Na podzim loňského roku se předseda vlády Bohuslav Sobotka setkal s ministrem kultury Danielem Hermanem. Jednali o prioritách rezortu kultury v následujícím roce a hodnotili, co se v minulých letech podařilo. Premiér Hermana chválil. „Jsem rád, že oblast kultury přestala být díky intenzivní práci naší vlády opomíjenou popelkou a podařilo se nám úspěšně splnit řadu závazků a přijmout konkrétní opatření, která kulturu v České republice zlepšují,“ říkal Sobotka.

Výsledkem schůzky bylo několik úkolů, které by měl Herman do konce volebního období splnit. Podle Sobotky by ministerstvo kultury mělo především urychleně připravit zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, po kterém česká kulturní obec volá již dlouhá léta. Za jeho přijetí bojuje zejména Asociace profesionálních divadel.

Dnes většina kulturních institucí funguje jako příspěvkové organizace. Zákon by jim měl umožnit dobrovolnou transformaci na nově vzniklou právnickou osobu — veřejnoprávní instituci v kultuře. Jeho přínosem by měla být možnost vícezdrojového financování a věští flexibilita v odměňování. Zákon by měl zajistit systémové předpoklady pro finanční stabilitu institucí a umožnit střednědobé financování. Divadla či galerie by tak nemusely každý rok napjatě čekat, jak velký příspěvek na činnost dostanou tentokrát. Počítá rovněž se vznikem správních rad, které by měly vytvářet koncepce institucí a stanovovat jejich umělecké cíle. Zasedat by v nich měla kromě zástupců zřizovatelů i veřejnost.

Potřebná změna nepřichází

Sobotkova vláda se v Programovém prohlášení zavázala, že přijme zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, „který odstraní nedostatky dnešních příspěvkových organizací, odpolitizuje je a zajistí jejich stabilní financování“. Podle schváleného Výhledu legislativních prací vlády na léta 2015—2017 měl být zákon předložen na jaře roku 2015. Následně byl termín předložení materiálu několikrát posunut. Ministerstvo kultury však tento úkol doposud nesplnilo. Zákon nebyl předložen ani do mezirezortního připomínkového řízení.

Vznik zákona předpokládá i vládou schválená Státní kulturní politika na léta 2015—2020. V jejím implementačním plánu se počítá s dokončením reformy veřejné správy v oblasti kultury, transformací vybraných státních institucí na veřejnoprávní nebo vytvoření funkčního modelu kooperativního a víceletého financování. Stejné úkoly si ostatně stanovil i předchozí materiál pro roky 2009—2014.

Jelikož ministerstvo kultury v této oblasti nečiní žádné kroky, vznikl návrh zákona v Senátu. Skupina senátorů napříč politickým spektrem v čele s bývalým ředitelem Jihočeského divadla Jiřím Šestákem jej předložila na počátku loňského roku. „Úředníci ministerstva kultury nevnímají reálnou situaci regionálních divadel a orchestrů, časté problémy ve vztahu mezi politickým vedením zřizovatelů a managementy divadel, problémy způsobované značně nevhodným modelem příspěvkové organizace pro živé umění,“ řekl Šesták. A dodal, že zákon vnímá jako způsob řešení budoucích krizí jednotlivých divadel, které bez něj mohou projít destruktivními otřesy nebo dokonce zaniknout. Ministr Herman tehdy na adresu navrženého zákona řekl, že „aktuální normu neshledává jako krok správným směrem“.

Senátním návrhem se následně zabývala vláda a na konci května s ním vyslovila nesouhlas. Materiál označila za nedostatečný. Odmítla návrhy směřující ke změnám v odměňování i záměr společného zřizování kulturních institucí více subjekty. V závěru stanoviska konstatovala, „že by jednoznačně preferovala jako vhodnější formu předložení vládního návrhu zákona, jehož gestorem by bylo ministerstvo kultury a který by prošel standardním připomínkovým řízením a projednáním v Legislativní radě vlády“. Senátní návrh zákona se nyní nachází v Poslanecké sněmovně a stále k němu nebylo — a zřejmě ani nebude — zahájeno první čtení.

