Konec světa
Adam BorzičPředstavy o konci světa ukazují na hlubokou potřebu kulturní proměny. Pro vytvoření nového systému ovšem potřebujeme celostní vizi, která bude počítat se solidární politikou a ekonomikou i ve vztahu ke „kosmu“, tedy k přírodě.
I.
Sv. Tomáše Akvinského prý měli spolužáci za „němého vola“; muž, který ve svém vrcholném období diktoval písařům i několik knih najednou, byl oblíbeným terčem zlomyslných šprýmů. Vypráví se, že jednou na něj zavolali „Akvinský, venku letí kráva“ a světec se důvěřivě vyklonil z okna za hurónského smíchu kolemstojících. Filosof Joseph Pieper tuto scénu interpretuje v Akvinského prospěch; jeho duch byl natolik nezatížený předsudky a dychtivý poznání a nezavrhoval žádnou možnost v zázračném Božím univerzu, že byl s to připustit i letící krávu.
Je černá noc před koncem světa, jehož rysy jsou pro dnešek mayské. Pravděpodobnost, že svět zítra skončí, je mizivá. A přece mě vzpomínka na anekdotu ze života scholastického génia na vteřinu zviklala. Co kdyby…, vloudila se do mé mysli pochybovačná vlna. Její nápor, trvající ne víc než pár okamžiků, rozpustil některé mentální obrany a téma konce rozkvetlo do košatého stromu.
Apokalyptické vidiny a eschatologické výhledy procházejí celými dějinami, v náboženském i sekulárním hávu se stávají katalyzátorem a symbolizují kulturní proměny. Odkudsi z hlubin se vynořují a se zvláštně uhrančivým půvabem vnucují svoji optiku. Je samozřejmě úplně jedno, co přesně nějaký kalendář předpovídá. To podstatné se ukrývá v celé plejádě nejfantasknějších představ, které tento fenomén provází. A opravdu, slyšel jsem za poslední dobu tucet podivuhodných představ tohoto konce.
Dle jedněch se otevírají brány světla, podle dalších má svět 21.prosince zahalit na tři dny tma, po níž nic nebude jako dřív. Jiná new age hagada vypráví o neobvyklých astronomických jevech svištících ulicemi našich měst, další bájí rovnou o příchodu planetárního božstva. A ještě fantasknější lovci konců budoucí osud planety tkají přímo z éteru. Vcelku se však všechny vize shodnou na zásadní planetární proměně.
Zajímavé je, že většinové křesťanství, které má v základech očekávání druhého příchodu Krista, dnes žádné apokalyptické vize nenabízí. Rád bych to připsal na vrub dospěle eschatologickému charakteru svého náboženství, ale mám spíše obavu, že to vypovídá o jeho vyprázdněnosti. Křesťané (alespoň ti naši) se radši zabydlují s plnými konty a konformistickými postoji ve světě vezdejším. Skutečnost, že současná mytologie konce má původ v jiné než západní kultuře a sedají na ni nejrůznější vizionářské podivnosti i společenské vize, nepostrádá symbolický význam.
Tato představa, která u muslimů jistě symbolizovala zázračnou schopnost (ač nevím, co je na tom tolik lákalo), dnes už vůbec není tak bizarní, jak se někomu ještě nedávno mohlo zdát. Četla jsem, že novodobá plastická chirurgie zvládne i tento "zázrak". Avšak ani plastická chirurgie není schopna nikomu vrátit nevinnost. Tak velký zázrak neumí nikdo.
Změnit vzhled i vnitřek těla, cokoliv hmotného sestavit, sestrojit, roztočit nebo rozbít - to je pro moderní vědu hračka. Změnit duši člověka k lepšímu, což je nezbytným předpokladem fungování opravdu humánního světového systému, se jeví jako něco zhola nemožného. Konec světa bude trvat tak dlouho, dokud se nezačne vynořovat nějaký jeho nový začátek. Je opravdu nový začátek světa pouhým sci-fi? Věřím, že takový nový začátek přijít musí. Nevěřit tomu mi totiž dnes už připadá daleko absurdnější, než věřit.