Za křesťanství zelenější

Filip Outrata

Křesťanství má vůči přírodě, ale i vůči vlastní tradici, stále dluh. Nebo řečeno pozitivně, před křesťany je dobrodružná cesta za pokladem skrytým ve vlastním dědictví.

Četl jsem letos několik velikonočních zamyšlení z pera autorek a autorů, kteří podle mne mezi dnešními českými křesťany patří k nejotevřenějším. Jejich texty byly hluboce lidské, dokázaly sváteční poselství snést do nížiny reálného života, aniž se ztratil výhled na výšiny života duchovního. Jedno v nich ale chybělo: myšlenka, že by se Velikonoce mohly přímo vztahovat i k jiným živým bytostem než k člověku.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Nikdy dříve mi v takové jasnosti nedošlo, jak je křesťanství hluboce a přirozeně antropocentrické, zaměřené na člověka. Zatímco „pohanské“ a komerční Velikonoce bohatě používají symboly zvířat a rostlin — kytičky, proutky, zajíčky, beránky, do křesťanských Velikonoc nic z toho neproniká. Název „Zelený čtvrtek“ je v tomto směru klamavý, jeho zelená nemá s přírodou nic společného a vznikla zkomolením německého názvu čtvrtku lkajícího (Greindonnerstag se změnil v Gründonnerstag).

S vyloučením přírody

Velikonoce pro křesťany jsou ryze lidské, přesněji řečeno boho-lidské drama o osvobození, vítězství nad smrtí. Podle starobylé teologické tradice rozšířené zejména ve východním křesťanství sestupuje na Bílou sobotu Kristus do podsvětí, aby z říše mrtvých vyvedl všechny ty, kteří zemřeli před jeho příchodem. Jde o solidaritu se všemi lidmi, všemi hříšníky, všemi dušemi. Nikoli však se zvířaty a dalšími živými tvory.

Je to svým způsobem paradoxní, protože úsilí o to překonat smrt a pomíjivost, zajistit pokračování života, případně i obětováním jedince, prostupuje říší mimolidské přírody a v mnoha podobách je vlastní mnoha druhům. Altruismus, vlastní smrt za život druhých, není něco, na co by měl patent homo sapiens.

Pohanské a komerční Velikonoce symbolizuje příroda, do křesťanských Velikonoc však neproniká. Foto ČCE

Kde se tento vyhraněný člověko-centrismus v křesťanství vlastně vzal? Jak to, že se v něm naopak neujala vnímavost k tomu, že jiní živí tvorové — rostliny, zvířata, ale třeba i voda, skály a další takzvaně neživá příroda — mají vlastní duchovní podstatu? Proč podobné náhledy, třeba v keltském křesťanství nebo v původním františkánství, dnes v osobním podání papeže Františka, zůstaly silně menšinovou záležitostí?

Je to skutečně paradox. Ve veganských kruzích se živě diskutuje o tom, zda je etické jíst med, když včely při jeho produkci (ještě více ale při jejich využití coby mobilních opylovačů rostlinné produkce) trpí krutým a nepřirozeným zacházením, zatímco křesťané, kteří mají v evangeliích před očima etická měřítka nejvyšší náročnosti, většinou neřeší ani přijatelnost průmyslové „výroby masa“ v továrních jatkách.

Zodpovědnost křesťanství za ekologickou krizi moderní doby se začala více diskutovat před půl stoletím. Tato zodpovědnost je zcela nesporná, učení o vládě člověka nad přírodou a oddělení člověka od zbytku přírody, jemuž je upřena duše a podobnost Bohu, sehrálo ve vztahu člověka a mimolidské přírody hluboce negativní roli. Navzdory rozvoji teologie stvoření v posledních desetiletích toto pojetí křesťanství zůstává stále vlivné a hluboce zakořeněné.

Má božíhodová pečínka budoucnost?

Americká katolická teoložka a bojovnice za lidská práva Rosemary Radford Ruetherová popsala ve své "ekofeministické teologii pro uzdravení Země" s názvem Gaia a Bůh (Gaia & God. An Ecofeminist Theology of Earth Healing, 1992) srozumitelně a prakticky, jak by se měl člověk žijící v bohatých západních společnostech postavit ke konzumaci masa. Jednoduše řečeno, doporučuje spotřebu masa výrazně omezit, ne však zcela ukončit.

