Think-tank CESTA ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung a Masarykovou demokratickou akademií pořádaly 28. ledna panelovou diskusi s názvem „Jak hodnotit první přímé prezidentské volby?“ Debatu moderoval Vít Klepárník. Hosty panelu byl senátor a místopředseda České strany sociálně demokratické Jiří Dienstbier, teoretik médií Jan Jirák, politoložka Vladimíra Dvořáková, komentátor Alexandr Mitrofanov a politolog Jiří Pehe.

Na úvod se jednotliví hosté vrátili k předvolební kampani. Vladimíra Dvořáková zajímavě shrnula nedostatky té Karla Schwarzenberga. Například se mu nepodařilo nastolit téma zahraniční politiky, na kterém by mohl získat body. Zároveň spočíval problém Karla Schwarzenberga v tom, že se jako ministr zahraničí nedokázal vymezit vůči zahraniční politice Václava Klause. 

Dalším jeho nedostatkem bylo, že nezvládl oslovit starší občany. Ti váhali, jestli k volbám mají jít. Jeho kampaň byla vedená především mladou generací. Vladimíra Dvořáková také zdůraznila, že pro řadu starších lidí mohlo být problém neustálé používání slova kníže a pankáčského číra. Například Dvořákové samotné vzhledem k tomu, že má v sobě zažitou určitou republikánskou tradici a že šlechtické tituly u nás byly zakázány v roce 1919, časté opakování oslovení kníže vadilo. Číro pro změnu neodpovídá jisté důstojnosti, které se u nás prezidentský úřad těší.

Umění skloubit nesourodé voliče

Podle Vladimíry Dvořákové mohla Karlu Schwarzenbergovi uškodit i podpora například Lidových novin či Mladé fronty DNES, která se jevila jako koordinovaná kampaň, což mohlo na občany působit negativně, takže k volbám buď nešli, nebo volili Miloše Zemana. Jiří Pehe zmínil, že Karlu Schwarzenbergovi ublížilo také to, že se situoval do pokračovatele havlovské tradice, ale řada jeho kroků ve vládě (viz kauza Čunek) tento obraz narušovala. Nedostatkem kampaně Karla Schwarzenberga podle profesorky Dvořákové bylo také to, že přesvědčovala už přesvědčené. Jeho tým si zjevně neudělal analýzu, jak přesvědčit nerozhodnuté a jak přilákat nové skupiny voličů a zároveň neztratit ty původní. 

V tomto ohledu byla naopak velmi povedená kampaň Miloše Zemana. Podařilo se mu dát dohromady například komunisty, voliče Václava Klause a osmašedesátníky. Miloš Zeman měl velmi dobře promyšleno, o čem mluvit tak, aby svůj pestrý elektorát složený z různých skupin voličů udržel. Například k tématu EU se raději nevyjadřoval.

Od Jiřího Dienstbiera v debatě zaznělo, že chápe občany, kteří vzhledem k sociálním otázkám dali svůj hlas Miloši Zemanovi. Velkou roli také sehrála poptávka voličů po silné ruce. Během své prezidentské kampaně zažil, že lidé k současné vládě cítí nenávist. Vzhledem k tomu byl výsledek Karla Schwarzenberga podle něho nad očekávání vynikající. Vůbec neodpovídal realitě v České republice. Jiří Dienstbier počítal s tím, že naprostá většina jeho voličů odevzdá hlas Miloši Zemanovi. Podle Jiřího Dienstbiera jsme klientelistické zázemí mohli najít u obou kandidátů, ale u Miloše Zemana větší. Jiří Dienstbier však předpokládal, že při současné těžké ekonomické situaci bude problém korupce a klientelismu stát až na druhém místě.

