Novoroční prezidentova amnestie, zvláště její druhý článek, vzbudil bouřlivé reakce. Právem, zákonodárci jsou rozhořčeni a ihned se ozvaly hlasy žádající, aby institut této milosti byl, ne-li přímo zrušen, alespoň omezen. Vždyť je to nepatřičná výjimka v celém dnešním právním systému, cizí prvek, anomálie. Je to podivný relikt starých předdemokratických dob, dědictví svémoci panovníků. Snad tomu tak opravdu je — avšak jakto, že se tento relikt v evropských demokratických státech podnes zachoval?

Milost je opravdu v jakémkoliv právním systému cizím prvkem. Zákony stanoví práva i povinnosti občanů, regulují jejich vzájemné vztahy a postihují jejich porušovatele, aby byla zachována rovnováha spravedlnosti. Naproti tomu milost se neměří žádným zákonem, je tu jakoby s nebe spadlá. Je to vskutku dědictví dob, kdy vůle panovníka byla sama zákonem, bez odmluvy platila, ať se to komu líbilo či nelíbilo. Jakto, že to po staletí společnost panovníkovi dovolovala? Protože vládlo přesvědčení, že je mu jeho moc svěřena samým Bohem a vznášet proti ní námitky bylo jako námitky proti přírodním zákonům. Panovník mohl — třeba i nespravedlivě — provinilce trestat i mu odpouštět.