Včerejší oslavou Epifanie pozvolna doznívá vánoční období započaté adventem. V jeho středu je ta nepravděpodobná událost, jíž spekulativní mluva vyjadřuje tak, že sama Plnost se odhaluje, stává se přítomnou a přebývá v člověku. Tělem, tedy člověkem se stal Logos. Tento víceznačný výraz má bohaté souvislosti, např. se shromažďováním a zachycováním a též s kladením. Nejznámější je však souvislost s mluvou. Logos je (také) slovo či výpověď.

Položme si otázku, čím se mluva liší od pouhého vydávání zvuků. Ze zvuků nebo skvrn na kontrastním podkladu se mluva stává tím, že je tu význam. Hlas či písemný záznam je vnější a význam či smysl vnitřní stránkou slova. Slovo je myšlenkou, která nezůstala skryta, nýbrž se projevila. Božský Logos je myšlenkou kosmu. Kosmos je opak chaosu. Není to nahodilý, nepochopitelný výskyt jevů. Má řád a je proto srozumitelný. Kosmos je vnější stránkou božského slova. Celkem světa se manifestuje. A teď to nepředstavitelné: Božské Slovo se manifestuje v dítěti, které se narodilo v rodině obyčejných lidí na periferii Římské říše, v bezvýznamné okrajové provincie Iudea v městečku Betlémě při příležitosti sčítání lidu, kam musela rodina dorazit ze svého bydliště Nazaretu, a protože se pro ní nenašlo důstojné místo k přenocování, uchylují se Josef a Maria v pokročilém těhotenství snad do jeskyně, k jeslím, kam se chodí krmit zvěř.

Co je to za zvláštní legendu? Její pohoršující obsah nám zakrývá to, že se po staletí vypráví a znázorňuje a stala se jakousi špatně pochopenou samozřejmostí. Kontrast bezvýznamného člověka Ježíše a božského Logu znázorňuje i včerejší sváteční den. Rozehrává před námi scénu, kdy se vedle hrubých, páchnoucích pastýřů, kteří se možná jediní v okolí starají o rodinu v nesnázích, objevují zvláštní hosté, kterým pozdější legendy dokonce přiznávají královskou důstojnost. Odkudsi připutují lidé, které Matoušovo evangelium v původním znění označuje jako „magoi“, tedy mágy. Obvyklý český překlad nabízí mudrce. Magie není v církevních kruzích oblíbená a tento výraz poněkud zastírá, oč šlo. Ale i moudrost stojí za to při této příležitosti připomenout.

Dnes se cení informovanost, vyškolenost, naučenost a natrénovanost, spíše než vzdělanost. Vzdělání je kultivace osobnosti a poznatky jsou pouze její součástí. Výše se hodnotí chytrost, případně vychytralost, než moudrost. Říci o někom, že je moudrý, to je dnes skoro urážka. Jakoby se řeklo, že je to planý mudrlant. Za moudrost si nic nekoupíme. Není to především dovednost řešit technické problémy. Moudrý není ten, kdo se především vyzná, kdo ví, kdy, kde, kolik a hlavně zač.

Tradičně se moudrost charakterizuje jako poznání jdoucí ke kořenům. Možná právě k logu, ke smyslu, k hlubší dimensi skutečnost pod jejím povrchem. A kdo má toto poznání, kdo má rád moudrost a je v tomto smyslu filosofem, aniž by to vyžadovalo diplom z tohoto oboru, ten se dovede rozhodovat v jiném než technickém a organizačním smyslu. Ten se ptá, co je dobré, co má pravou cenu, co je v životě skutečně důležité a na čem v posledku záleží a podle získané odpovědi řídí své kroky.

Možná ti, kdo navštívili nazaretskou rodinu při jejím dočasném pobytu v Betlémě, byli kultivovaní a moudří. Ale původní význam slova „mág“, které jim řecký text evangelia dává, jde dál. Magie, pokud tím nemyslíme naivní představy našich pravěkých předků, nýbrž magii, tak jak o ni píší zakladatelé renesančního humanismu a vědy, je cestou aktivity, jednání, je v ní zdůrazněna síla jednotlivce, předpokládá se tam odvaha, magie je tvůrčí a nemá daleko od umělecké tvorby. Mluví se o magii slov, tónů či barev. Mág pro nás v tomto tradičním příběhu může reprezentovat plně rozvinutého, svébytného, samostatného člověka.

Mágové se sklání před dítětem, o kterém něco pomocí svých postupů tuší. Něco jim ukazuje hvězda, možná astrologická konstelace. Ale nic není ještě zřejmé. Ještě musí dojít k přelomovým událostem, k návštěvě rodiny s dvanáctiletým Ježíšem v jeruzalémském Chrámu a k protržení nebes ve chvíli, kdy jej Jan ponořil do vod Jordánu a Duch na něj sestoupil. Ani tyto události nebyly spektakulární. Nevěděla o nich zřejmě jeruzalémská kněžská elita ani tamní politické kruhy kolem římského místodržitele Pilata Pontia a kolaboranta Héróda Antipy, natož Řím, v němž v té době vrcholily mocenské konflikty vedoucí k nastolení císařství. Ale mágové rozpoznávají v bezmocném chlapci z chudé rodiny člověka, v jehož slovech a činech bude s lidmi mluvit a jednat sám Bůh. Nenechali se omámit šalbou ekonomické, vojenské a politické moci a klaní se právě Ježíšovi, o němž je později řečeno, že v něm přebývala všechna Plnost božství tělesně.

Magie směřuje k božskému potenciálu lidství a snaží se ho rozvinout. Mágové z Východu, snad z Persie, tehdy poznali, že tyto vrcholy lidství nejsou tam, kde vychytralí hrubiáni strhli na sebe moc, ovládli produkci a obchod, vysmáli se politice jako péči o polis, tedy obec, a za získané prostředky si koupili politickou moc. Politické pozice a politická rozhodnutí se staly zbožím. Placení propagátoři tohoto systému tomu říkají „korupce“ a okázale si myjí ruce nad těmi, kteří jen dovedli do důsledků privatizaci veřejného sektoru. Je tu šance, aby se božská hloubka skutečnosti projevila v lidství, ale není tam, kde člověk stoupá po příčkách kariéry, úspěchů, šikovnosti a moci. Je spíše přítomna uprostřed bezradnosti a bezmoci. Kdyby heslo o moci bezmocných nebylo v uplynulých dvou desetiletích tak hanebně zneužito proti svému smyslu, mohli bychom ho tu připomenout.

Příběh, ve kterém mágové kladou k nohám betlémského novorozence zlato a kadidlo, známé symboly světské a náboženské moci, a myrhu, která se pálila při pohřbech a můžeme ji považovat za symbol moci všech mocí nad člověkem, moci, která hrozí vše zničit, moci smrti. Nemusíme se hlásit ke křesťanství jako ideologii a jako instituci, a přesto k nám tato legenda, tento archetypální příběh promlouvá o tom, co je skutečně důležité. Vede nás hledání alternativ k současné bezostyšné holé moci, která svou ostudu špatně zakrývá rozedranou rouškou demokracie. A vede nás k důvěře, že angažovaný humanismus má přece jen jakousi naději na postupné uskutečnění v tomto čase a prostoru.