Čeká nás osud římské říše?

Eva Hájková

Mohou mít různé civilizace podobnou trajektorii nebo je vývoj více méně náhodný? Mnoho lidí soudí, že jisté společné rysy vzniku, vývoje a zániku civilizací existují.

I.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Antický Řím býval kdysi dávno oblíbeným tématem mé četby. Na gymnáziu jsem milovala latinu, na rozdíl od zbytku třídy, který ji nesnášel. Uvažovala jsem dokonce o vysokoškolském studiu, které by s latinou nějak souviselo, ale rodiče mě uzemnili slovy: „A kde se s tím potom uplatníš?“ To je nejlepší způsob, jak zabránit někomu v přílišném rozletu; totiž připomenout mu, že se musí nějak živit. Ale možná nakonec měli pravdu. Můj zájem o antiku stejně časem zeslábl. Až v posledních letech se k ní v duchu znovu vracím. A čím dál tím víc v ní vidím souvislosti s dnešní dobou. Vím, není to nic nového a zdaleka nejsem jediná. Ze všech stran je dnes slyšet názory, přirovnávající euroatlantickou civilizaci k římské říši či k antickému světu vůbec. Zatímco v dřívějších časech se v tom srovnávání ozývala evropská či americká hrdost a v Řecku či v republikánském Římě se hledaly kořeny moderní demokracie, v poslední době všechny zajímá hlavně závěrečné období římské říše, v němž s obavami odkrývají možný předobraz našeho civilizačního konce. Faktickým koncem antického Říma se většinou myslí rok 476, přestože východní část říše přetrvala ještě skoro tisíc let.

Mohou mít různé civilizace podobnou trajektorii nebo je vývoj více méně náhodný? Mnoho lidí soudí, že jisté společné rysy vzniku, vývoje a zániku civilizací existují. Římskou říši, která do sebe postupně vstřebala helénistickou kulturu (takže můžeme v podstatě hovořit o jediné antické civilizaci), lze srovnat třeba s časově souběžnou civilizací — se starověkou Čínou. Vypůjčím si k tomu úryvek z knihy J.K. Fairbanka: Dějiny Číny: „Odborníci jsou fascinováni paralelami mezi děním v Číně a antickém starověku: éra filosofů a po ní epocha válčících států, sjednocení a impérium, rozpad a zhroucení centrální moci. Konfucius a jeho žáci jsou víceméně současníky Platóna a Aristotela; Alexandr Veliký žil pouze o jedno století dříve než První císař dynastie Čchin (221 př.n.l.); k rozkvětu císařství došlo v Římě a v Číně zároveň. Obě impéria také byla v době úpadku císařství podobným způsobem vystavena ohrožení přicházejícímu ze severu od barbarských kmenů a ekonomickou a politickou desintegraci státu, jenž Toynbee označuje za ,univerzální´, doprovázelo šíření cizích náboženství, k nimž se lidé utíkali v dobách neštěstí. Ve stejné době, kdy do Číny od severu pronikali kočovníci a kdy se zde šířil buddhismus, v období mezi 3. až 6. stoletím, uskutečňovali v Evropě nájezdy Gótové a Vandalové, šířilo se křesťanství...“

Mohla bych porovnávat další starověké civilizace a hledat jejich společné rysy. Zajímavější je ale srovnání s dneškem. Kdykoliv se společnost ocitá na nějaké dějinné křižovatce, vracejí se lidé v duchu do minulosti a hledají tam podobné problémy a jejich možná řešení. Čím hlubší krize, tím hlouběji ke kořenům se postupuje. Člověk hledí do minulosti a sžívá se s jejím duchem. Snaží se procítit, co asi ti dávní lidé prožívali. Kdysi mě nadchla Waltariho kniha Čtyři západy slunce, v níž autor autobiograficky zachycuje období tvorby svého nejlepšího románu (Egypťan Sinuhet) a líčí, jak staří Egypťané tehdy jakoby vstoupili do jeho života a denně spolu s ním sedávali u jeho psacího stolu. A on s nimi v duchu rozmlouval — tak dlouho, dokud knihu nedopsal.

II.

Přestože naše území fakticky nebylo součástí římského impéria, a také naši etničtí předkové žili zcela mimo ně, patříme s ohledem na náš pozdější vývoj k jeho duchovním dědicům.