Lidé žijící v bohatých zemích si podle Ruetherové mohou snadno dovolit nejíst maso a přitom se stravovat pestře a kaloricky vydatně. Konzumaci masa by měli zásadně omezit jednak kvůli spravedlnosti vůči zvířatům, což zahrnuje zásadní bojkot průmyslových „továren na maso“, ale také ze solidarity s hladovějícími v mnoha chudých oblastech světa. Etika, pokud je důsledná a poctivá, zahrnuje ohled jak na ostatní lidi, tak na přírodu.

Také vlivný německý evangelický teologický etik Wolfgang Huber ve své Etice (2013, české vydání 2016) považuje výrazné snížení spotřeby masa za morální povinnost, zejména pro nejsilnější konzumenty masa na světě (USA a státy EU). Jako důvody jmenuje neetické zacházení se zvířaty, nevýnosnost a neudržitelnost produkce masa na úkor rostlinné produkce i sociální problémy působené exportní výrobou masa v chudých zemích.

Nicméně podle německého teologa „vegetariánským nebo veganským způsobem života se projevuje etický postoj, který zasluhuje pozornost, ale do oblasti morálních závazků tento způsob života nepatří.“ Stále tedy jako by zůstával rozdíl mezi etikou v pravém slova smyslu — ta se týká pouze člověka a vztahů — a etikou druhého řádu, do níž patří právě ohled na zvířata.

Pojídání zvířat samo o sobě nikdy nebylo a není křesťany (až na nečetné výjimky) vnímáno jako problematické. S tím se těžko něco změní, v teologické, spirituální ani kulturní tradici křesťanství není pohled na zvířata jako živé a dýchající — tedy mající Ducha = dech života — tvory zakořeněný, a zřejmě vždy bude pouze něčím okrajovým. Zásadní omezení konzumace masa z etických, ekologických i sociálních důvodů ale je reálné a zřejmě je i budoucností, jež (nejen) křesťany očekává.

Křesťanství jako celek má vůči přírodě, nebo řečeno křesťanským slovníkem vůči celku stvoření, celkově stále vysoký dluh. A není to jen dluh vůči přírodě, ale také vůči vlastní tradici, onomu biblickému pokladu skrytému v poli, Božímu království, které se ani náhodou neomezuje jen na člověka.

Lze to ovšem vyjádřit i pozitivněji — před křesťany je ještě dlouhá, ale úžasná a dobrodružná cesta za pokladem. Cesta dotahování, oživování a uskutečňování možností skrytých ve vlastním dědictví i v těch oblastech života, kam zatím nedosáhlo a kam dosáhnout může a má.

    Diskuse
    April 5, 2018 v 8.59
    Proč není křesťanství zelené?
    Možná protože se původně šířilo především mezi lidmi, kteří byli všechno možné jenom ne zdraví a silní a měli možná co dělat, aby se sami udrželi naživu. Možná protože příroda je nemilosrdná (jak říká Žižek). Možná protože křesťanství je oproti pohanství produktem civilizace, která také není zelená a dlouho si to o sobě ani neuvědomovala.
    To, že se pohanské zvyky spjaté s přírodou udržovaly i mezi křesťany, ještě nesvědčí o tom, že si lidé přírody vážili. Ani znázorňování přírody v komerci o tom nesvědčí.
    Ale domnívám se, že nic nebrání tomu, aby do křesťanství postupně pronikalo „víc zeleně“, zvlášť když se ukáže, že to má smysl (jako například omezení spotřeby masa). Záleží na lidech a na vývoji civilizace.
    Mimochodem, ve Starém zákoně, například v žalmech, je mnoho překrásných obrazů přírody.
    FO
    April 5, 2018 v 10.52
    Myslím - doufám - paní Hájková, že skutečné zezelenání křesťanství teprve čeká. Na velké změny totiž (konkrétně především církev římskokatolická) reaguje se zpožděním minimálně několika desetiletí, takže skutečná reakce na ekologickou krizi současnosti zřejmě teprve přijde.
    April 5, 2018 v 12.2
    Ostrá hranice mezi lidským a přírodním (zvířecím) světem světem se v druhé polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem vytvořila v středomořském civilizačním okruhu a nebyla jen záležitostí křesťanství případně židovství. Ani Řekové a Řimané zvířata neuctívali, měli jen zvířecí oběti a žertvopravectví a ptakopravectví. Tradici žertvopravectví Římané drželi, ale vzdělaní lidé si z ní dělali legraci: "Miror, quod non ridet haruspex, haruspicem qui videt".



    V totemismu , animismu apod ta hranice není vůbec a ještě vyspělá egyptská civilizace měla zvířecí božstva, pohřby zvířat apod.

