V tento postní čas, tedy v čas přípravy na Velikonoce, které se kvapem blíží, dovolím si milého čtenáře obtěžovat úvahou teologicko-ekonomickou, a to skutečně kajícnou.

Rozhlížíme-li se po evropských duchovních dějinách, kde bychom mohli najít předchůdce či snad přímo kořeny dnešní posedlosti ekonomickým růstem, můžeme připadnout také na ideu „zbožštění člověka“, jednu ze základních myšlenek především východní, ale též západní, zde zejména katolické teologie. „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem,“ říkají východní církevní Otcové. A to „stání se“ Bohem je myšleno jako stávání se, růst, vrůstání člověka do Boha nebo přesněji řečeno Boha (Krista) do člověka, protože celý tento růst je samozřejmě dílem Boží milosti. Ono vrůstání Krista do člověka a člověka do Krista začíná podle východních teologů křtem, pokračuje celý život (člověk je stále více naplněn božskými energiemi alias skutečnostmi) a vrcholí v eschatologickém momentu vzkříšení, podle některých i pak pokračuje dále, do nekonečna.

Západní teologie, přijavši jako své teologické výrazivo pohříchu soudnickou terminologii „hříchu a soudu, spásy a zatracení“, mluví namísto o zbožštění především o „ospravedlnění“ člověka, tedy o jeho přijetí Bohem navzdory skutečnosti „hříchu“, v jehož důsledku člověk podobnost Bohu ztratil. To, že je „ospravedlnění“ jakýmsi pozůstatkem či transformací myšlenky zbožštění člověka, ukazuje i spor o to, zda může ospravedlnění v člověku růst. Protože reformátoři potřebovali mít ve věci ospravedlnění jasno, aby nebyli zmítáni pochybami, předpokládali stejnost spravedlnosti ve všech pokřtěných — oporu pro takový postoj nalezli kupř. u starověkého teologa Joviniana. Proti tomuto reformačnímu učení postavila katolická církev na tridentském koncilu víru, že ospravedlnění je v ospravedlněných stejné co do podstaty, rozdílné ovšem co do stupně uskutečnění. Může v jednom a témž ospravedlněném růst.