Proč potřebujeme návrat k antice?

Při návštěvě Říma nebo jiného místa s antickými památkami se mi vždy vrací otázka, jak se dnes dívat na antiku.

Federico Fellini ve filmu Roma (1972) viděl Řím jako souhrn rozporů vytvářejících nenapodobitelné napětí: motorky prohánějící se po nocích kolem Kolosea, dopravní zácpy a kousek od nich palác, v němž kněžna pořádá přehlídku církevních oděvů, hloubení metra, při němž se objevují katakomby a nakonec i antická vila s freskami, které se při styku s vnějším světem začnou vytrácet. Fellini se tyto prvky nepokouší spojit do nějaké vyšší jednoty, protože cítí, že takovou jednotu už vytvořit nelze. Nezbývá nám, než se spokojit s obrazem složeným z nesourodých zlomků, na němž jsou některá místa prázdná. Fellini tak už na začátku sedmdesátých let vyjádřil to, čemu se říká postmoderní situace. I když se snažíme dospět k ucelenému pohledu na věci kolem nás, v našem případě na antiku, tušíme, že v našem úsilí ztroskotáme, protože vše se ukazuje ve stále dalších a dalších rovinách.

Na Řím se však můžeme dívat ještě jinak. V písmenech latinských nápisů na obloucích, v ruinách obrovitých římských lázní, v černých kamenech římských silnic můžeme spatřit otázky, které jsou určeny nám, postmoderním Evropanům. Tou hlavní otázkou samozřejmě je, co pro nás antika znamená. Když pod římským náměstím, jež dnes nese název Area Sacra, byly ve dvacátých letech minulého století odkryty zbytky čtyř neznámých chrámů, mělo to i symbolický význam. Lidé po staletí chodili po náměstí a netušili, co je pod nimi. Teprve, když se v patnáctém století začala naplno objevovat antika, Evropané si uvědomili, že antika je pod nimi, že je to ztracená základní vrstva jejich civilizace, jejich civilizační kód. Odkrýt ji bylo úkolem dne, protože to, co leželo vespod, se jevilo jako neskonale cennější než to, co bylo nahoře. Jakob Burckhardt píše ve své Kultuře renesanční doby v Itálii, jaké nadšení vyvolal v roce 1485 objev téměř neporušeného těla mladé Římanky Julie, dcery císaře Claudia. Mrtvola byla vystavena v paláci na Kapitolu a proudily k ní davy, aby spatřily skutečné antické tělo, které se pokládalo za něco krásnější, než je vše živé.

Antika se občas stala i roznětkou k politickému boji. Necháme-li stranou francouzskou revoluci, jejíž dráha se podobá zkráceným dějinám Říma (svržení krále, nastolení republiky, direktorium, císařství), můžeme si vybavit takového Colu di Rienzo, který v roce 1347 vedl povstání římského lidu a obnovil římskou funkci tribuna (tribun plebis). Pokusil se vzkřísit římskou republiku a na jejím základě sjednotit Itálii. Dělal to tak, že napodoboval kdysi osvědčené postupy. Tak udělil všem obyvatelům Itálie římské občanství (Jeho socha se soustředěným, ohnivým a mírně nostalgickým výrazem stojí u schodů na Kapitol, kde nakonec nalezl smrt, jak o tom pojednává Richard Wagner v pátém jednání svého Rienzi. Mezi svou dvojí vládou byl vězněm Karla IV. v Roudnici.).