    Nedávno jsme si s manželkou hledali, jaká zvířata jsou v Bibli. V Novém zákoně je jich málo, většinou v úzkém vztahu k lidským činnostem nebo jako zdroj metafor pro lidské záležitosti. O psech se mluví jen negativně.

    Také jsem se dozvěděl, že v celé Bibli není jediná zmínka o kočkách, dokonce prý ani není známo, zda stará hebrejština vůbec nějaký výraz pro kočku měla.

    April 5, 2018 v 12.14
    Já jsem jednu zmínku našla, pane Kubičko. Báruk 6, 2: "Na jejich tělo i hlavu přilétají netopýři, vlaštovky i ptáci; podobně i kočky přicházejí".
    To se ovšem děje v Babylóně.
    April 5, 2018 v 12.28
    Oprava
    Báruk (Baruch) 6, 21
    JP
    April 5, 2018 v 12.37
    Dech a Duch
    Pane Outrato, znenadání jste mi připomněl, že už mám snad celý rok rozpracovanou recenzi na jednu knihu věnující se právě této záležitosti - vztahu (především) křesťanství k ekologii. Snad mi tato Vaše úvaha bude dostatečným impulsem pro to, abych tu recenzi konečně dovedl ke konci.

    Takže v tuto chvíli předběžně jenom tolik: to všechno (tedy vzdálenost křesťanství od ekologie, respektive od vstřícného vztahu k říši zvířat) bude asi opravdu souviset s nástupem Ducha.

    Kladete otázku, proč "v teologické, spirituální ani kulturní tradici křesťanství není pohled na zvířata jako živé a dýchající – tedy mající Ducha = dech života – tvory zakořeněný".

    Tady je nutno podotknout: "pneuma" není totéž co "duch". Alespoň ve filozofii (řecké) ne; v teologii to snad spíše může splývat v jedno.

    To znamená (zůstanu u té filozofie): nikdo zvířatům neupírá, že dýchají, a že tedy mají i "pneuma" jakožto životní energii.

    Ale: nikdo zvířatům nepřipisuje schopnost Ducha (nús).

    Zřejmě má naprostou pravdu pan Kubička se svým poukazem, že v té přelomové době se lidstvo loučilo s předchozím animismem, a nastupovalo novou cestu. Tedy - cestu Ducha, cestu inteligence.

    V té éře animismu lidé sice ctili živou přírodu, a cítili se s ní být bytostně spjati. Jenže - druhá stránka této mince byla, že v této fázi vývoje lidstvo právě ještě samo nevystoupilo z říše animality.

    Aby lidstvo na cestě svého vývoje mohlo pokročit dál - pak se prostě muselo z té říše pouhé přírodnosti vymanit - a to naprosto radikálně.

    Nastal tedy čas Ducha - kdy člověk přestává být pouze animálním tvorem, a stává se bytostí primárně duchovní. (To je ostatně naprosto dokonale vyjádřeno v tom mýtu o "Prvotním hříchu", jak jsem tu nedávno reprodukoval Hegelův komentář k němu.)

    Takže: lidstvo muselo, prostě bezpodmínečně muselo učinit tento krok zásadní, radikální negace své předchozí přirozené, ale nerflektované animality.

    Ale faktem je: byl to skutečně pouze akt negace; v té době lidstvo ještě nebylo vývojově tak daleko, aby dokázalo zároveň učinit i krok třetí, tedy krok (dialektické) syntézy obojího, to jest své přirozené příbuznosti se světem živočichů a živé přírody vůbec na straně jedné, a své duchovně-intelektuální výlučnosti na straně druhé.

    A dalo by se právem soudit, že právě tato syntéza je tím příštím krokem, který současné lidstvo musí udělat.
    April 5, 2018 v 12.44
    Paní Hájkové - Baruch
    Ale to je deuterokanonická kniha, nemá hebrejský originál.
    April 5, 2018 v 12.57
    To je pravda. Ale našla jsem na internetu, že kočka se hebrejsky řekne chatula (kocour - chatul).
    April 5, 2018 v 13.45
    I když, je možné, že staří Hebrejci kočky vůbec nechovali, na rozdíl od Babyloňanů, k nimž se vztahuje ta zmínka z Barucha.
    April 5, 2018 v 14.57
    Panu Outratovi
    Možná hraje roli i to, že "zelené záležitosti" si křesťané spojují se stranou zelených, která se jim asi moc nelíbí.
    + Další komentáře