Ztroskotané naděje jsou opravdu železnou koulí na noze, které je třeba se rychle zbavit. Učit se novým nadějím? To znamená vědomě si je vytvářet, vkládat je do něčeho, o čem si myslíme, že to má cenu, i když stoprocentní úspěšnost nelze nikdy zaručit. Vztahovat naděje jen ke své vlastní osobě není zrovna to nejlepší řešení, protože všichni víme, jak to s každým z nás nakonec dopadne. Společná naděje, která nás může přežít, je určitě cennější. Asi to všechno souvisí s hledáním smyslu života.

je opravdu tím zásadním co se musí objevit a projevit, jinak nemáme šanci na proměnu ničeho. Příliš jí ale v současné duchovní atmosféře není. Naděje souvisí také se smyslem a s vírou, s určitou dobrou naivitou - t.j. dokázat něčemu věřit bez pochybností. To je pro nás podemleté neustálou technicko-vědeckou racionalistickou skepsí a potřebou důkazů velmi těžké. Dostalo se to tak daleko, že řada lidí nedůvěřuje svým vlastním zkušenostem, respektive mají pro ně menší váhu než slova odborníků, media atd. Žijeme v pravém opaku tichého usebrání, které je zapotřebí k tomu, aby člověk slyšel sám sebe. Aby našel své jádro (ať už mu bude říkat jakkoli). Ve skutečnosti je dnes velmi těžké být sám sebou a osobností, sebepoznání není nijak podporováno, naopak v přívalu lží a v reji masek se pravda o člověku ztrácí na každém kroku. Úplně stejně jako za normalizace. A pokud nejsme ve spojení se základem našeho života, ani se nedokážeme spojit dohromady, protože nám chybí stejný existenciální základ, stejná chuť po životě a vědomí jeho smyslu a řádu. A to ne proto, že by ten základ ve skutečnosti neexistoval, ale že jsme od něj často odděleni, ve vleku ideologických nesmyslů a robotického, automatizovaného způsobu života. Každý člověk, který podnikne kus cesty za sebepoznáním a pokusí se být úplným, celistvým, sladit v sobě všechny své lidské složky vykonává revoluční čin, který má vliv na všechny ostatní. Nakonec je totiž ta dobová atmosféra (Chardin ji viděl jako reálnou sféru kolem planety, nazýval ji noosférou) výsledek dění mezi námi, i uvnitř našich hlav. Já osobně věřím, že láska je nakonec největší síla ve Vesmíru, urovnává rozpory, spojuje protiklady, dává radost z prostého bytí a že ji v sobě můžeme i po dlouhém spánku znovu zažehnout. Jen si vzpomenout na to podstatné a opustit nesmyslné dobové diskursy, které ve skutečnosti nic neřeší a vrátit se k přímé, jasné řeči o člověku a životě. Potřebujeme nějaký silný impuls, který v nás tu naději zažehne navzdory tomu, co se na první pohled zdá být neřešitelné. Pozoruji, že vzrůstající nelidkost moci v mnoha lidech vyvolává jako protireakci snahu o lidskost, snahu o nalezení smyslu uprostřed absurdity. Jen aby taho bylo víc, abychom to skutečně silně pocítili, aby jsme se v tom byli schopni spojit. V tomto smyslu má každý lidský život, každý příběh svou velkou váhu pro celek.

Možná, že bude třeba učit se nejenom novým nadějím, ale i jiným věcem; prostě žít nějak jinak.

Kdysi dávno jsem si přečetl jedno vyznání: „Kdybych se dověděl, že zítra má být konec světa, tak ještě dneska zasadím strom“. To se stalo pro mne trestí veškeré mé další činnosti. Stejně, jako je mi jedno, zda bůh existuje, či ne, nepotřebuji ke svému konání ani naději, coby berličku. Stejně nevím dne ani hodiny, takže dokud budu jenom trochu schopen, budu žít a konat. Možná, že je v tom hodně pýchy, ale jelikož se mi blíží třičtvrtina století, tak to asi splním.

to co píšete bych vůbec neviděl jako pyšné, ale právě naopak. Velký problém je s jazykem, jakými slovy co popisujeme, většina z nás má už pro dané slova své vlastní významy a nehledá, co za těmi slovy vidí ten druhý. Já si myslím, že naděje souvisí velmi silně s vírou a smyslem. Víra není žádným výhradním vlastnictvím jakéhokoliv náboženství, to je prostě stejná funkce lidské duše jako třeba myšlení atd. To že věříte, že má bez ohledu na okolnosti smysl dělat dobré věci je úžasné a velmi lidské. Lidé mohou zažívat božské, které úzce souvisí s lidskostí a právě smyslem, aniž by to po nich vyžadovalo, aby to takto nazývali, vůbec nemusí slovo Bůh použít a dokonce ani znát. To je všechno výmysl církevní moci a dogmatické teologie. Není třeba nic a nikoho uctívat, důležité je JAK a CO skutečně žijeme. Já možná užívám jazyk, který je příliš odvozený z křesťanství, je to problém, protože pak často dochází k mnohým nedorozuměním, protože řada těch slov je pro mnohé negativně zatížena. Slova jsou mocná a zrádná zároveň, nejsilnější je řeč samotného našeho života, tu ovšem nevidíme na první pohled, musíme chtít toho druhého skutečně poznat, setkat se v existenciálním základu, v rozhovoru a sdílení. A právě v tom je bariéra určitých pojmů často problémem.

