Začala postní doba. Pro křesťany je to čas přípravy na Velikonoce, nejdůležitější svátky roku. Čas soustředit se na to, po jaké životní cestě jdeme, jací skutečně jsme a jak žijeme ve vztazích s druhými. Všechny vnější projevy spojené s postní dobou mají smysl jedině jako pomůcka k lepšímu soustředění na to, co je skutečně podstatné.

Co je a co není pravý půst vystihli nejlépe proroci starého Izraele. Jejich texty se v postní době čtou, a znějí stále tak, jako by mluvily k lidem dneška. Copak je pravý půst jen nějaká zbožná hra, kajícnická maska nasazená na nezměněnou tvář, nezměněnou bytost a nezměněné jednání? Je to jen zástěrka pro stále stejnou chamtivost, stále stejné zneužívání bližních, stále stejnou lhostejnost?

Smyslem postní doby je osvobození člověka. Asi nejsilnější z prorockých textů o postu, 58. kapitola Izajášova proroctví, mluví o okovech svévole. Je mnoho druhů nesvobody, ale nejhorší z nich je ta vnitřní. Zakletí do sebe sama, které nedovoluje vnímat a přijímat ty druhé. Rozbít tyto okovy svévole znamená otevřít se pro druhé, pro jejich bolesti a potřeby.

Takové osvobození, život otevřený pro druhé, přináší uzdravení. Pravý půst, půst srdce, zasahující centrum naší bytosti a projevující se v našem životě, s sebou nese zaslíbení. Není to něco „napotom“, odměna pro zásvětní existenci, ale nová kvalita života. Každý vztah, každé otevření se, přijímání a dávání proměňuje celek našeho života. Postní doba je časem bohatství, které máme tak blízko, že si ho někdy nejsme vědomi.

Půst nepatří jen křesťanským kajícníkům, ale všem, kteří dovedou žít pro druhé. Je to čas sociálních pracovníků a všech lidí pečujících, často na úkor sebe sama, o všechny nemocné, bezmocné a bezprávné. Je to čas občanských aktivistů, kteří horlí pro spravedlnost a nedokážou se smířit s tím, že bezohlednost, hloupost a proradnost tak často vítězí. Je to čas těch, kdo poctivě a bez ohledu na mínění okolí přemýšlejí o člověku, společnosti a světě, a svá mínění nabízejí druhým v diskusi.

Ve světě zavedených náboženství se postní období příliš často redukuje na vnější úkony. Rozpor mezi zbožným zevnějškem a tím, co se skrývá pod ním, otravuje a zabíjí v lidském nitru otevřenost pro živého Boha. Naštěstí tu vždy byla a je vnitřní, snad podvratná, protože znepokojující stránka náboženského vztahu. Skutečné obrácení, vnitřní proměna, je něco co nelze vykalkulovat a bezpečně uchopit, co nelze bezezbytku popsat a zneškodnit jazykem věrouk.

Půst je časem a prostorem setkání. Setkání se sebou samým, jako s bytostí, kterou dlouho jen míjíme v honbě za tolika různými vnějšími věcmi. S druhými lidmi jako vzácným darem i náročným úkolem, který dokáže dát našemu životu netušené napětí, harmonii a plnost. Se světem jako součástí nás samých, našeho já, které se už nedá spoutávat okovy, ale otevírá se ve svobodě.