Ne, nebyla jsem Popelka, která musela denně leštit pánve a za trest přebírat hrách. Rodinné zdržování se v kuchyni bylo totiž charakteristickým rysem života obyčejných lidí. Možná se šetřilo otopem, možná v tom hrála roli snaha, aby pokoje (nebo pokoj) byly trvale uklizené, pro případ, kdyby náhodou přišla návštěva. Nebylo v tom příliš logiky, protože pokud návštěva přišla, stejně byla nejčastěji uvedena do kuchyně.

Návštěvy u kamarádek a spolužaček se většinou také odbývaly v kuchyni. Během těch návštěv jsem si se zájmem prohlížela místní zařízení i výzdobu. V kuchyni rodičů jedné kamarádky mě nadchl barometr v podobě domečku. Když bylo hezky, vystupoval z něj panáček, když mělo pršet, panenka s deštníkem. Barometr jsem si moc přála mít doma, ale nesplnilo se mi to.

Pamatuji si, jak v naší kuchyni vypadalo jaro, léto, podzim i zima. Jak tam vypadalo ráno, poledne i večer, všední den i neděle, prázdniny, Velikonoce i Vánoce. I když ty jsme trávili spíš v obýváku.

Když mi byly čtyři roky a maminka šla do práce, hlídala mě nějakou dobu sousedka, abych nemusela do školky, kterou jsem neměla ráda. Proseděla jsem celé dopoledne v její kuchyni. Někdy jsme spolu přebíraly čočku nebo rýži. U sousedů měli hezčí kredenc než my - se záclonkami, se spoustou barevných hrníčků a sošek.

Párkrát mě domácí paní nechala nahlédnout do obýváku a ložnice s nastlanými peřinami a ozdobným přehozem na postelích. Jinak jsem obvykle celé dopoledne proseděla v kuchyni u stolu s pastelkami a knížkami, pozorovala jsem, jak sousedka vaří oběd a toužebně čekala, až někdo z našich konečně zazvoní u dveří a vyzvedne si mě.

Jako školačka jsem odpoledne psávala v naší kuchyni úkoly. Spěchala jsem, abych co nejdřív mohla vytáhnout oblíbené knížky, které byly mou virtuální realitou. Pokud bylo hezky, zdržovala jsem se na dvorku před kuchyní. Pod kuchyňským oknem byly šňůry na prádlo, kvetla tam spousta heřmánku terčovitého a za dřevěným plotem se táhly zahrádky až ke vzdáleným domům naproti nádraží, kde bydlela má kamarádka. Zahrádky nebyly průchozí, byly oddělené ploty a zídkami a k nádraží se muselo chodit oklikou.

Dnes je v těch místech původní zástavba zbourána a zahrádky také ustoupily potřebám nádraží. Kupodivu však oba domy - ten, ve kterém jsem bydlela, i ten, v němž bydlela má kamarádka - zůstaly zachovány jako nějaké torzo minulosti. Jsou opravené, ale už neslouží k bydlení.

↗

Domácí kamna s planoucím ohněm jsou vlastně symbolem bezpečí. Člověk se na ně rád dívá. Foto pixabay.com 

Ty staré dělnické činžáky u nádraží byly postavené z červených cihel bez fasády. Tisíckrát jsem je pozorovala kuchyňským oknem - bývaly zalité sluncem nebo měly střechy mokré od deště či v zimě zasněžené - a v duchu jsem si vždycky zpívala písničku „Pod jednou střechou jsme mládí prožili“.