Při tisící a jedné výhradě k Miloši Zemanovi si vážím jeho vzdělání, inteligence a selského rozumu. K čemu tyto dary využívá a jak se snášejí s jím přiznávanou špatnou personální politikou, nechávám nyní stranou. Lišácky se ale těším, jak si asi vyhodnotí ty davy lidí, kteří se k němu nyní čerstvě hlásí jako přátelé (často po letech znovuobjevení) nebo jako čerství členové SPOZ. Těch lahví, kytic a zdravic…! To je daleko za hranicí obyčejné slušnosti.

Kdybych Zemana potkal, lakonicky bych mu pogratuloval a dodal, že v onom prosincovém večeru roku 2011, kdy jsme spolu v Brně po konferenci, na níž jsme bok po boku hájili přímou volbu prezidenta, dobře pojedli a popili, jsem ani náhodou nevěřil tomu, že by se hlavou státu stal právě on. Holt nejsem prognostik a v Zemanovo zvolení jsem uvěřil až v okamžiku, kdy proti němu do druhého kola postoupil Karel Schwarzenberg, jenž coby místopředseda krajně nepopulární pravicové vlády neměl nejmenší šanci integrovat voliče, kteří se jinak se Zemanovým stylem rozcházejí. Bylo by to bizarní, absurdní, prostě ptákovina. Taky bych asi k panu prezidentovi prohodil, že můj kritický postoj k němu se nemění, ale že budu pozorně čekat, čím prospěšným se do české historie zapíše. Příležitosti se bezpochyby najdou.

Nejsem přítelem hlubokých úslužných předklonů (beztak jejich aktéry Zeman řadí k oné čtvrtině hlupáků mezi námi) ani plivání na záda. Václava Klause jsem za svého prezidenta nepovažoval (dokonce i Pražskému hradu jsem se vyhýbal), poněvadž jsem se s ním rozcházel politicky, hodnotově a — troufám si tvrdit — i charakterově. S Milošem Zemanem je to jiné. A požádal bych všechny, co proti němu nyní sepisují petice a křičí o nedemokratické volbě, aby nejprve podstoupili ledovou sprchu. Nevyargumentovaná zášť totiž neplodí nic jiného než zhoubné dusno šířící se společností. Pak už nejde o jednoho muže, ale o vztahy uvnitř občanské populace v dané zemi. Logika „na hrubý pytel hrubou záplatu“ je zhoubou českých dějin, jež plodí veškeré antikomunismy, antigermanismy, antiklerikalismy…

Po ovoci suďme je - to platí v případě Miloše Zemana dvojnásob. Proto bude důležité, kudy se vydá a k čemu bude využívat svěřený úřad.

Třeba se stane, že bude ústavním prezidentem. Bude jmenovat, podepisovat, reprezentovat, klást. (Pro pořádek: Klaus nejmenoval, nepodepisoval, nereprezentoval a kladení si občas pletl s kradením.) Sem tam zajde do parlamentu či na vládu a v rozhovorech hlavně pro zahraniční média si bude dávat pozor na jazyk (aby pak například Prahou jako dnes nebloumali zděšení velvyslanci z arabských zemí). Zemanovi je blízké strategické uvažování, jeho přehled a rozhled je větší než Klausův. A na rozdíl od Klause vedle sebe snese i moudřejší jedince, jak lze odvodit i z poradních orgánů, které ustavila Zemanem řízená vláda. Koneckonců, Miloš Zeman se dočkal historické satisfakce a nemusí mít důvod vést dávné války.

Co se může stát v odlišném případě — tedy když bude Zeman aktivně pokračovat ve své politické misi? Pak můžeme zjistit, že se o historickou satisfakci uchází i opoziční smlouva (tedy spolupráce nikoli na bázi ideového programu, nýbrž mocenských handlů) nebo obskurní figurky, které si druhdy pletly roli vysokých státních úředníků s rolí mafiánů.