Marx v Osmnáctém brumairu Ludvíka Bonaparta píše o kříšení antiky (a duchů minulosti obecně), že to není tak, že lidé si najednou zamilují římskou republiku a snaží se o její vzkříšení kvůli ní samotné, nýbrž tu je nějaký nový úkol a nový boj ve zcela odlišném historickém terénu. Lidé probouzejí duchy minulosti, aby v jejich kostýmech a s jejich jmény sehráli nový výstup. Staré kostýmy nabývají aktuální politický význam, protože na začátku, kdy ještě nejsou po ruce nová hesla a pojmy, umožňují tento nový úkol pojmenovat a pochopit, tj. dávají mu určitý vyhraněný význam. Když se dnes křísí minulost v podobě historických bitev, středověkých vesnic, pohanských rituálů nebo autentické interpretace staré hudby, je v tom jeden rozdíl: Není to prostředek k novému zápasu, nýbrž to jsou spíše únikové východy z pavilonu dnešní kultury. Jinými slovy, návraty k minulosti většinou vypadají jako rezignace na dnešní úkoly a mnohdy je to pouhé hledání alternativního zážitku, čemuž se občas říká postmoderní spiritualita.

Otázkou však zůstává, proč probíhají návraty ke všemu možnému, ale téměř nikdo se nevrací k antice (pokud pomineme řecké novopohanské hnutí, jež je ovšem na stejné vlně jako podobná hnutí všude jinde, a prostě oživuje archaické rituály své země). Je to, jako bychom na náměstí Area Sacra hledali vrstvu ještě archaičtější, než je vrstva antických chrámů. Antika je málo alternativní, příliš se vzdálila dobám, v nichž lidé žili v údajné harmonii s přírodou. Antické základy, které vyznávala Evropa, nejsou ty skutečné základy: Je to už potlačení něčeho původního.

Kromě tohoto newageovského odmítnutí antiky je tu však ještě další věc. Antika se chápe jako jeden z pilířů evropocentrismu. Vždyť to přece byli Řekové a Římané, kteří se povyšovali nad ostatní a nazývali je barbary. Jak ale ukazuje Slavoj Žižek, není to tak jednoduché, že pravice je evropocentrická a levice multikulturní. Podle něho existuje progresivní evropocentrismus, jehož hlavním příkladem je řecký objev demokracie, která ruší údajně přirozený řád společnosti (dalším příkladem je prvokřesťanská komunita věřících, v níž se ještě radikálněji stírají dané kulturní, rasové, společenské nerovnosti).

Neměli bychom však tyto prvky progresivního evropocentrismu rozšířit o to, čemu se říká civilizační úroveň? V dnešních kritických studiích je zvykem stavět proti sobě kulturu a civilizaci. Kultura je tvořivost, svoboda, odmítnutí instrumentální racionality, kdežto civilizace je foucaultovské soukolí represivních institucí, ztělesnění moci. Pokud civilizaci chápeme jen jako skrytou či otevřenou represi, není divu, že se různé civilizační stupně přestanou rozlišovat. Multikulturalismus je založen na tom, že civilizační rozdíly už nehrají roli a je tu jen řada kultur, které si jsou v principu rovny. Pokud vyloučíme problém civilizační úrovně, proč by jedna kultura měla být vyšší než ostatní? Ale vzpomeňme si na scénu z filmu Monty Python: Život Briana, v níž se vůdce protiřímských spiklenců ptá ostatních: „A co nám ti Římané přinesli?“ a jeho druhové postupně vypočítávají: vodovod, kanalizaci, divadlo, lázně, stadiony, knihovny… Nechybí multikulturalismu právě tato montypythonovská otázka?

Dnes, kdy to neoliberální kapitalismus dopracoval až tam, že omezuje prostředky i na základní prvky naší civilizace, a to včetně takových věcí, jako jsou divadla, film, knihovny, vzdělání nebo věda, by levice měla začít bránit civilizaci, i když to po nějakou dobu vypadalo, že obrana civilizace patří k ideologickému arzenálu pravice nebo prostě těch, kteří vidí jen čísla Růstu.

Řecko-římská civilizace je právě v této poněkud kuriózní situaci opět důležitá. Ukazuje, že je možné vytvořit civilizaci, která dokáže spojit technické vymoženosti, kulturu (to, co není měřitelné, estetický účinek, který měly i účelové stavby, nebo rozsáhlé knihovny římských lázní) a rozum, tedy že přemýšlíme, k čemu a pro koho to všechno je.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.