Ne, nebyla jsem Popelka, která musela denně leštit pánve a za trest přebírat hrách. Rodinné zdržování se v kuchyni bylo totiž charakteristickým rysem života obyčejných lidí. Možná se šetřilo otopem, možná v tom hrála roli snaha, aby pokoje (nebo pokoj) byly trvale uklizené, pro případ, kdyby náhodou přišla návštěva. Nebylo v tom příliš logiky, protože pokud návštěva přišla, stejně byla nejčastěji uvedena do kuchyně.

Návštěvy u kamarádek a spolužaček se většinou také odbývaly v kuchyni. Během těch návštěv jsem si se zájmem prohlížela místní zařízení i výzdobu. V kuchyni rodičů jedné kamarádky mě nadchl barometr v podobě domečku. Když bylo hezky, vystupoval z něj panáček, když mělo pršet, panenka s deštníkem. Barometr jsem si moc přála mít doma, ale nesplnilo se mi to.

Pamatuji si, jak v naší kuchyni vypadalo jaro, léto, podzim i zima. Jak tam vypadalo ráno, poledne i večer, všední den i neděle, prázdniny, Velikonoce i Vánoce. I když ty jsme trávili spíš v obýváku.

Když mi byly čtyři roky a maminka šla do práce, hlídala mě nějakou dobu sousedka, abych nemusela do školky, kterou jsem neměla ráda. Proseděla jsem celé dopoledne v její kuchyni. Někdy jsme spolu přebíraly čočku nebo rýži. U sousedů měli hezčí kredenc než my - se záclonkami, se spoustou barevných hrníčků a sošek.

Párkrát mě domácí paní nechala nahlédnout do obýváku a ložnice s nastlanými peřinami a ozdobným přehozem na postelích. Jinak jsem obvykle celé dopoledne proseděla v kuchyni u stolu s pastelkami a knížkami, pozorovala jsem, jak sousedka vaří oběd a toužebně čekala, až někdo z našich konečně zazvoní u dveří a vyzvedne si mě.

Jako školačka jsem odpoledne psávala v naší kuchyni úkoly. Spěchala jsem, abych co nejdřív mohla vytáhnout oblíbené knížky, které byly mou virtuální realitou. Pokud bylo hezky, zdržovala jsem se na dvorku před kuchyní. Pod kuchyňským oknem byly šňůry na prádlo, kvetla tam spousta heřmánku terčovitého a za dřevěným plotem se táhly zahrádky až ke vzdáleným domům naproti nádraží, kde bydlela má kamarádka. Zahrádky nebyly průchozí, byly oddělené ploty a zídkami a k nádraží se muselo chodit oklikou.

Dnes je v těch místech původní zástavba zbourána a zahrádky také ustoupily potřebám nádraží. Kupodivu však oba domy - ten, ve kterém jsem bydlela, i ten, v němž bydlela má kamarádka - zůstaly zachovány jako nějaké torzo minulosti. Jsou opravené, ale už neslouží k bydlení.

↗

Domácí kamna s planoucím ohněm jsou vlastně symbolem bezpečí. Člověk se na ně rád dívá. Foto pixabay.com 

Ty staré dělnické činžáky u nádraží byly postavené z červených cihel bez fasády. Tisíckrát jsem je pozorovala kuchyňským oknem - bývaly zalité sluncem nebo měly střechy mokré od deště či v zimě zasněžené - a v duchu jsem si vždycky zpívala písničku „Pod jednou střechou jsme mládí prožili“.

Nějak mi ta písnička k těm domům zkrátka pasovala. V poledne jsem u toho jedla bramboračku, krupicovou kaši s cukrem, máslem a skořicí nebo nudle s mákem a večer krajíc chleba s máslem a paštikou. Nebo mi tatínek nakrájel na kostky chleba obložený špekem. Potmě nebylo na červené domy vidět. Zato bývalo víc slyšet houkání vlaků.

Třikrát denně houkala siréna blízké válcovny trub, kde pracovala moje maminka ve třísměnném provozu. Tatínek z toho jejího nápadu pracovat v železárnách nebyl příliš nadšen, ale raději mlčel. Věděl, že potřeby domácnosti se z jeho nevelkého důchodu pokryjí jen těžko. Maminka byla navíc dost umanutá a chtěla si výdělkem navýšit penzi, která ji za krátkou dobu čekala. Občas tatínkovi mírně vyčetla, že dříve věnoval svůj čas neplaceným funkcím a že z toho svého dlouholetého členství v KSČ neuměl nic vytěžit.

Když maminka po noční směně spala a já jsem v tu dobu byla doma, netrpělivě jsem někdy čekala, až ji budu smět vzbudit. Když se ta chvíle blížila, sledovala jsem upřeně kuchyňské hodiny. Trvalo nekonečně dlouho, než se ručička posunula dopředu. S maminkou bylo přece jen veseleji než s tatínkem. Přes své nedostatky totiž oplývala nezdolným životním optimismem a věřila na dobré konce. Věděla jsem, že já taková nikdy nebudu, protože jsem po tatínkovi.

Tak staré rodiče jako já nikdo z mých vrstevníků neměl. Tatínek jakožto důchodce a manžel zaměstnané ženy, plnil roli muže v domácnosti. Musel mě vypravovat do školy a někdy taky musel vařit nebo prát, ale moc mu to nešlo. Občas se mu podařilo nějaký kus prádla zaprat nebo srazit v horké vodě. Zato o své šatstvo uměl pečovat celkem dobře.

Vyžehlit si kalhoty a košili nebo vykartáčovat sako, vyčistit a nakrémovat boty bylo pro něj od dob jeho dlouhého mládeneckého života samozřejmostí, jež mu už zůstala. Za první republiky se dokonce ani u dělníků nepěstoval nedbalý vzhled.