Systém, kde nikdo neví, co kdo může

Velmi zajímavá byla diskuse o pravomocích prezidenta republiky. Jiří Pehe zdůraznil, že s Milošem Zemanem byla v předvolební kampani spojena nereálná očekávání. Mnoho lidí ho volilo jako silného vůdce, který zajistí pořádek. Jiří Pehe také připomněl, že Miloš Zeman slíbil, že bude aktivistickým prezidentem. Lze předpokládat, že se tento aktivismus u Miloše Zemana zaměří především na domácí politiku. Podle Jiřího Pehe ale nový prezident brzy zjistí, že nemá ústavní pravomoci toho příliš ovlivnit. Stejně tak jich nemá dostatek na to, aby mohl zajistit pořádek. Naopak například v zahraniční oblasti má hlava státu díky vágnosti Ústavy mnohem větší možnosti.

Vladimíra Dvořáková ale na tuto problematiku měla jiný názor. Podle paní profesorky se Václav Havel i Václav Klaus pohybovali na hraně či za hranou Ústavy. Máme mnoho různých precedentů, které se dají libovolně vytahovat. Výsledkem je systém, kde nikdo neví, co kdo může. Podle Vladimíry Dvořákové říkat, co prezident může a co ne, je už jedno, protože jeho pravomoci se tu běžně překračují.

Vrcholem byla amnestie Václava Klause, u níž předseda vlády Petr Nečas tvrdil, že ji podepsat musí, přestože se jedná o kontrasignovanou pravomoc prezidenta, za kterou přejímá odpovědnost vláda a základní pravidlo demokracie zní, že ten, kdo má odpovědnost, rozhoduje. V tomto případě má tedy rozhodnout vláda, nikoli prezident. Problém je, že tyto věci u nás běžně procházejí. Navíc média ráda vyvažují různé názory, takže pak na jedné straně zazní názor pana Jakla či Hájka a na druhé Pavla Rychetského. V této situaci, aniž by se některé věci v Ústavě zpřesnily, byla schválena přímá volba, která nutně posiluje legitimitu prezidenta.

Během debaty také opakovaně zaznělo, že Miloš Zeman za ideál stále považuje opoziční smlouvu. Vladimíra Dvořáková zmínila jako možný scénář předčasné volby, ke kterým může dojít po vyjádření nedůvěry vládě pomocí spojenců Václava Klause. Po volbách vítězná ČSSD může udělat koalici s ODS. Alexandr Mitrofanov to doplnil tím, že se obě strany mohou pokusit změnit Ústavu a posílit pravomoci prezidenta.

Souboj právních výkladů

Některá z výše uvedených témat stojí za rozvedení. Nacházíme se v situaci, kdy je jedno, jaké pravomoci prezident má, protože se běžně překračují. K vítězství Miloše Zemana velkou měrou napomohla ekonomická situaci u nás. Další faktor, který k úspěchu bývalého premiéra přispěl, bylo volání po vládě silné ruky. Mnoho lidí chce mít nad sebou zkrátka bič. Za připomenutí stojí i to, že Miloš Zeman se stále upíná k opoziční smlouvě. Jedná se o model, který podle něho funguje a ke kterému by se rád vrátil.

Říct, že už je úplně jedno, jaké pravomoci u nás prezident má, zavání cynismem. To ale nic nemění na tom, že se čím dál více nacházíme v situaci, kdy záleží spíše na tom, co prezidentovi občané, média a ostatní ústavní hráči dovolí, než na tom, co prezident skutečně může. Tím, co plyne z Ústavy, nikoho nedojmete. V mediálním víření váš hlas stejně zanikne, popřípadě je ignorován s tím, že Ústava je v tomhle ohledu nejasná a co se týče dané otázky, existuje více právních výkladů.

Kdo dává a bere?

Velmi dobře se to ukazuje na problematice odvolatelnosti prezidenta premiérem a otázce odpovědnosti hlavy státu v našem ústavním systému. Vyjděme z textů právníka a poradce prezidenta republiky Pavla Hasenkopfa „Ústavněprávní kurvítka“ a právníka Zdeňka Koudelky „Ústava je nad novinářskými komentáři“. 

