Květnou nedělí začal velikonoční týden. Tentokrát nebylo vzhledem k brzkému termínu Velikonoc a mrazivému počasí začínajícího jara snadné sehnat ratolesti, jimiž jako symboly obnoveného života přírody vítají účastníci bohoslužeb na Květnou neděli v některých křesťanských církvích Ježíše Krista vjíždějícího do Jeruzaléma. Liturgický čas je na rozdíl od času fyzikálního a času historického cyklický. Každoročně se zpřítomňuje to, co se mělo odehrát archetypálně, jak se říkávalo dříve v liturgii, „za onoho času“. Příběhy takřečených dějin spásy jsou vyjmuty ze zničující síly lineárního času. Nepropadají se do minulosti a tím vlastně do nicoty. Vždy znovu, v reálném čase a prostoru našich životů ožívají.

Ježíš přijíždí do Jeruzaléma pozdravován prostými lidmi, kteří volají Hosana synu Davidovu, oslavují toho, kdo pochází z dávné davidovské královské dynastie a kdo může zasáhnout a lid zachránit. Přijíždí však na oslu bez ozbrojeného doprovodu a jiných odznaků moci, spíše jako ten, kdo přišel sloužit. Neujímá se moci. Když o několik dní později jeden z učedníků tasí na jeho obranu meč, napomene ho. Nepřišel náboženským a politickým mocnostem konkurovat, ale také jim nepřišel poskytnout podporu tou autoritou, jíž si získal u lidu. Jeho moc je jiná, je alternativní. Není to moc ujařmující, nýbrž osvobozující. Dává naději těm, kteří jsou bezmocní, stojí na jejich straně.

Ježíš nahlížený v perspektivě Květné neděle vážně varuje ty, kteří mají plnou pusu jeho jména a přitom jsou omámeni mocí. Když se hned v prvních dnech ukázalo, že nový papež František následuje Ježíše, vyhlásili stoupenci imperiální církve poplach. Michal Semín v článku Přichází s Františkem i soumrak papežství a další vlna progresivně pojatých reforem? na České pozici ze 14. 3. 2013 píše na téma papežových prvních gest, když poprvé vystoupil na balkón nad vchodem do svatopetrské basiliky: Zcela při něm absentovaly jakékoli viditelné známky a projevy papežské autority — František hovořil výhradně o svém zvolení biskupem Říma, nikoli papežem celé církve, oslovil pouze římské věřící, ani základní křesťanské modlitby, přestože na náměstí sv. Petra byli lidé ze všech koutů světa, se nemodlil latinsky, nýbrž italsky, a před tím, než požehnal „městu a světu“, vyžádal si modlitbu přítomných věřících za sebe samého. Žádný z těchto aspektů nenasvědčuje tomu, že by chápal svěřený úřad tak, jako papežové v minulosti, s vědomím moci, jíž se žádná jiná, v církvi ani ve světě, nevyrovná.