Kdyby chtěl být Zeman ještě aktivističtějším prezidentem než Klaus, chopil by se své specifické legitimity z přímé volby a pohrával si s vládou (vládami) jako kočka s myší. Co chvíli by se zjevoval ve Strakovce, ve Sněmovně, v Senátu. Tepal by vládu, zkoušel a zesměšňoval ministry. V parlamentu by pracoval s vlastními hlasovacími většinami, které by pro začátek mohly zahrnout část sociálních demokratů, občanských demokratů, véčkařů a nezařazených poslanců. S jejich pomocí by mohl skoncovat s Nečasovým kabinetem a udat směr k předčasným volbám, ke kterým by nás mohla dovést pravicová vláda tolerovaná opozičněsmluvní levicí. Po volbách by — v zájmu vyváženosti — stejně péroval pravděpodobnou vládu ČSSD. Svěřoval by se, kdo by se mu jako ministr líbil a kdo nikoli, mluvil by do programového prohlášení. Politolog Tomáš Lebeda Zemana podezřívá z inspirace de Gaullem.

Změnilo by se i stranické spektrum. Slábla by ČSSD, sílila SPOZ. Vznikla by poptávka po „levicovém bloku“, který by šlo z Hradu snadněji kormidlovat. Je ale otázka, zda by v něm byli komunisté. Proti „levicovému bloku“ by se časem zformoval pravicový blok, dejme tomu slepený Václavem Klausem ze slaboučké ODS a různých pravicově nacionálních skupin (ty mimochodem musely mít moc dobrý důvod proč v prezidentské volbě výslovně podpořit Zemana). Vztah těchto bloků by se řídil opozičněsmluvními zákonitostmi. Ostatní partaje by utřely. Politoložka Vladimíra Dvořáková k tomuto scénáři přidává možný termín předčasných sněmovních voleb, podzim 2013: to aby měl Klaus příležitost stanout v čele pravicových šiků, dokud ještě úplně nepohasla jeho hvězda.

Pokud bude Miloš Zeman ústavní prezident, bude i prezidentem mým. K hlavě státu, jež bude pracovat na posunech a změnách parlamentního systému v (polo)prezidentský, bude můj vztah víc než chladný.

Doufám, že podobné úvahy vyhodnocuje i Lidový dům. Podstatné je, aby vztah ČSSD k Zemanovi byl partnerský a sebevědomý. Žádné předklony, žádné podrazy.

Na stole momentálně leží některé body Zemanova prezidentského programu. Například tzv. panašování, tedy možnost vybírat si při volbách do zastupitelských sborů jedince z různých kandidátních listin. Tento nápad je blízko návrhu Jiřího Dienstbiera na posílení vlivu dnešních preferenčních hlasů (navrhuje dokonce, aby teprve preferenční hlasy stanovovaly v okamžiku sčítání konečné pořadí na kandidátkách). O panašování, jakkoli by bylo silným zásahem do volebních pravidel, potažmo ústavního uspořádání, je možné vést diskusi. Kupodivu sociální demokraté, ale i občanští demokraté a TOP 09 se k němu staví apriori nevstřícně.

Miloš Zeman usiluje též o majetková přiznání. Stejně jako u změn volebního zákona zde platí, že prezident nedisponuje zákonodárnou iniciativou a potřebuje v parlamentu spojence. Za majetková přiznání bojuje i ČSSD. Jedním slovem „pohoda“. Je ale pak trochu zbytečné, když šéf oranžových poslanců Jeroným Tejc v Právu 30.1. říká, že „pan předseda Sobotka by chtěl teze návrhu probrat i s Milošem Zemanem a pak bychom návrh podali“. Věcně v tom problém není, pouze člověk získává dojem, že každý návrh si nyní ČSSD půjde předem nechat posvětit na Pražský hrad. Možná slyším trávu růst, ale toto je nejrychlejší cesta, jak dosáhnout toho, aby byla z Hradu řízená celá ČSSD.

Jak vidno, k nově zvolenému prezidentovi se dá přistupovat s chladnou hlavou, bez emocí. Demokratické levici může výrazně pomoci i uškodit. Záleží na něm, jeho okolí i jeho spolu- či protihráčích. Podstatné je myslet na tři věci: na ústavní rámec, na politickou kulturu a na zájmy už beztak rozmrzelých českých občanů. Těm je srdečně jedno, jaké partie se rozehrávají mezi Zemanem a ČSSD a jak se k prezidentovi stavějí zhrzení podporovatelé Karla Schwarzenberga, kteří nemají jiné starosti než vést zpozdilé antikampaně. Pro běžné občany (voliče!) je stěžejní dočkat se v relativně důstojných podmínkách optimistického světýlka na konci tunelu politického, ekonomického a sociálního marasmu.