Obrovská římská říše, rozkládající se na pobřeží Středozemního moře, náležejícímu třem světadílům, byla ve svém vrcholném období pestrou multikulturní mozaikou různých etnik, propojenou helénistickým tmelem.

Nechci se pouštět do žádného komplexního historického rozboru, protože jednak na to nejsem odborně vybavená, jednak není problém přečíst si to někde jinde. Jde mi o to ujasnit si, co má antika v podobě starověkého Říma, který už překročil svůj zenit, tak trochu společného s naší (post)moderní Evropou (a Amerikou). Chci povytáhnout na světlo alespoň některé analogie, byť uznávám, že můj postup je poněkud zjednodušený, takže si nedělám nárok na nějakou vědeckou objektivitu.

Římskou expanzi, jež postupně vedla k vytvoření rozsáhlého územního celku — impéria, je možné srovnat s evropskou kolonizací. Novověk také pamatuje pokusy o vytvoření světového impéria (např. španělské, britské), později však místo světového impéria zaujala světová ekonomika (která je podle Wallersteina jeho alternativou), jejíž centrum se postupně přesunulo z Evropy do Spojených států.

Republikánské zřízení Říma vzalo v důsledku výbojů zasvé, neboť jeho samotné základy, hodící se spíš pro malé městské státy, byly neslučitelné s tak velkým územním celkem. Pány tehdy známého světa se pak stávali římští imperátoři, které dosazovala většinou jejich osobní garda. V naší době roli světového vládce hraje globální kapitalismus, který vlastně už přerostl i svého zakladatele - euroamerickou civilizaci. Náš demokratický politický systém zatím naštěstí trvá, ale je globálním kapitalismem silně ovlivněn, jak všichni víme. My, jakožto obyvatelé bohatého světa, se v poměru k chudému světu svým postavením možná trochu podobáme někdejším svobodným římským občanům, byť nemajetným. Exotické plodiny, jako třeba banány, pro nás sice nepěstují otroci, jako ve starém Římě, ale kolik toho víme o postavení dělníků v banánových republikách? Co když je to svým způsobem novodobé otroctví?

Ještě během republikánského zřízení, v 1. století př.n.l. v Římě existovaly politické skupiny, které sice není možné nazvat přímo stranami, ale jistá podoba tady byla — optimáti, připomínající dnešní konzervativní pravici (bohatí a urození občané) a populárové, připomínající dnešní (populistickou?) levici — zastánci nemajetných svobodných občanů. Během dlouhých politických bojů o moc postupně nastal takový úpadek demokracie, že voliči se získávali podplácením (nepřipomíná nám to také něco?). Přibývalo nemajetných občanů, živených na státní útraty, protože je boháči připravili o půdu a tím i o obživu. Nepodobá se to dnešní nezaměstnanosti? Nezájem o veřejný život se rozmohl v antickém světě v dobách, kdy občané postupně ztráceli možnost politické dění ovlivnit. S tím koresponduje dnešní nízká volební účast, která je společná téměř všem rozvinutým zemím.

Každý zná zvolání „O tempora, o mores“, kterým se kdysi zastánci starých římských mravů pohoršovali nad úpadkem morálky. Žádná doba není sice mravně dokonalá, ale v „normálních“ časech bývá u politiků alespoň snaha zachovat jakési dekorum nebo mravní zdání. Nedávno má kolegyně, která si právě přečetla o Berlusconiho aférách, prohodila: „To už je jako ve starém Římě".

Římané se vyžívali v krutých gladiátorských hrách. My se spokojujeme s  naturalistickými filmovými scénami (které by ještě před několika desetiletími byly nemyslitelné).

Když jsem hledala další souvislosti, listovala jsem v různých publikacích. Z následujících tří knih /Zánik antického světa od J. Češky (2000), Stěhování národů od J. Bednaříkové (2007) a Civilizace starověkého středomoří od J. Buriana a P. Olivy (1984)/ jsem vybrala několik citátů, které upoutaly mou pozornost. Posuďte sami, do jaké míry jsou si obě civilizace ve fázi sestupu blízké, i když je dělí skoro dvě tisíciletí:

- „Od konce republiky neměli již Římané občanské vojsko, které se shromažďovalo po vyhlášené mobilizaci. Nahradila je totiž stálá profesionální armáda“.