Bída byla tenkrát něčím, co se lidé snažili skrývat. Také knoflíky si přišíval sám. Když nějaký ztratil, vybral si jiný z proutěného šicího košíčku, kam jsme léta schovávali knoflíky různých barev, velikostí i tvarů, které přežily oděv, jehož byly kdysi součástí. Ráda jsem se jimi probírala.

Tatínek dovedl doma leccos opravit - třeba zanýtovat děravý hrnec, ba dokonce slušně podrazit boty, k čemuž měl i ševcovské nářadí. Nejvíc jsem však obdivovala jeho hru na harmoniku. Zahrál bez not jakoukoliv melodii s níž byl jen trochu obeznámen.

Uměl i hezky vypravovat. Nejen pohádky, ale především zážitky z dětství a ze svých mladších let. Třeba o tom, jak byl zamlada v Argentině. Čtyřikrát plul lodí přes moře: tam - zpátky, tam - zpátky. Některé příběhy mi utkvěly v hlavě dodnes, protože vyprávění se periodicky opakovalo. I maminka dávala k dobru své zážitky z dětství a mládí. Uměla do detailů popsat, jaké šaty nosila před třiceti lety.

Kuchyňská kamna

Málokdy jsme opouštěli Ostravu, ale nežili jsme pochopitelně jen v kuchyni. Celkem pravidelně jsme chodili na procházky. Mamince se chtělo málokdy, říkala, že se v práci při broušení železa dost nastojí a že ji z toho bolí nohy.

Nejčastěji jsme s tatínkem zamířili ke svinovskému nádraží na zmrzlinu nebo jen tak pozorovat vlaky a ruch na nástupištích. Nebo do parku u školy, kde rostla vrba s větvemi až na zem. Nebo nahoru do kopce kolem staré vodárny obklopené vysokými smrky až ke kinu - někdejší sokolovně. Nebo přes most za řeku Odru, kde zářila rudá pěticípá hvězda dolu Jan Šverma.

Tatínek tvrdil, že hvězda svítí jen tenkrát, když podnik plní plán. Dívala jsem se z mostu dolů, do kalných vln, kde se točily vodní víry, které prý dovedou člověka stáhnout do hlubiny. V zimě jsme se procházeli i za tmy. Bylo příjemné se pak vracet do teplé kuchyně.

Za zimních večerů jsme se častěji přesouvali z kuchyně do pokoje, kde tatínek přikládal do kamen uhlí nebo koks, aby bylo teplo na spaní, zatímco v kuchyni se kamna nechávala přes noc vyhasnout. Líbilo se mi, jak se po rozhrábnutí horkého popela vyrojily jiskry. Domácí kamna s planoucím ohněm jsou vlastně symbolem bezpečí. Člověk se na ně rád dívá.

S kamny jsme se rozloučili, až když jsme se v mých deseti letech přestěhovali ze starého domu do novější zástavby v Porubě. V kuchyni byl plynový sporák a dálkové topení vyhřívalo celý byt, bez problémů a bez práce. Nemuselo se tahat ze sklepa uhlí, z čehož se stárnoucí rodiče upřímně radovali.

Kuchyň byla malá, že se v ní člověk sotva otočil, a orientovaná na sever. A tak jsme sedávali spíš ve slunném obýváku. Večer samozřejmě před nezbytnou televizí, která, jak známo, v moderních časech nahradila domácí krb. Pro mnohé je symbolem pohodlí a nudy. Lidé jsou různí. Existují i tací, pro které je pobyt doma něco jako trest. Nejraději jsou pořád někde na cestách. Já jsem taková nikdy nebyla.

Možná každý z nás v sobě nese obrázek kuchyně svého dětství. Jenže málokdo by si takovou kuchyni dnes pořídil. Čas plyne rychle, představy o kuchyních i jejich zařízení se mění. Nepatřím k nostalgikům, kteří by nejraději kuchyni zbavili moderních vymožeností.

Vůbec mě nenapadlo, že jednou budu mít v kuchyni zase kamna, i když na nich nebudu vařit. Nebylo to naše přání, jen jsme před lety koupili starší domek a bylo nám líto kachlová kamna vybourat. Neodhodlali jsme se k tomu dodnes, ač na kamnech nemilosrdně pracuje zub času, a nevím, jak dlouho mu ještě odolají, přestože v nich topíme opatrně a jenom dřevem. I dnes mě občas baví pozorovat oheň a jiskry, co vylétávají ze žhavého popela.

Ono to bezpečí kuchyně (a domova vůbec) vlastně neplyne nějak samozřejmě z jejich podstaty, ale stojí za ním vždycky něčí námaha a nepohodlí. Nemůžeme se jim vyhnout, protože už nejsme malí a nemůžeme spoléhat na rodiče. Teď je to na nás. A nejde jen o provoz kuchyně či domova vůbec.

V časech, kdy se člověk častěji díval do plamenů než na televizi, měl možná větší schopnost zaslechnout řeč ohně. I on k nám vysílá informace, přestože jiného charakteru než televize. Zatímco ta jen reprodukuje něčí slova, oheň k člověku, který se do něj zadívá, promlouvá vlastní řečí, vyvolává v něm vzpomínky (například na kuchyni dětství) a připomíná mu: Já tě sice rád zahřeji, ale nesmíš být peciválem, nemůžeš u mě zůstat natrvalo.

Musíš vstát, starat se o to, aby bylo čím topit, a taky o spoustu dalších záležitostí. Člověk nežije proto, aby seděl u ohně, i když z něj čerpá energii. Je třeba udělat něco pro svět venku a pro lidi v něm.

To je prastará řeč ohně. Měli bychom se zase naučit jí naslouchat.