I.

Sv. Tomáše Akvinského prý měli spolužáci za „němého vola“; muž, který ve svém vrcholném období diktoval písařům i několik knih najednou, byl oblíbeným terčem zlomyslných šprýmů. Vypráví se, že jednou na něj zavolali „Akvinský, venku letí kráva“ a světec se důvěřivě vyklonil z okna za hurónského smíchu kolemstojících. Filosof Joseph Pieper tuto scénu interpretuje v Akvinského prospěch; jeho duch byl natolik nezatížený předsudky a dychtivý poznání a nezavrhoval žádnou možnost v zázračném Božím univerzu, že byl s to připustit i letící krávu.

Je černá noc před koncem světa, jehož rysy jsou pro dnešek mayské. Pravděpodobnost, že svět zítra skončí, je mizivá. A přece mě vzpomínka na anekdotu ze života scholastického génia na vteřinu zviklala. Co kdyby…, vloudila se do mé mysli pochybovačná vlna. Její nápor, trvající ne víc než pár okamžiků, rozpustil některé mentální obrany a téma konce rozkvetlo do košatého stromu.

Apokalyptické vidiny a eschatologické výhledy procházejí celými dějinami, v náboženském i sekulárním hávu se stávají katalyzátorem a symbolizují kulturní proměny. Odkudsi z hlubin se vynořují a se zvláštně uhrančivým půvabem vnucují svoji optiku. Je samozřejmě úplně jedno, co přesně nějaký kalendář předpovídá. To podstatné se ukrývá v celé plejádě nejfantasknějších představ, které tento fenomén provází. A opravdu, slyšel jsem za poslední dobu tucet podivuhodných představ tohoto konce.

Dle jedněch se otevírají brány světla, podle dalších má svět 21.prosince zahalit na tři dny tma, po níž nic nebude jako dřív. Jiná new age hagada vypráví o neobvyklých astronomických jevech svištících ulicemi našich měst, další bájí rovnou o příchodu planetárního božstva. A ještě fantasknější lovci konců budoucí osud planety tkají přímo z éteru. Vcelku se však všechny vize shodnou na zásadní planetární proměně.

Zajímavé je, že většinové křesťanství, které má v základech očekávání druhého příchodu Krista, dnes žádné apokalyptické vize nenabízí. Rád bych to připsal na vrub dospěle eschatologickému charakteru svého náboženství, ale mám spíše obavu, že to vypovídá o jeho vyprázdněnosti. Křesťané (alespoň ti naši) se radši zabydlují s plnými konty a konformistickými postoji ve světě vezdejším. Skutečnost, že současná mytologie konce má původ v jiné než západní kultuře a sedají na ni nejrůznější vizionářské podivnosti i společenské vize, nepostrádá symbolický význam.

Jistě, celou tuhle věc skeptik snadno odmávne jako choromyslnou báchorku. A přece ke své škodě. Protože i ty nejbláhovější představy o světě něco vypoví. Výše jmenované obrazy konce představují silně mytologickou látku, která není beze vztahu k základním lidským otázkám a potřebám. Jejich analýza by nás zavedla do slují lidské paměti.

Např. obraz tří dnů ve tmě zřetelně odkazuje ke kristovskému motivu, respektive k iniciačním mystériím smrti a znovuzrození přítomným napříč kulturami. Když se tak silný mytický motiv objevuje v myslích lidí, vypovídá to cosi o závažnosti času, v němž žijeme. Obrazy provázející letošní konec světa signalizují touhu po systémové proměně na globální i lokální rovině. Po smrti starého a zrození nového. Kosmické motivy pak naznačují, že žádná společenská transformace dnes nemůže opomenout otázky životního prostředí.

Přeskočíme-li všelijaké éterické ztřeštěnosti a podíváme se, jak se k bájnému konci času staví potomci jeho dávných věštců, a příslušníci dalších indiánských etnik, nalezneme pozitivní variantu mytologie roku 2012. Méně fantaskní, nepostrádající ale autentickou vizi. Důraz tu není kladen na konkrétní datum, to je chápáno pouze jako symbolický fokus nastupující globální proměny, která by se měla vyznačovat solidárnějším modelem světa na všech úrovních, od ekonomické a politické oblasti až k environmentální sféře. Osvobozovací společenské procesy v Latinské Americe, více či méně úspěšné, jsou tak součástí širší planetární vize.