Češka, str. 16 

/I dnes se vojenská služba nahrazuje profesionální armádou/

- „Profesionalismus se projevil také v helénistickém sportu...Přípravu atletů řídili trenéři z povolání, kteří uplatňovali nejen znalosti vhodného výcviku, nýbrž i zásady výživy a lékařské péče, aby dosáhli optimální kondice svých svěřenců.“

Burian — Oliva, str. 368

/Není nám starověk nakonec o mnoho bližší než středověk?/

- „Za císařství se v Itálii a v západních oblastech značně rozšířily východní kulty, k jejichž rozmachu napomáhali nejen Orientálci, usídlující se ve velké míře nejen v Římě...“

- „Šíření mystických náboženských představ, primitivních pověr i víry v magii a astrologii se stalo za císařství běžným jevem.“

Burian — Oliva, str. 467

/Odklon od racionality je typický i pro naši postmoderní společnost/

- „Římská říše období pozdní antiky...trpěla ustavičným nedostatkem prostředků ve státním rozpočtu....“

Bednaříková, str. 37

A tak by se dalo pokračovat... Dnes už naštěstí není třeba bát se Vandalů či Hunů. Ba ani „usídlujících se Orientálců“, i když někteří Evropané působí dojmem, jako by opravdu měli strach. Spíš bychom se měli zamýšlet nad tím, co nás čeká a co můžeme ovlivnit. Neslavný konec římské říše známe všichni, ale byl to opravdu konec civilizace v Evropě? Nebo spíš začátek něčeho úplně nového, co po „temných staletích“ vyústilo v moderní evropskou civilizaci? Jako odpověď na to se hodí opět citát, tentokrát ze Zamarovského Dějin psaných Římem (1967): „Řím jako utiskovatel jiných národů zanikl; nezaniklo však to, co vytvořil (nebo z jiných zdrojů přetvořil) pro rozvoj lidské civilizace a kultury. Sám také nezanikl: je slavným a krásným městem, které nežije jen ze své minulosti, ale především v důvěře v budoucnost“.

Takže není důvod k pesimismu. V něčem jsme na tom sice hůře, než starověký svět, který nedošel až k takovým mezím, jako je například totální devastace životního prostředí. V něčem jsme na tom naopak lépe, protože tehdejší lidé patrně vnímali hluboké společenské změny jako velký chaos před blížícím se koncem světa, kdežto my už víme, že jde o jeho proměnu. Hlavně bychom se do toho procesu měli aktivně zapojit a usilovat o to, aby nepřišla žádná „temná staletí“.

    Diskuse
    MT
    September 4, 2011 v 9.32

    je to pěkná úvaha, pouze v jedné dílčí věci na konci je poněkud neseriózní - pokud srovnávám různé věci tehdy a dnes, není možné napsat větu, že "není třeba se bát usídlujícících se orientálců" - tedy jaksi vycházet z toho, že vše ostatní srovnávat lze, ale tady ne, protože to by zřejmě byla "politická nekorektnost" ...

    Pokud už používám jisté logiky, neměl bych se bát.

    Ostatně třeba Benjamin Kuras není žádný fašista (je až tolik proizraelský, že to vadí) a jeho argumenty v těchto věcech neposlouchat, protože "se to nesluší" je zpozdilé. A odporuje to i principům obecně otevřenosti, naslouchání, přemýšlení o tom, co druhý řekne, elementární úctě k druhému ... a naší vnitřní svobodě.

    Pokud někdo nějakým způsobem argumentuje, měl bych mu dokázat, že ve své argumentaci buď nemluví pravdu anebo, pokud argumenty vyvrátit nelze, tak je třeba otevřeně říci, že mi nebude vadit, pokud počet původního obyvatelstva klesne pod jakoukoli mez - nebo se zamyslet, která mez už bude nepřijatelná i pro politicky vysoce korektní osoby ...

    Ovšem pravda je, že boj proti cizákovi v českých zemích (je třeba zdůraznit, že cikán - třebaže nyní slovenského původu - je už "našinec" - ty skutečně české cikány pobil Hitler) je v české kotlině prostě směšný ...

    Hysterie při stávajícím podílu usídlených "cizáků" v ČR je absurdní ...

