Před nedávnem jsem seděl ve svém oblíbeném vietnamském bistru a nad polévkou pho můj zrak bezmyšlenkovitě bloudil po protější stěně. Nevědomí využilo chvilkové nepozornosti, takže jsem nápis na zdi, sdělující, kam s nádobím, přečetl jako „Použité naděje odkládejte na vyhrazené místo“. Trochu mě to zaskočilo, ale také pobavilo a myslím, že je to docela dobré poselství pro přelom roku.

Říká se, že naděje umírá poslední a vlastně to znamená, že člověk dokáže žít, dokud má naději. Když už se od života nedá nic dobrého čekat, tak se ztrácí i síla k životu, motivace o něco usilovat. Nemusí to končit přímo sebevraždou, ale stačí se poddat, vzdát to. Přitom je až neuvěřitelné, jaké jsou mezi lidmi ve schopnosti naděje a přežití rozdíly. Ukazuje se to v extrémních podmínkách, o jakých podávají svědectví přeživší z koncentračních táborů. Erich Maria Remarque popisuje ve svém románu Jiskra života vězně, kterým se říkalo „musulmani“. Byli to ti, kdo ztratili naději a tím i sílu vzdorovat nelidským podmínkám. Na druhé straně lidé, oddaní politické nebo náboženské naději, se i tam dokázali navzájem podpořit a společně vzdorovat.

Protože se naděje, očekávání něčeho pozitivního, žádoucího, vztahuje k budoucnosti, je už ze zásady nejistá. Nevíme, co přijde. Stejně je to ovšem s obavami z nebezpečí a katastrof. Dokud to nebo ono nenastane, tak nevíme a stává se často, že se bojíme nebo těšíme zdánlivě zbytečně. Ale je tu přece důležitý rozdíl. Strach ukrádá ze života vždy — ať už se naplní nebo ne. Naděje života přidává, i když naplnění nedojde.

V některých případech se ovšem očekávání od počátku jeví jako iluze, něco v podmínkách našeho časoprostoru nesplnitelného. Jako třeba když si voliči slibovali zlepšení poměrů, když volili strany pánů Bárty a Kalouska. Také poživači reklam často zjišťují, že naděje, které v nich vzbudil příslib štěstí, jen, co si koupí ten či onen předmět touhy, se změnily v rozčarování.

To, na co se jeden těší, může v jiném vzbuzovat strach. Každou chvíli se dozvídáme, že kdosi čeká konec světa a že se na něj se svými přívrženci radostně chystá, protože má naději na privilegované zacházení. Například zatímco ostatní se budou smažit v pekle, oni budou juchat na nebesích. Nebo zatímco ostatní zahynou v ekologických katastrofách, oni budou mimozemšťany odvezeni někam mimo. Pravidelně dochází ke zklamání, když svět pokračuje i po stanoveném datu dál po staru. Letos si toho užijeme jistě do sytosti. Vzpomínám si na milý kreslený vtip. Na ulici stojí prorocká postava s cedulí „Konec světa se blíží“. Kolemjdoucí chlapík se věcně dotazuje: „Stačím si ještě zajít na panáka?“ Možná, že takový zenový přístup je nejlepší způsob jak přežít popovou apokalypse roku 2012. Ale na jiná ohrožení to stačit nebude.

Ne všechny neuskutečněné naděje jsou iluzemi, zejména pokud jde o individuální osud. I ti, kdo se v koncentráku nedožili osvobození a přesto do konce doufali v porážku fašismu a v lepší budoucnost pro jiné, žili z naděje a ne z iluze. I v běžném životě je to tak, že se některé naděje neuskuteční anebo se naplní jen částečně, ale přesto naše doufání mělo smysl, přinejmenším proto, že, jak píše Ernst Bloch ve své slavné knize Princip naděje, „záleží na tom, naučit se naději“. Dvakrát jsem zažil vzedmutí vlny naděje na lidštější uspořádání společnosti u nás a jsem přesvědčen, že ani v roce 1968 ani v roce 1989 nešlo o iluze a že i navzdory dvojímu ztroskotání, nebyla naděje ani oběti pro ni přinesené marné. Přesto asi platí, že čím dříve použité a nerealizované naděje odložíme na určené místo, do zásobárny zkušeností a inspirací, tím spíše si uchováme schopnost doufat na novém časovém horizontu.

V zápasech a krizích, které probíhají, a které se budou v tomto roce nepochybně prohlubovat, je naděje jak příslovečného šafránu. Tím spíš budeme schopnost naděje potřebovat. Nebudeme se moci vyhnout staronovým otázkám: „Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme? Co očekáváme? Co nás čeká? Mnozí se cítí zmateni. Půda se houpe a oni nevědí proč a od čeho. Tento stav je úzkost, a když je určitý, je to strach.“ Blochova slova se zdají aktuálnější než kdy dřív. Horizont je temný, katastrofické prognózy se vrší jedna na druhou, sliby řešení jsou nevěrohodné a lepší budoucnost už ani nikdo neslibuje. Právě v téhle době: „Záleží na tom, naučit se naději. Její práce se neodříká, je zamilovaná do zdaru místo do ztroskotání.“ Naděje vůbec není pasivní postoj čekání, že to třeba konečně jednou dobře dopadne. Naplnění nadějí se nedosahuje bez aktivního úsilí a bez boje.

Naděje přežije i krachy a ztráty, ale je tu proto, aby vítězila. Po celém světě se lidé pozvedají k odporu ve jménu naděje na důstojný život, a čím víc nás bude, tím spíš to bude naděje vítězná.