Federico Fellini ve filmu Roma (1972) viděl Řím jako souhrn rozporů vytvářejících nenapodobitelné napětí: motorky prohánějící se po nocích kolem Kolosea, dopravní zácpy a kousek od nich palác, v němž kněžna pořádá přehlídku církevních oděvů, hloubení metra, při němž se objevují katakomby a nakonec i antická vila s freskami, které se při styku s vnějším světem začnou vytrácet. Fellini se tyto prvky nepokouší spojit do nějaké vyšší jednoty, protože cítí, že takovou jednotu už vytvořit nelze. Nezbývá nám, než se spokojit s obrazem složeným z nesourodých zlomků, na němž jsou některá místa prázdná. Fellini tak už na začátku sedmdesátých let vyjádřil to, čemu se říká postmoderní situace. I když se snažíme dospět k ucelenému pohledu na věci kolem nás, v našem případě na antiku, tušíme, že v našem úsilí ztroskotáme, protože vše se ukazuje ve stále dalších a dalších rovinách.

Na Řím se však můžeme dívat ještě jinak. V písmenech latinských nápisů na obloucích, v ruinách obrovitých římských lázní, v černých kamenech římských silnic můžeme spatřit otázky, které jsou určeny nám, postmoderním Evropanům. Tou hlavní otázkou samozřejmě je, co pro nás antika znamená. Když pod římským náměstím, jež dnes nese název Area Sacra, byly ve dvacátých letech minulého století odkryty zbytky čtyř neznámých chrámů, mělo to i symbolický význam. Lidé po staletí chodili po náměstí a netušili, co je pod nimi. Teprve, když se v patnáctém století začala naplno objevovat antika, Evropané si uvědomili, že antika je pod nimi, že je to ztracená základní vrstva jejich civilizace, jejich civilizační kód. Odkrýt ji bylo úkolem dne, protože to, co leželo vespod, se jevilo jako neskonale cennější než to, co bylo nahoře. Jakob Burckhardt píše ve své Kultuře renesanční doby v Itálii, jaké nadšení vyvolal v roce 1485 objev téměř neporušeného těla mladé Římanky Julie, dcery císaře Claudia. Mrtvola byla vystavena v paláci na Kapitolu a proudily k ní davy, aby spatřily skutečné antické tělo, které se pokládalo za něco krásnější, než je vše živé.