    ... ale to nezametá pod koberec sám tento problém v Evropě jako celku ...

    ... a je třeba ho zařadit k tomu ostatnímu srovnávání se starým Římem - nikoli ho uměle vyjmout.

    Žádné falešné rozpaky zde nejsou na místě ...
    Když tedy, pane Tejkle, nemáte falešné rozpaky, tak prozraďte, co tím chcete říct? Zavřeme brány Evropy a budeme pouštět jen některé? Na základě jakého klíče? A proč by "původní obyvatelstvo" mělo být třeba menší hrozbou pro demokracie než imigranti?
    September 4, 2011 v 17.20
    Politická korektnost je na místě vždy. Ostatně nájezdy kočovníků zvenku nám snad dnes už nehrozí. Nebo snad ano? Oni barbaři, kteří se v Římě postupně usazovali, také nebyli příčinou jeho zániku, ale pouze průvodním jevem, stejně jako to ostatní. Příčina tkví v něčem daleko hlubším. Jde o to, že žádná realita nevydrží na věčné časy. Lidé jsou také smrtelní. Nedá se říci, že kdyby člověk nedostal nějakou nemoc, že by byl nesmrtelný. Totéž platí o civilizacích. Římská říše prostě nemohla vydržet až do dnešních časů, i kdyby cizincům nedovolovala se usídlovat. Tempora mutantur et nos mutamur in illis. To říkali už Římané. Přesto si dlouho mysleli, že Řím je věčný. Náš svět prostě nemůže zůstat stále stejný a je dobré to vědět. Evropa se také změní. Jde jen o to, co bude následovat, co pozitivního zůstane, a také o to, že lidé sami mohou měnící se svět ovlivňovat a zasahovat do dění, protože nic není dáno předem. Ale rozhodně si nemohou myslet, že se dá něco "zakonzervovat", že to, co je, bude pořád stejné.
    MT
    September 4, 2011 v 22.4

    Jsem jeden z poměrně nemnoha mainstreamových politiků, kteří očekávají a chtějí podpořit systémovou změnu v naší civilizaci - tedy odstranění systému, kde dominuje soukromé zhodnocování kapitálu.

    Takže snaha hájit zakonzervování toho, co je, není pro mne typická.

    Pouze mně v celé věci poněkud podráždilo, když vše ostatní se ve vztahu ke Starému Římu srovnávat smí - jen ten jeden bod (o cizincích) je jakoby zapovězen (protože se to mezi levicí "nesluší").

    Opět opakuji - buďte vnitřně svobodní, o nic jiného nejde - diktát politické korektnosti je také diktát ...

    Myslím, že chápete politickou korektnost zkresleně. Politická korektnost nezakazuje říkat, že do starého Říma proudili přistěhovalci zpoza hranic Impéria a nezakazuje to ani dnes. Jde o to naučit se je nevnímat jako barbary - což začíná tím, že jim tak ani nebudeme říkat (ti lidé, co občas drancovali Řím, nebyli "barbaři", ale konkrétní národnosti s vlastní kulturou; že vypálili "věčné město" není o nic hroznější než to, že Římané např. srovnali se zemí Kartágo, nemluvě o tom, že zásluhou jednoho římského lampasáka shořela alexandrijská knihovna).
    September 5, 2011 v 11.44
    tu dekadentní atmosféru tak nevstřebávejme
    antika nám jistě nenechala jen odkaz dekadence Imperia Romanum, stejně jako osvícenectví stojí antika u zdrojů naší novodobé identyt (dělat z ní jen konzervativně křestanský kontinent spíše odpovídá americkým neocons než realitě).
    Proč se tu znovu přetřásá politická korektonst moc nechápu - že by nová dekandence ? Být očanem římským byla politická a mocenská kategorie té doby (ani řecká polis nenechala v agoře rozhodovat každého. Prostě se občanství vyvíjí - třeba jednou k světoobčanství.
    I když lidé jako Benjamin Kuras nejsou fašisty, tak on má spíše blízko k panu Jochovi než na internacionální levici. Nebo se už začínáme inspirovat v hradních vodách ?
    MT
    September 5, 2011 v 11.53

    ano, jistě, říkat se pochopitelně smí, že proudili barbaři do říše římské a její armády, ale já mám na mysli to, co jsem při četbě článku paní Hajkové viděl jaksi v přímém přenosu :

    Nejprve prováděla srovnání jednoho fenoménu za druhým, ale když narazila na to, kde se srovnání rovněž nabízelo, totiž na otázku cizinců, uvědomila si, kam jí to vede a nese, k čemu by dospěla, kdyby dál postupovala stejně jako předtím ...

