Neberte nám Velikonoce
Martina DobrovolnáSmyslem kritiky velikonočních svátků není jejich ideologický zákaz, ale snaha poukázat na ty jejich aspekty, které tolik kopírují nerovnosti, které již existují v běžném životě mužů a žen.
Velikonoce jsou často vnímány jako svátky jara a oslava plodnosti. V průběhu společenské reprodukce této tradice se ale možná málo zamýšlíme nad tím, jaké očekávané role společně s těmito svátky přinášíme. Nebo se snad zamýšlíme, ale nikterak to v nás nebudí potřebu po změně?
Velikonoce můžeme vnímat buď jako každý jiný náboženský svátek, nebo také jako společenský mechanismus, na němž se poměrně šablonovitě odráží sociální a mocenské postavení muže a ženy.
Z mého pohledu byly vždy svátkem značně jednostranným, implikujícím povinnosti pro ženu jakožto dárkyni plodnosti a příslušných velikonočních symbolů. Úkolem ženy je připravit a nazdobit malovaná vejce, pohostit muže a „podrobit se jarnímu oživení“.
V čem ale spočívá tato „oslava ženství“ a plodnosti? A je skutečně oslavou pro všechny?
Ženě se zde připomíná její základní společenský úkol: být připravena plodit děti a být poslušná svému muži. V tom tkví její hodnota a běda jí, pokud by toto své poslání chtěla nějakým způsobem šidit. Možná i proto bývají ženy odmítající slavit Velikonoce dopředu vnímány jako nepochopitelné narušitelky tradice, zapšklé feministky nebo prostě potížistky, co si neumí užít ani trochu těch velikonočních špásů.
Smyslem kritiky velikonočních svátků není jejich ideologický zákaz, ale snaha poukázat na ty jejich aspekty, které tolik kopírují nerovnosti již existující v běžném životě muže a ženy. Zatímco muž zde figuruje jako aktivní princip třímající ve svých rukou nástroj oživující a aktivující síly v ženě, žena vystupuje v pasivní roli oživované bytosti, která němě snáší svůj úděl a vděčně jej přijímá.
Podobně líčí úděl žen i Pierre Bourdieu ve své knize Nadvláda mužů, v níž popisuje rozdíly ve výchově malých chlapců a dívek a zdůrazňuje odlišné vlastnosti, k nimž jsou děti v průběhu socializace vedeny. Zatímco holčičky jsou motivovány k tomu, aby se chovaly způsobně, byly vždy schopné se ovládat a trpělivě snášely všechna příkoří, chlapcům je povolena mnohem větší míra agrese a sebevymezení.
Holčičky jsou tak ty, co mají udržovat vlastní skromnost a pokoru, hlídat si držení těla a čistotu ošacení a celkově brzdit svoje projevy. Prostor určený chlapcům je oproti tomu mnohem otevřenější a svobodnější, toleruje se uličnictví i přešlapy vůči poslušnosti.
Také v průběhu Velikonoc je žena ta, která v roli pasivního objektu přijímá symbolické oživující násilí a odvděčuje se mužům za jejich zájem v podobě darovaných vajíček a pohoštění. Může ji to bavit, nemusí se nad tím zamýšlet, může jí to připadat naprosto přirozené, ale pokud se proti tomu ohradí, dost možná vzbudí pochybnosti o svém ženství.
Naštěstí už to mizí.
Nosili jsme větvičku jalovce a hodně hodně voňavky a vlastní akt spočíval v lehkém pošvíhání po lýtkách a po rukou se slovy "aby ti nožičky běhaly, aby ti ručičky dělaly," následované pořádným zlitím voňavkou.
No, feministky v tom možná uvidí stvrzování mužské nadřazenosti, ale musím říct, že to bylo skutečně myšleno jako přání zdraví do celého následujícího roku.
Hlavní náplní ase samozřejmě bylo posedět, pokecat, dobře pojíst a popít...
Vajíčka, zajíček, pomlázka, to jsou symboly, které pochází z doby před křesťanstvím, tedy z doby před narozením Ježíše Krista. V této době, řekněme v době přírodních náboženství, bylo čerstvé proutí symbolem přírodní síly ukryté v nitru země, která vyvěrá ze země a dává růst prvním jarním proutkům. Poplácá-li se žena těmito proutky, pak síla z proutků přechází do ženy, aby jí obdařila plodností. Tolik k původu pomlázky.
Jak vidět, křesťanský význam Velikonoc nemá s pohanským významem svěcení jara skoro nic společného. Proto také velikonoční pondělí není svátkem křesťanským, byť se v ten den mše v katolických kostelech slaví. Jediné, co spojuje křesťanské Velikonoce se svěcením jara, je skutečnost, že se obě události odehrály ve stejném ročním období.
Katolická církev se v dávných dobách snažila vycházet vstříc zvyklostem a tradicím, které byly v tehdejších společnostech zažité, a proto spojovala – pokud to šlo – nové křesťanské svátky se svátky dosud zaběhlými, jež ovšem křesťanský původ neměly. Katolická církev to nedělala proto, aby lidem cosi podstrčila, jak by se tu a tam mohl někdo omylem domnívat, ale proto, aby jim usnadnila přístup ke zvěsti, která jim byla a stále je určena.
Je velkou hanbou nás mužů, když zvýhodňujeme sami sebe před ženami. To se bezpochyby týká nerovného odměňování za vykonanou práci, podceňování typických ženských prací i mužského sklonu k agresivnímu jednání. Nemyslím si však, že by se to mohlo týkat také pomlázky. Nemohu si teď vzpomenout na ženu, které by to vadilo, na ženu, která by doslova nečekala, až ji někdo „vyšlehá“. Myslím, že ženy to povětšinou berou jako součást jejich ženskosti, jako pozornost, kterou jim muži mají věnovat. Samozřejmě, nesmí se to přehánět.
Dnes se u nás před kostelem také vydatně vyplácelo, a všechny ženy a dívky se z toho radovaly a hojně rozdávaly vajíčka, čokoládky, atd. Já jsem ale nevyplácel, protože mi to nikdy nějak nesedělo, ani jako dítěti, a nedělal jsem to vlastně nikdy. Asi si o mě děvčata myslela, že jsem nekňuba, a to jsem opravdu byl. Dnes jsem si od jedné dívky před kostelem chtěl vzít vajíčko a ona mi řekla: „Nic nedostaneš, protože jsi mne nevyplatil!“ A tak jsem v tu chvíli poněkud trapně odešel s prázdnou. Avšak potom, když ta vřava před kostelem skončila a my jsme si už jenom povídali, za mnou s tím vajíčkem přišla. Bylo krásné, obarvené v cibulové vodě a s otiskem travního klásku.
Dobrou noc a hojnost Božího požehnání, s nímž za námi Bůh o Velikonocích přichází, všem přeje
Jiří Vyleťal
Doporučuji číst alespoň Zíbrta.
"Smyslem kritiky muslimských šátků není jejich ideologický zákaz, ale snaha poukázat na ty jejich aspekty, které tolik kopírují nerovnosti, které již existují v běžném životě mužů a žen."
Uvědomuje si autorka, že v podstatě argumentuje proti multikulturalismu a potažmo existenci kultury jako takové?
Já myslím, že můžeme symbolicky uznávat a ctít tradice (já nejsem velký fanoušek, je mi to úplně jedno, ale hodně lidí na tom lpí), aniž bychom tím porušili moderní evropské hodnoty. Této myšlence se též říká "multikulturalismus".