O posledním bodu této vize velmi dobře vypovídá začlenění práv Matky Země do ústavního kontextu, např. v Bolívii. Spirituálně je pak tato vize směsicí křesťanství, domorodých náboženských tradic, holisticky pojaté kosmologie a sekulárního levicového humanismu. Teolog osvobození třetí generace Marcello Barros mluví v této souvislosti o nové náboženské identitě, přerůstající i křesťanskou partikularitu a vyrůstající z prožitku planetárního lidství:

„Aniž bych popíral cokoli z toho, co jsem, musím pro sebe jako věřícího vycítit novou identitu. Planetární člověk je v tom smyslu post-křesťanský, že na něho nelze uplatňovat žádné definice, které by ho odlišily od všech ostatních lidí. [...] Novozákonní výrok, který moji víru vyjadřuje slovně nejlépe, je ten, jenž zaznívá na několika místech Skutků apoštolských a Zjevení z úst apoštola a proroka: ‚Jsem jenom člověk.‘ Taková spiritualita je orientována primárně humanisticky a kosmicky, transcendenci nalézá v relacích života. Proto nemůže vynechat otázku sociální spravedlnosti a změny společenského řádu.“

Vidíme, že mýtus konce světa nemusí být nutně spojován s komickými únikovými fantaziemi. Může být symbolickou manifestací globální vize.

II.

Pravda je ovšem také taková, že realita, která nás obklopuje, globálně i lokálně, zatím připomíná spíše dny veliké tmy. Světlo se věru rodí pomalu. V naší zemičce jakoby veškeré dění prýštilo z pera kosmického křížence mezi Jaroslavem Haškem a Markýzem de Sade. Drábci a drábové, tykadla a airsoftové atentáty, boje s rudou totalitou x let poté, sKarty a nucené práce, exekuce a korupce, a jako bonus volba prezidenta… Nekončící variace hrůzy bez konce, abych si vypůjčil slovník Miroslava Kalouska.

Obzvlášť mýtické rozměry získala sama česká vláda. Ustavičně se obnovuje jak panny v muslimském ráji. Nejnovější díl oblíbené frašky by se mohl poměrně dlouze jmenovat: Jak Peaková vyhodila Picka, dostala padáka od Nečase, načež Lidem odchází z vlády, aby je vystřídal…Kdo asi? Že by Věci Veřejné? Zdá se, že česká vláda přežije i konec světa.

Přičteme-li k těmto radostem z výšin i zmatek a pasivitu v podzámčí, máme tu prvním dějství apokalypsy. (Každý den se snažím odolat nutkavé touze utéct pryč… kamkoli!) Tváří v tvář tomuto mumraji stínů se předchozí úvahy jeví jako čirá utopie mimozemského původu. Vize nového počátku po konci může působit naivně, stejně naivní je ale i představa, že si vystačíme pouze s otázkami dne. Krize, kterou žijeme (dokonce i v našem Kocourkově), má tak obrovské a globální rozměry, že je možné z ní vykročit jedině na základě síly celostní vize.

Ondřej Slačálek nedávno v A2 ve svém komentáři o Janečkově iniciativě napsal: „Nakonec je zde vůle po smyslu. (…) Obecnější otázky a snaha vnímat politiku jako sféru existenciální angažovanosti byly dost dlouho zahrnovány posměchem jako v lepším případě kýč, v horším projev fanatismu. Jakkoli byl takový výsměch často namístě, degradoval politiku na pouhou sféru řešení problémů a na techniku správy. Druhou stránkou věci byla paušální civilizační kritika. Ani jedno příliš neuspokojuje — neustálý přísun špatných zpráv, kritiky a deprese spíše otupuje. Ohlas hesla Pozitivní evoluce svědčí také o hladu po něčem — či po čemkoli — pozitivním. Kdo tento hlad utiší, možná překoná ironickou dobu a získá značnou moc.“

III.

Snad potřebujeme mytologii konce světa, abychom si plně uvědomili, že svět, jak ho známe, musí skončit. Potřebujeme se nadechnout konce, abychom si představili začátek. Jak věděl jeden moudrý básník, každý konec předchází začátek a každý epitaf už píše křestní list. Současně nemůžeme participovat na konci, nemáme-li alespoň tušení nového začátku. Tento začátek po konci dnes musí mít globální rozměry.

Jak mi nedávno řekl Jiří Zemánek, už není čas myslet globálně a jednat lokálně, je čas myslet kosmicky a jednat globálně. A pracovat na této proměně se můžeme pokoušet dokonce i v této nešťastné zemi Zimního krále.