Četl jsem letos několik velikonočních zamyšlení z pera autorek a autorů, kteří podle mne mezi dnešními českými křesťany patří k nejotevřenějším. Jejich texty byly hluboce lidské, dokázaly sváteční poselství snést do nížiny reálného života, aniž se ztratil výhled na výšiny života duchovního. Jedno v nich ale chybělo: myšlenka, že by se Velikonoce mohly přímo vztahovat i k jiným živým bytostem než k člověku.

Nikdy dříve mi v takové jasnosti nedošlo, jak je křesťanství hluboce a přirozeně antropocentrické, zaměřené na člověka. Zatímco „pohanské“ a komerční Velikonoce bohatě používají symboly zvířat a rostlin — kytičky, proutky, zajíčky, beránky, do křesťanských Velikonoc nic z toho neproniká. Název „Zelený čtvrtek“ je v tomto směru klamavý, jeho zelená nemá s přírodou nic společného a vznikla zkomolením německého názvu čtvrtku lkajícího (Greindonnerstag se změnil v Gründonnerstag).

S vyloučením přírody

Velikonoce pro křesťany jsou ryze lidské, přesněji řečeno boho-lidské drama o osvobození, vítězství nad smrtí. Podle starobylé teologické tradice rozšířené zejména ve východním křesťanství sestupuje na Bílou sobotu Kristus do podsvětí, aby z říše mrtvých vyvedl všechny ty, kteří zemřeli před jeho příchodem. Jde o solidaritu se všemi lidmi, všemi hříšníky, všemi dušemi. Nikoli však se zvířaty a dalšími živými tvory.

Je to svým způsobem paradoxní, protože úsilí o to překonat smrt a pomíjivost, zajistit pokračování života, případně i obětováním jedince, prostupuje říší mimolidské přírody a v mnoha podobách je vlastní mnoha druhům. Altruismus, vlastní smrt za život druhých, není něco, na co by měl patent homo sapiens.

↗

Pohanské a komerční Velikonoce symbolizuje příroda, do křesťanských Velikonoc však neproniká. Foto ČCE

Kde se tento vyhraněný člověko-centrismus v křesťanství vlastně vzal? Jak to, že se v něm naopak neujala vnímavost k tomu, že jiní živí tvorové — rostliny, zvířata, ale třeba i voda, skály a další takzvaně neživá příroda — mají vlastní duchovní podstatu? Proč podobné náhledy, třeba v keltském křesťanství nebo v původním františkánství, dnes v osobním podání papeže Františka, zůstaly silně menšinovou záležitostí?

Je to skutečně paradox. Ve veganských kruzích se živě diskutuje o tom, zda je etické jíst med, když včely při jeho produkci (ještě více ale při jejich využití coby mobilních opylovačů rostlinné produkce) trpí krutým a nepřirozeným zacházením, zatímco křesťané, kteří mají v evangeliích před očima etická měřítka nejvyšší náročnosti, většinou neřeší ani přijatelnost průmyslové „výroby masa“ v továrních jatkách.

Zodpovědnost křesťanství za ekologickou krizi moderní doby se začala více diskutovat před půl stoletím. Tato zodpovědnost je zcela nesporná, učení o vládě člověka nad přírodou a oddělení člověka od zbytku přírody, jemuž je upřena duše a podobnost Bohu, sehrálo ve vztahu člověka a mimolidské přírody hluboce negativní roli. Navzdory rozvoji teologie stvoření v posledních desetiletích toto pojetí křesťanství zůstává stále vlivné a hluboce zakořeněné.

Má božíhodová pečínka budoucnost?

Americká katolická teoložka a bojovnice za lidská práva Rosemary Radford Ruetherová popsala ve své "ekofeministické teologii pro uzdravení Země" s názvem Gaia a Bůh (Gaia & God. An Ecofeminist Theology of Earth Healing, 1992) srozumitelně a prakticky, jak by se měl člověk žijící v bohatých západních společnostech postavit ke konzumaci masa. Jednoduše řečeno, doporučuje spotřebu masa výrazně omezit, ne však zcela ukončit.

Lidé žijící v bohatých zemích si podle Ruetherové mohou snadno dovolit nejíst maso a přitom se stravovat pestře a kaloricky vydatně. Konzumaci masa by měli zásadně omezit jednak kvůli spravedlnosti vůči zvířatům, což zahrnuje zásadní bojkot průmyslových „továren na maso“, ale také ze solidarity s hladovějícími v mnoha chudých oblastech světa. Etika, pokud je důsledná a poctivá, zahrnuje ohled jak na ostatní lidi, tak na přírodu.

Také vlivný německý evangelický teologický etik Wolfgang Huber ve své Etice (2013, české vydání 2016) považuje výrazné snížení spotřeby masa za morální povinnost, zejména pro nejsilnější konzumenty masa na světě (USA a státy EU). Jako důvody jmenuje neetické zacházení se zvířaty, nevýnosnost a neudržitelnost produkce masa na úkor rostlinné produkce i sociální problémy působené exportní výrobou masa v chudých zemích.

Nicméně podle německého teologa „vegetariánským nebo veganským způsobem života se projevuje etický postoj, který zasluhuje pozornost, ale do oblasti morálních závazků tento způsob života nepatří.“ Stále tedy jako by zůstával rozdíl mezi etikou v pravém slova smyslu — ta se týká pouze člověka a vztahů — a etikou druhého řádu, do níž patří právě ohled na zvířata.

Pojídání zvířat samo o sobě nikdy nebylo a není křesťany (až na nečetné výjimky) vnímáno jako problematické. S tím se těžko něco změní, v teologické, spirituální ani kulturní tradici křesťanství není pohled na zvířata jako živé a dýchající — tedy mající Ducha = dech života — tvory zakořeněný, a zřejmě vždy bude pouze něčím okrajovým. Zásadní omezení konzumace masa z etických, ekologických i sociálních důvodů ale je reálné a zřejmě je i budoucností, jež (nejen) křesťany očekává.

Křesťanství jako celek má vůči přírodě, nebo řečeno křesťanským slovníkem vůči celku stvoření, celkově stále vysoký dluh. A není to jen dluh vůči přírodě, ale také vůči vlastní tradici, onomu biblickému pokladu skrytému v poli, Božímu království, které se ani náhodou neomezuje jen na člověka.

Lze to ovšem vyjádřit i pozitivněji — před křesťany je ještě dlouhá, ale úžasná a dobrodružná cesta za pokladem. Cesta dotahování, oživování a uskutečňování možností skrytých ve vlastním dědictví i v těch oblastech života, kam zatím nedosáhlo a kam dosáhnout může a má.