Byli jsme svědky toho, jak se zejména televizní komentátoři chvěli vzrušením, že Prahu navštívili dva nejmocnější státníci, jak byli uhranuti mocí, která se exhibovala před jejich zraky. Ztělesněním posvátna, totiž tajemství vzbuzujícího chvění a úžas, byli pro ně v tu chvíli dva muži, ne-li mladí, tak relativně mladě vypadající, pružně vykračující, štíhlí, dobře opečovaní, šijící u dobrých krejčích, o kterých se ví, že se mohou mile usmívat a že mohou zmáčknout červená tlačítka a rozpoutat apokalypsu. Tetelili se při pohledu na černooděnce na střechách, kteří v tu chvíli mohli odprásknout každého, kdo by udělal nevhodný pohyb. Co se týče ochrany života, jsme si totiž všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější, a někteří nejrovnější.

Údajná levice jásala, že oba státníci schválili, co odborníci již předtím dohodli, že totiž dají do šrotu staré haraburdí a ponechají si jen arzenál, který může v minutách několikanásobně vyhladit vše živé na této planetě. Pravice se mylně obávala, že civilizované chování strýčka Sama příliš prodlouží řetěz, na němž byli dosud přivázáni zachmuření moskevští satrapové.

Den po odjezdu svižných světských vládců se dalším, poněkud odlišným slavnostním rituálem ujímá přímé moci nad pražskou arcidiecézí a nepřímé nad katolickou chabou čtvrtinou Čech, muž zdaleka ne sportovní, více decentní, méně okázalý, spíše šedá eminence, muž ne dost mediálně protřelý. Netřímá žádný kufřík, tak daleko ještě politizace jeho církve nedospěla. Novou berlu, zbraň spíše symbolickou, převezme Dominik Duka. Teoreticky se ujímá pokorné kněžské služby jako služebník služebníků Božích. Prakticky v něm přichází muž dobře zorientovaný na české mocenské scéně a decentně posouvající figurkami na nábožensko-politické šachovnici. Přichází hierarcha, který občas v devadesátých letech překvapoval bezprostřední okolí vysoce důvěrnými politickými informacemi, muž s nanejvýš překvapivými vazbami na stranu hájící antikristovskou neoliberální ekonomicko-politickou doktrínu. Je rozhodnut v oblasti svého vlivu zatočit s islámskými vlivy, ale také přehlížející křesťany nepatřící do náboženské organizace, jíž u nás neformálně reprezentuje.

Potřeboval jsem si odpočinout ode všeho toho humbuku kolem světských a církevních velmožů a navštívil jsem o víkendu v torzu Průmyslového paláce a ve stanu nahrazujícím jeho shořelé jihozápadní křídlo spojené výstavy Esoterika — Biostyl — Ecoworld. Společně se tam představují pokusy o alternativní životní styl šetrný k životnímu prostředí, potraviny nekontaminované škodlivými chemikáliemi a duchovní dimenze života. Že environmentální výrobky a služby, jakož i potraviny respektující lidské zdraví, mají-li se dostat až k uživateli, se musí prodávat, není divu. Že i spiritualita se stává zbožím, to je na pováženou.

Na druhou stranu, i ty nejtradičnější církve své produkty prodávají, jen tomu tak neříkají. Za hlásání živé a nekompromisní pravdy evangelia, za chvalozpěvy na Boží velebnost a za vlévání proudů milosti do duší nás hříšníků chtějí, ba dokonce od státu, slušnou mzdu v zaručené měně na dřevo. Je-li to pak za tarifní plat a funkční příplatky ještě pořád svobodně znějící Boží slovo, nejsou-li liturgické úkony, zvláště ty před kamerami, už spíše jen archaickým hudebním divadlem a je-li duchovní péče něčím víc než chabou nápodobou psychoterapie, to je značně diskutabilní. Vysoký převis poptávky nad nabídkou a následná jistota před nezaměstnaností, většinou i relativní pohodlí důstojných a dvojctihodných pánů a bratří, to je samozřejmě výchozí pozice pro tento druh služby, radikálně odlišná od pozice proroků, Ježíše a jeho apoštolů. Když tuční preláti ověšení zlatem na téma nemilosrdně odhalovaného sexuálního zneužívání dětí křičí, jak je církev pronásledována zvlčilými médii, stává se z tradiční církevní scény ubohá fraška. Proto raději zpět na Výstaviště v Královské oboře.

Davy proudící výstavními prostory v pražské Stromovce demonstrují žízeň po alternativě, po něčem odlišném, co přesahuje všednodenní obstarávání a zařizování. Možná touží jen po zdraví, ale ještě v jiném smyslu, než je jen absence závažných diagnóz podle mezinárodní klasifikace nemocí. Přejí si celistvé zdraví, zdraví, schematicky řečeno, těla i duše, zdraví individuální i sociální, politické i kulturní. Takovou touhu může někdo snadno prohlásit za nezralou. Může se právem zeptat, je-li něco takového v běžných lidských poměrech možné. Není-li lepší dát si skromnější cíle a neočekávat mnoho. Ti lidé na Výstavišti však nepřišli jen vyhazovat peníze za šarlatánské všeléky. Nejsou zdaleka všichni tak jednoduší, aby se nechali zneužít církevnickými nebo esoterickými obchodníky s posvátnem a tajemnem.

Doprovodné programy aspoň některých z desítek zahraničních a domácích hostů působí upřímně a věrohodně, nebo aspoň připouštějí úvahu a diskusi. Je za tím vším touha po změně a přesvědčení, že kontakt s mystériem, které nás přesahuje, ať už se mu dávají jakákoli jména, umožňuje transformaci hlouběji v nás než působení vzdělávací a výchovné, než zásahy úřadů a iniciativy firem.

Mocní muži se předvádějí před kamerami ve střídmém civilu, jiní zase obklopeni středověkými rekvizitami. Souběžně s intronizací v pražské katedrále o pár tisíc mil na východ ukáže krutá ironie osudu na skonu polského prezidenta Lecha Kaczyńského a dalších ústavních činitelů, že jsme každý jen křehký, zranitelný člověk a že moc nás před smrtí nechrání.

Jako by se nic z dosud zmíněného nestalo, nenápadní lidičkové s ambicí být léčiteli, zasvěcovateli do tajemství či duchovními mistry a učiteli bez velké okázalosti a za minimální účasti médií zkoušejí nabídnout přesah, transformaci a integraci. Je to všechno dohromady jen levná šmíra s nevhodně promíchanými, nečekaně realistickými, tragickými, trapně okázalými a komicky šejdířskými scénami? Stojíme nakonec před smutnou volbou mezi profesionální mocenskou politikou odcizenou životu lidí a neumětelskými, na koleně slátanými spirituálními prostředky a návody? Je snad nakonec nový primas alternativou? Je jí, když se veze na první arcibiskupskou odpolední vyjížďku ze svého paláce do břevnovského kláštera černým kočárem doprovázeným příslušníky hradní stráže na koních? Je tohle právě to, co hledáme a co potřebujeme jako orientaci na složitých životních cestách této nesnadné doby? Kdo nebo co vlastně může účinně poskytnout duchovní oporu pro demokratické nastolení humánnějších poměrů v této zemi, už sedmdesát let soužené všemožnými pochybnými sociálními a politickými experimenty?