Pavel Hasenkopf ve svém textu píše: „Považte: 1) Nikdo nezpochybňuje, že premiéra vybírá prezident. 2) Nikdo nezpochybňuje, že premiér si vybírá své ministry - prezident je teoreticky může odmítnout, ale nemůže premiérovi žádného vnutit. 3) Nikdo nezpochybňuje, že vláda jako celek musí získat (a udržovat si) důvěru Sněmovny. 4) Nikdo nezpochybňuje, že premiér ministry i sesazuje. Logicky. „Pan premiér dává, pan premiér béře“ (Sir Humphrey Appleby). A teď mi povězte, proč by logicky nemělo také platit, že: 5) Prezident smí odvolat premiéra. I pan prezident dává i béře, jen o úroveň výš. Proč by měl jen dávat? Kruh se uzavírá….Proč by ta pravomoc v Ústavě jinak vůbec byla, čím a proč by byla limitována? Kde v Ústavě se o takových limitech píše?“

Klíč k vyvrácení výkladu Pavla Hasenkopfa se skrývá v poukazu na to, že prezident podle Ústavy není z výkonu své funkce odpovědný, kdežto vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Z toho plyne, že o konci vlády a premiéra může rozhodnout právě jenom dolní komora Parlamentu. Ta dává a bere. Co? Důvěru. Prezident republiky pouze formálně jmenuje a odvolává, ale daný akt vždy záleží na Poslanecké sněmovně, protože té je vláda odpovědná, nikoli prezidentovi.

Politická či právní odpovědnost?

Ale i s touto otázkou se lze vypořádat poměrně snadno, jak ve svém textu potvrzuje Zdeněk Koudelka: „Jsem právník a zajímá mne právní odpovědnost. Ústava České republiky říká: Prezident může být obžalován pro velezradu a zbaven funkce Ústavním soudem… Protože má náš prezident právní odpovědnost, včetně volně určené odpovědnosti za jednání proti demokratickému řádu, musí mít i možnost posoudit, zda určitý úkon, který má učinit, je v souladu s ústavou a zájmem státu a odpovídá jeho slibu, že bude svůj úřad vykonávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

O právní odpovědnosti se ale v Ústavě nepíše. Když se v ní uvádí, že prezident není ze své funkce odpovědný a vláda odpovídá Poslanecké sněmovně, má se tím namysli odpovědnost politická. Zdeněk Koudelka ale oba druhy odpovědnosti slučuje a z toho, že má náš prezident právní odpovědnost, vyvozuje, že se může chovat, jako kdyby měl i tu politickou. Tedy, že může činit určité úkony. Zdeněk Koudelka tak ignoruje to, že se v Ústavě výslovně píše, že prezident není odpovědný, což znamená, že nenese politickou odpovědnost. To ale v parlamentní demokracii znamená jediné — prezident, který nenese politickou odpovědnost, nemůže rozhodovat.

Kdo koho překřičí?

Na výkladu Pavla Hasenkopfa i Zdeňka Koudelky se velmi dobře ukazuje to, o čem mluvila Vladimíra Dvořáková. Oba právníci se zaklínají tím, co se v našem nejvyšším zákoně přesně uvádí, ale ve skutečnosti si z něho vybírají jen to, co chtějí, a zbytek opomíjejí. Dnes už proto nejde příliš o to, jaké pravomoci má náš prezident podle Ústavy, ale o to, který jejich výklad se v praxi prosadí. Záleží to na tom, kdo bude hlasitější a svou interpretaci protlačí. Důležité bude, komu se podaří získat více mediálního prostoru a z jaké mocenské pozice svůj názor bude zastávat.

Vzhledem k tomu, že byla zavedena přímá volba prezidenta, která výrazně posiluje legitimitu hlavy státu, a také díky tomu, že prezident byl zvolen s vysokými očekáváními — jako někdo, kdo má být zastáncem lidu proti vládě a kdo by měl být tou tzv. silnou rukou, dá se čekat, že hlavní právní souboj se uskuteční o to, jestli se má funkce prezidenta dále posilovat. A výhoda je na straně hlavy státu. Nejenom, že má díky přímé volbě větší legitimitu ale má i mnoho precedentů, kterými se může ohánět. Dopředu tak vůbec není jasné, jak říká Jiří Pehe, že Miloš Zeman narazí na to, že pravomoci prezidenta jsou u nás omezené.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.