Naděje přece nemusí být berlička. Tou je pravděpodobně naděje na osobní spásu. Mě by nenapadlo zasadit strom, kdyby měl být opravdu konec světa. Protože to by byl jak konec lidí, tak stromů. Ostatně ani stromy bez lidí by neměly smysl. Potřebuji mít představu, že svět i lidé mají budoucnost. Naštěstí na brzký konec světa nevěřím.

Já jsem to motto pana Hoška pochopil jako metaforu ve smyslu, dobrý čin má význam bez ohledu na vnější okolnosti. Tím je to také vyjádření naděje. Nevím, jak přesně pan Hošek myslel to, že naděje je berlička. Někdo tak může vidět třeba naději na odplatu na dobré skutky, něco jako morální obchodování. Jenže ani tohle není tak jednoduché - lidem ve středověku, především těm nejnižším, poddaným dávala naděje na vyrovnání ve věčném životě schopnost přežít a vydržet nelidské podmínky, ve kterých žili. Samozřejmě dané mimo jiné tím, že církev tehdy lidi udržovala v bludu že rozdělení na tři stavy - duchovní, šlechtu a poddané je dané Bohem a neměnné. Přesto však díky té silné víře mluví například jeden z nejslavnějších mediavelistů Le Goff o středověku paradoxně jako o době naděje.

Řeknu jiný příklad - vytáhnul jsem si z knihovny knihu studií o Komenském, krásnou, výpravnou, kterou jsem kdysi koupil v antikvariátu. Teprve teď jsem si všimnul že vyšla na výročí Komenského narození v roce 1942. Představil jsem si celý ten kontext - jak tehdy mohla vyjít ? Oficiálně určitě ne, zvlášť když je z každé studie patrné, že je Komenský vnímán jako vzor češství, jako národní vzpruha. Představil jsem si, co všechno tahle kniha musela znamenat pro lidi, co ji tehdy tvořili, i pro ty, kteří ji v těch letech četli. Řekl bych, že pro generaci našich prarodičů byla za války naděje určující - techniky nacisitické ideologie byly snáz odhalitené, než ty dnešní všudypřítomné ideologie peněz a konzumu, ti lidi věřili, že hitler prohraje, věřili ve spojistost s českou historií, věřili ve společnenství, které se zase obnoví. Ta naděje jim dávala přežít všechny ty hrůzy.

nemáte přesnou představu o době okupace. Ve skutečnosti vycházely oficiálně knihy třeba od B. Němcové a určitě i Komenský (aspoň zpočátku). Film Babička s T. Brzkovou byl natočen v roce 1940. Češství nacistům nevadilo. Češi byli pro ně sice méněcenným národem (tedy nesměli mít vysoké školy), ale Němci jim nijak nebránili v tom aby byli Češi. Vadila jim pouze česká samostatnost (tedy se nesměli hlásit k republice) a vůbec nejvíc jim vadila politika. Komenského považovali za čistě náboženského myslitele, tedy si myslím, že mohl vycházet.

děkuji za zpřesnění situace, to jsem si opravdu myslel, že to bylo horší v tomto směru, je jisté, že nevím všechno, byl to můj nepřesný odhad situace. Nicméně i tak si myslím, že ta kniha působila ve směru naděje, jak jsem psal.

Napadá mě ještě jeden silný příklad z doby války a to příběh rakouského psychologa židovského původu Viktora Frankla. Ten v koncentráku v situaci, kdy byl nacisty ponižován při nelidských pracích, myslel na to, že tohle není konec, že to jednou skončí a že bude o této situaci jednou vyprávět svým studentům v polsuchárně. Popisoval, jak právě lidi, co si dokázali udržet naději, ty nelidské a maximálně ponižující podmínky nějak byli schopni vydržet, naděje by se dala nazvat víru v budoucí smysl, pokud je nyní situace nesmyslná, nespravedlivá, absurdní. Naopak ti, co na naději zcela ztratili se většinou situaci poddali a brzy umírali. Frankl na této zkušenosti postavil celý psychoterapeutický směr - logoterapii, tedy terapii smyslu. Jde v ní právě o to, pomoci najít znovu smysl života pacientům, kteří jej ve svém životě ztratili. JInými slovy zažehnout v nich znovu naději. Význam naděje a smyslu se hodně překrývají. Ostatně v jedné knize o výzkumech mozku jsem se dočetl, že celá jedna oblast mozku je zaměřena na pocit, či vědomí smyslu, že ten je pro lidské uvažování velmi nezbytný a podstatný.