    ... a proto hned hodila zpátečku.

    aby nebyla politicky nekorektní.

    V hloubi duše si to uvědomujete stejně jako já - opakuji nejde o nic jiného než o vnitřní svobodu myšlení.


    Já sám například nejsem čistokrevný Čech - jsem takříkajíc "míšenec" Čecha a Rusínky, hrdě se k tomu hlásím a neopomenu to nikdy zdůraznit. Na základce jsem měl přezdívku Taylor (podle příjmení), ale taky Negr - podle mé tmavší pleti.

    Na jednom threadu vebsajtu Outsidermedia jsem už jednou připomněl jeden americký film, kdy americká dvojice pracovala v nějakém dobrodružném příběhu a jeden byl černoch. Bělocha ten černoch štval v mnoha ohledech, ale neopovážil se mu nic říct, aby to černoch nechápal jako rasismus. Nakonec se neudržel a seřval ho na doby, tak jako kteréhokoli bílého a řekl no a teď si můžeš stěžovat, že jsem rasista, ale černoch se usmál a řeknul mu, že vůbec ne, vždyť právě teď jsi tím rasistou přestal být ...

    Je vám, vážení a drazí jasný - aspoň trošku - smysl tohoto poselství ? ...

    September 5, 2011 v 15.17
    Souhlas s panem Tejklem
    V jedné diskusi jsem označil hyperkorektnost jako sublimaci potlačovaných předsudků. Přiznám se, že ta moje poznámka nebyla prosta jízlivosti - ale někdy mám skutečně takový dojem.

    Přitom zdůrazňuji, že princip politické korektnosti a hyperkorektnost jsou pro mě dvě různé věci. Politická korektnost je pro mě - čistě neakademicky bez nastudování teoretické literatury a velmi obecně - komunikační slušnost. Hyperkoretnost je ideologická zaslepenost, která vidí problém ve slovech, a nikoli v kontextech, v jakém se ona slova uplatňují.

    Když vyjde antologie amerických povídkářů, kde u jména I. B. Singer není ani zmínka o jeho židovství, nejde o politickou korektnost, nýbrž o hyperkorektnost, a tedy zkreslování skutečnosti, o její ideologizaci - a především jde o pitomost.
    September 5, 2011 v 15.43
    ideologické flagelantsví a zbytečné problémy
    při vší úctě, zmiňované poselství mi tedy jasné není ani za mák - co na větě paní hájkové "není třeba se bát usídlujícících se orientálců" vyvolalo tuhle debatu o politické korektnosti kterýžto pojem pořád někoho svědí? Není ideologizace právě v tom ?
    Také jsem na gymnasiu jako pí Hájková měl rád předměty jako historie i lingua latina. A pamatuji si že římské občanství nesouviselo s etnicitou (národ v modernímmsylsu beexistoval vůbec), ale prostě bylo výsadou stavu, která náležela velmi různým - včetně onoho plebsu ve věčném městě.
    Chápu výzvu autorky vyhnout se temným staletím i to že mezti starověkým Ťímem a dnešní Evropou můřže být velmi volná paralela. Ale dlouhověká imperia nevznikají z libovůle usurpátorů, mají většinou kořeny ve vývoji hospodářském.
    P.S. pro pana Kandu - nemyslím že ve vyspělém světě je dnes zmínka o židovském původu či vyznání předmětem cenzury, spíše naopak - někteří se tím zcela účelově a z naivně lobbyistických důvodů chlubí
    Sám pár takových rychlokvašených a trapných konvertitů znám. Jo, kdyby někdo veřejně manifestoval že je homosexuální a chudý Rom, to by byla jiná, To strále není "chicque" a je i nadále "de mode"
    MT
    September 5, 2011 v 16.4

    "při vší úctě, zmiňované poselství mi tedy jasné není ani za mák - ..."

    tak nic, možná těm ostatním to bude pochopitelnější
    + Další komentáře