Po kontroverzích s hrou Naše násilí a vaše násilí Olivera Frljiče, jejíž premiéru v Divadle Husa na provázku přerušila skupina neonacistů, hrozilo, že festival Divadelní svět přijde o krajskou dotaci. Hejtman Jihomoravského kraje Bohumil Šimek (ANO) se v reakci na dění vyjádřil, že „kraj by rád podporoval projekty, které nerozdělují společnost a nevyvolávají negativní emoce“.

Jihomoravský kraj nakonec brněnskému festivalu dotaci nevezme, nesmí se však vztahovat na dvě „kontroverzní hry Olivera Frljiče“. Se svou nátlakovou akcí tak uspěla militantní neonacistická skupinka rváčů, což v zemi s trestně stíhaným premiérem a popíračem holokaustu coby místopředsedou Sněmovny už zjevně kontroverzní není.

Náckové se již po několikáté za poslední měsíce mohli spolehnout na svatou podporu kardinála Duky, který se hned začal ohánět „neomarxismem“ a varoval před nástupem „totality menšin“. Dávný bojovník za demokracii by však současně rád shora nařizoval, co se smí a nesmí hrát v divadlech, a sám při tom z pozice mluvčího katolické menšiny v ateistické zemi uzavírá koalici s ještě menšinovatější menšinou jednoho pofidérního militantního spolku.

Skoro se z toho zdá, jako by slavnému disidentovi ani nikdy nešlo o samotný pád totality, která si konec konců v podobném nařizování libovala, ale spíš o církevní majetky s tímto koncem spjaté.

Pokud bude politická reprezentace v tomto ochotném naslouchání fašounkům a normalizátorům pokračovat i za hranicemi kultury, asi se nebudeme stačit divit, co všechno z našich životů bude zájem jaksi „utnout“.

Takzvaní Slušní lidé ve svých azurových tričkách s vyobrazením pospolitosti tradiční rodiny působí jako uzavřená skupina vyhazovačů se specializací na baptistické koncerty. Ve skutečnosti tvoří jejich jádro fotbaloví hooligans a osobní trenéři, u nichž je jejich mocné svalstvo v mnoha případech patrně tím jediným, nad čím se jim dosud podařilo získat kontrolu. Až nyní dokázali s pomocí Boží svůj vliv expandovat z kulturistiky do kultury.

Pokud ve společnosti zvítězí normalizační myšlení, které chce dospělým lidem přikazovat, na co se mají dívat, zbydou tu za chvíli jen takzvaná „civilní“ divadla. Prostě smršť soukromých „Kalichů“ schválených ministerstvem výživy, které nás „zcela za své“ postupně všechny nejprve načnou levým hákem plochých manželských frašek v hlavní roli s Janou Paulovou a Pavlem Zedníčkem, aby nás pak dorazily pravým hákem stupidních muzikálů v provedení vyřazených soutěžících z divadelního kola Superstar.

Češi budou moct do zblbnutí sledovat jednorozměrné inscenace sebe samých v provedeních, která především moc neodporují jejich navyklým domněnkám o sobě samých. Z prken, která znamenají svět, se tak postupně stanou prkna, která znamenají Ordinaci v růžové zahradě LIVE. Z prostoru umění reflexe žitého světa se stane prostor dupavé lobotomie za použití kostýmů.

Právě po téhle transformaci navždy otevřených míst každého sebeuzavřenějšího systému toužily všechny totalitní režimy. A to v čele s tím, který dokázal ve své směšnosti učinit doživotního zasloužilého disidenta i z někoho, jako je Dominik Duka…

Jestliže dnes Dominik Duka polemizuje s obsahem kontroverzní hry, tak mimoděk pěkně ukazuje, jak by mělo umění fungovat: někomu se líbí, někomu ne, někoho naštve, někoho pobaví, někoho urazí, někoho donutí k zamyšlení — a ti všichni o tom pak spolu diskutují a třeba se jim tak podaří vyřešit některé ze svých problémů, třeba při tom lépe pochopí nesamozřejmost světa, který zatím považovali za samozřejmý. A třeba se při tom dozví i něco o sobě.

Rozhodně by umění naopak nemělo fungovat tak, že když s ním někdo nesouhlasí, tak ho ze svatého stolce zakáže, aby se náhodou nedotklo hrstky lidí, kteří považují Ježíše Krista za svého biologického otce. 

Pokud bych chtěl být hodný a otevřený dialogu o víře, nabídl bych Ježíšovým následovníkům jeden myšlenkový obrat: autor hry nechal Ježíše veřejně souložit s muslimkou, aby publikum pobouřil a v této vyostřené inscenaci mu předal své sdělení (západ má vůči východu násilnou minulost). Jestliže autor považuje takové vyobrazení Ježíše za pobuřující, pak nutně současně musí považovat Ježíše samotného za symbol čistoty a svátosti, nebo možná dokonce za čistou a svatou bytost — jedině tak přeci může být ten výjev pobuřující. Nechat se tedy hrou pobouřit je správné, označovat ji za rouhání je ale logický omyl.

Pokud bych chtěl být méně hodný, podotknul bych, že na křehké city českého křesťanstva (chraň Bůh, abych se jich chtěl nějak dotknout) už navíc přistála jedna solidní historická vzpruha v podobě církevních restitucí — svatých nemovitostí, svatých polí a svatých lánů, ve kterých mohou se všemi svými otci svobodně a nerušeně rozjímat a zakoušet denně zázrak víry (alespoň tedy prostřednictvím svých vyvolených zástupců). My ostatní bychom prosili zachovat alespoň zbytky svobodných světských prostor, kde budeme rozjímat zase o jiných věcech.

Ale pokud se panu kardinálovi nakonec jeho nové přátelství s fašistickou lůzou podaří vypilovat až do fáze, ve které mu pomazaní fašisté spolu s mazanými komunisty ty restituce pěkně zase odrestituují, pak beru všechno zpět. Přesně takové absurdní divadlo jsem totiž dlouho postrádal.