Každoročně 6. ledna slaví křesťané svátek Tří králů. Připomínají si vyprávění evangelisty Lukáše o putování mudrců od Východu, kteří se přišli do Betléma poklonit Ježíškovi, novému králi Židů, a byli při tom vedeni hvězdou na nebi. Podle Lukáše Spasitele vítali nejen andělé a prostí pastýři, ale i hvězdopravci, elitní zahraniční intelektuálové.

Jako obvykle byl největší problém s politiky. Zejména král Herodes je nám líčen jako krutý despota. I když k vraždění neviňátek historicky nedošlo, vyjadřuje vyprávění věrně brutální společenské a politické poměry té doby. Badatelé se na základě kusé zmínky o hvězdě snaží určit rok Ježíšova narození tak, že zkoumají průlety komet a významné konjunkce planet té doby. Kometa je samozřejmě daleko malebnější a proto také zdobí vlasatice naše betlémy a vánoční stromečky. V textu se nepíše ani o králích ani o oslu a volkovi, kteří zahřívali dechem Jezulátko. Možná, že se Ježíš ani nenarodil v tom Betlémě poblíž Jeruzaléma, kam putují poutníci do chrámu Narození dnes, ale v jiném městečko téhož jména v Galileji, jak tvrdí někteří archeologové.

S legendami je ta potíž, že když je rozebereme na historicky ověřitelná fakta, mnoho nezbude. Pro některé legendy to znamená konec, ale v jiných případech je základní poselství natolik nosné, že konfrontaci s historickou realitou přežije. Křesťanství se to daří už několik staletí od počátku kritického zkoumání Bible a v konfrontaci s moderní vědou se ukázalo, že nestojí a nepadá s antickým obrazem světa. Archeologické, astronomické a astrologické poznatky poselství evangelia nic ani nepřidávají, ani neubírají.

Symbolika nebeských těles je ovšem mocná. Šesticípá hvězda Davidova nebo hvězda pěticípá, zvláště je-li rudá, a srpek měsíce, nevím proč označovaný jako půlměsíc, vyvolávají asociace velmi smíšené, stejně jako kříž, který se z astronomické série vymyká. Společným jmenovatelem jsou snad bolest a naděje. V lehčím gardu se jako hvězdy, pravděpodobně od dřevních dob Hollywoodu, označují i slavní herci a herečky nebo jiné „celebrity“, často pochybného charakteru. Málokdy se toto označení používá v případě politiků, ale jsou situace, kdy se to přímo vnucuje.

Dne 20. října 2012 proběhla v Betlémě, rodišti Ježíše Krista, volba starosty. Vždycky to byl starosta. Už asi tři tisíce let. Tentokrát je to, poprvé v dějinách, žena. Vera Babounová, děkanka na Betlémské univerzitě, docentka anglické a feministické literatury, badatelka při Gender Research in Africa and the Middle East (GRACE), matka pěti dětí a vdova, jejíž manžel Johnny, bývalý člen palestinského hnutí odporu, zemřel v roce 2007 na pozdní následky izraelského věznění a mučení.

Vera Babounová je katolička a své zvolení komentovala střízlivými slovy: „Starostenský úřad v konzervativním a patriarchálním městě Betlémě je náročná pozice ve světě mnoha nevzdělaných mužů.“ Starostka chodí oblékaná evropským způsobem a nosí rozpuštěné vlasy. Žádný šátek, žádné zakrývání obličeje. Dobrá zpráva. Přímo senzace. Betlémská hvězda.

V současném Betlémě žije asi 30.000 lidí a podle Babounové je to „zaškrcené město bez možnosti růstu“. Ze tří stran je uzavřeno izraelskou zdí a jen na východ, směrem k Judské poušti je volný průchod, ale i tam rostou ilegální izraelská sídliště. Hospodářsky je toto maloměsto naprosto závislé na náboženské turistice, kterou ovšem může Izrael kdykoli omezit nebo zastavit, jak tomu bylo při poslední intifádě, občanském povstání Palestinců v letech 2000 až 2005. Křesťané z Betléma odcházejí a už nemají ve městě většinu jako dřív.

Ale pořád ještě platí pravidlo, které ustanovil zesnulý šéf PLO (Organizace pro osvobození Palestiny) Jásir Arafat v roce 1997, že starostou Betléma musí být vždy katolík nebo pravoslavný a jeho zástupcem pak křesťan opačného vyznání. Sedm z patnácti betlémských radních pochází z islamistického tábora. Předchůdcem Very Babounové byl katolický lékař Victor Batarseh, zvolený za stranu blízkou Hamásu. Vera Babounová a její strana „Nezávislost a rozvoj“ mají blíže k nacionalistické straně Fatah současného šéfa PLO Mahmúda Abbáse. Ona sama sází na nenásilí, rovnoprávnost žen a vlastenectví.

Že si neumíme představit, jak katolický lékař spolupracuje s islamistickou stranou Hamás? Že si neumíme představit palestinskou katolickou feministku, která je ještě ke všemu pacifistka? Že je to nějaké zmatené a vůbec to neodpovídá představám, které máme o Palestinském státu prostřednictvím českých médií? A není to spíš pravidlem než výjimkou? Což se nejrozšířenější česká média nepodobají tvůrcům zbožných legend? Až na to, že ty účelové politické legendy obvykle setkání s realitou nepřežijí.