Byli jsme svědky toho, jak se zejména televizní komentátoři chvěli vzrušením, že Prahu navštívili dva nejmocnější státníci, jak byli uhranuti mocí, která se exhibovala před jejich zraky. Ztělesněním posvátna, totiž tajemství vzbuzujícího chvění a úžas, byli pro ně v tu chvíli dva muži, ne-li mladí, tak relativně mladě vypadající, pružně vykračující, štíhlí, dobře opečovaní, šijící u dobrých krejčích, o kterých se ví, že se mohou mile usmívat a že mohou zmáčknout červená tlačítka a rozpoutat apokalypsu. Tetelili se při pohledu na černooděnce na střechách, kteří v tu chvíli mohli odprásknout každého, kdo by udělal nevhodný pohyb. Co se týče ochrany života, jsme si totiž všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější, a někteří nejrovnější.

Údajná levice jásala, že oba státníci schválili, co odborníci již předtím dohodli, že totiž dají do šrotu staré haraburdí a ponechají si jen arzenál, který může v minutách několikanásobně vyhladit vše živé na této planetě. Pravice se mylně obávala, že civilizované chování strýčka Sama příliš prodlouží řetěz, na němž byli dosud přivázáni zachmuření moskevští satrapové.