Lepší nežli sex

Alena Zemančíková

Všudypřítomné reklamy se sexuálním podtextem se nám vnucují a nelze se jim vyhnout. Ale může se takto prodávat i umění?

Už několik týdnů mě straší sexuální ďábel. Je to ta reklama, kterou asi znáte — za stolem sedí šéf a kouká do novin, přijde sekretářka a říká: „Šéfe, přišla za vámi dáma a ptá se, jestli můžete?“ A šéf odpovídá: „Ano, můžu a hned!“ a vykoukne zpoza novin a vidíme, že je celý natřený načerveno, má růžky a sekretářka říká: „Šéfe, vy jste ale ďábel!“ a pak jde titulek „Můžem hned? Mužem hned! Ve chvilce sexuálním ďáblem!“

Ach jo. Pak jedu do práce a ten červený idiot (existuje i případnější slovo, používané zejména kdysi vojáky základní vojenské služby, začíná na č a já se ho stydím napsat) na mě kouká z megaboardu (které nenávidím z podstaty, ale o tom už jsem psala) — a pod ním se plazí holka v bílém prádle s andělskými křídly. Sakra, ten sex ale musí být byznys, když preparát, o jehož účinku celkem pochybuji (a jehož jméno tu schválně neuvádím) stojí za takovou reklamu. A přitom v průzkumu Sujet Focus (průzkum prováděný na vybraném vzorku diváků) prestižního časopisu Strategie se umístila TV reklama onoho preparátu na skvělém druhém místě v rámci TV reklam uvedených na obrazovkách. Tím ale aktivita preparátu v reklamě neskončila.

Šoféři na dálnici D1 i na dalších hlavních tazích po republice denně míjeli billboardy a bigboardy s ďáblem, cestující se zase se smějícím se představitelem pekla potkávali v pražském metru při jízdě na eskalátorech. Aby toho nebylo málo, tak české silnice od jara letošního roku brázdí služební vozy farmaceutických reprezentantů a zaměstnanců Simply You, opatřené výraznými polepy s názvem onoho přípravku, které jsou čitelné i ve tmě. Z aktuálního dění pak do českých rádií vstoupí inovovaný spot, v němž žena-řidička překročí povolenou rychlost a ďábel ji pak bude pokutovat.

Pokud jde o sex, to ale není všechno. Naproti krčské nemocnici byl billboard s nápisem: Luminex — lepší nežli sex! A proč? Potěšení ze sexu trvá několik vteřin, potěšení z osvětlení svítidly Luminex celý život!

No. Lituju toho, komu potěšení ze sexu trvá několik vteřin, ten i kdyby byl sexuálním ďáblem, uspokojení nedojde. Leda že by měl autor reklamy na mysli jenom potěšení návštěvníků bordelů, ale i ti, myslím, hledají i něco jiného než několik vteřin orgasmu.

Důvod, proč o tom píšu, tkví ovšem v umění. V Lidových novinách ve čtvrtek jsem si přečetla, že reklamní agentura, která se zabývá reklamou ve veřejných sdělovacích prostředcích, odmítla uveřejnit leták s anoncí na muzikál Petra Kolečka, Tomáše Svobody a Petra Wajsara Pornohvězdy, který se hraje v ROXY v Praze. Agentura to zdůvodnila možným porušení etického kodexu reklamy (ve smyslu inzerce pornografie), Jana Machalická to má za pokrytectví a úzkoprsost, ne-li cenzuru.

Něco na tom je — když se může velkoplošně dvojsmyslnými slogany nabízet něco, doplněk stravy nebo osvětlovací těleso, proč se nemůže veřejně podobným způsobem nabízet umělecké dílo? Jestliže můžeme o sexu mluvit otevřeně, ba používat ho ke komerční inzerci, proč to nemá být možné pokud jde o kulturu?

Neuveřejnit něčemu reklamu ale ještě není cenzura, ostatně si myslím, že vylepení letáků v dopravních prostředcích je spíše levná záležitost, na kterou kulturní instituce mají, respektive můžou si ji dovolit. Kdyby si klub ROXY mohl dovolit velkoplošné billboardy s reklamou na Pornohvězdy, jistě by mu bylo vyhověno — šlo by o zatraceně jiné peníze.

Tvůrci muzikálu Pornohvězdy chtějí předvést ironicko-humanistický pohled na současný komerční životní styl. Sami v anotaci píší: Metaforický muzikálový příběh o tom, jak si v dnešním světě někdy nahrazujeme osobní neštěstí workoholickým, konzumním způsobem života, který někdy vede až k úplné ztrátě víry. „Všichni jsme tak trochu pornohvězdy...!“ Námět hry je ovšem i prostředek, s nímž se v ní pracuje, inscenace stejné hry by se přece klidně mohla jmenovat i jinak. Jenže to by se na ni možná tolik nechodilo.

I klub ROXY by mohl inzerovat v tramvajích i jiné inscenace, jenže ty nemají sexuálně atraktivní názvy. Podobně humanisticko-ironický muzikál, inscenovaný libereckým Divadlem F. X. Šaldy a nazvaný Močohrad (Urinetown), zmiňuje jeden z recenzentů Pornohvězd jako kus se zcela nepřijatelným názvem. Zvláštní — když jde na divadle o město, kde se smí močit jenom za peníze, je to nepřijatelné, a když se v jiné hře za peníze souloží, je to atraktivní. Když to takhle půjde dál, zbude ze sexu jen samé trápení — kdo má takovému náporu povinné výkonnosti a atraktivity čelit?

Agentura, již tu nebudu jmenovat, když jsem nejmenovala ani ty ostatní, je toho názoru, že takto kulturu prezentovat nechce. Je to její právo, právo ušlého zisku, a producent inscenace ať si pro svoji reklamu najde prostě agenturu jinou — to je zase jeho svaté právo. O nic víc nejde, nemusíme se nad tím rozčilovat. Dokonce bych řekla, že v životě i v umění jde o důležitější věci.