Tuzemská realita a příklady dobré praxe v zahraničí

Jak již bylo řečeno, za přijetí zákona se zasazuje především Asociace profesionálních divadel. Jsou to totiž právě divadla, kterým by změna zákona nejvíce prospěla. Většina českých divadel je dnes zřizována městy s výjimkou Těšínského a Horáckého divadla, která zřizuje kraj. A právě města nesou rozhodující podíl na jejich financování. Jejich příspěvek obvykle tvoří kolem devadesáti procent všech příjmů rozpočtu divadel. Zbylou část divadlům poskytují kraje a stát prostřednictvím Programu státní podpory profesionálních divadel, symfonických orchestrů a pěveckých sborů.

V loňském roce bylo státem podpořeno sedmadvacet divadel celkovou částkou třiasedmdesáti milionů korun. Například Západočeské divadlo v Chebu získalo příspěvek ve výši jednoho milionu a sto dvaceti tisíc korun, přičemž město Cheb na jeho činnost vynakládá ročně přes dvacet milionů korun. Situace v ostatních divadlech je obdobná. A je tedy zřejmé, že podpora především regionálních divadel ze strany státu je nedostatečná.

Města s divadelní scénou musejí každý rok vynakládat nemalé prostředky, které jim pak často chybějí na jiné důležité projekty. Příkladem může být znovu chebské divadlo, které je jedinou stálou scénou v celém Karlovarském kraji. Přestože jeho služeb využívají i obyvatelé měst v okolí, na zajištění jeho provozu se nepodílejí. Příspěvky od kraje představují jen kolem pěti procent jeho rozpočtu.

Právě z výše uvedených důvodů chtěl senátní návrh zákon umožnit společné zřizování a kooperativní financování kulturních institucí více subjekty, které je v zahraničí zcela běžnou věcí. Stačí se podívat do Rakouska, Německa nebo Švýcarska. Část nákladů na jejich provoz nese kraj, část obec a část stát. A instituce se nehroutí ani se nezmítají v chaosu.

Kulturní instituce pod politickým tlakem

Dalším z opatření, které měl zákon přinést, bylo řízení kulturních institucí prostřednictvím správních rad. Od jejich zřízení se očekávalo, že přispěje k odpolitizování institucí, neboť jejich vedení je dnes dáno všanc politické vůli. Jmenování a odvolávání ředitelů či ředitelek je řešeno nahodile a neexistují pro ně obecná pravidla.

„Pokud politický orgán ustanoví komisi pro výběr ředitele, tato komise za jeho další činnost nijak neodpovídá. Je mnohdy složena převážně z politiků než z nezávislých odborníků, což logicky přináší riziko upřednostňování určitých zájmů a vazeb při výběru nového ředitele,“ říkal při projednávání zákona v Senátu jeho předkladatel Jiří Šesták. A dodal, že „zákon doporučuje ustanovit dozorčí radu, která by dostatečně zajistila oprávněný dohled politických orgánů“, aby nadále mohli vykonávat kontrolu, například v oblasti hospodaření či nakládání s majetkem.

Zřejmě nejvíce diskutovanou součástí zákona byla navržená úprava odměňování. Pro divadelní prostředí — ale i pro celou oblast živého umění — je stále častější volný pohyb umělců na trhu práce. Proto zákon počítal s možností uzavírat pracovní poměry na dobu určitou s tím, že bude stanoveno, za jakých podmínek je opakování tohoto typu pracovního poměru možné. Proti tomuto záměru se od počátku stavěli odboráři, kteří se platové liberalizace na základě zkušeností z jiných oblastí obávali.

Na druhou stranu je třeba poznamenat, že tuzemské kulturní instituce — kvůli stávající mzdové regulaci — prakticky neumějí zaměstnat zahraniční umělce a česká kultura je až na několik výjimek mezinárodně nekonkurenceschopná. A pokud se situace v odměňování nezmění, nekonkurenceschopnou i nadále zůstane.

Nic se nezmění, jedeme dál...

Zákon o veřejnoprávní instituci chybí a je zcela zřejmé, že v tomto volebním období schválen nebude. „Cílů spojovaných s předložením návrhu zákona je možné dosáhnout i jinou variantou řešení,“ napsala tisková mluvčí ministerstva kultury Simona Cigánková na dotaz Deníku Referendum, proč rezort v čele s Danielem Hermanem neplní své úkoly.

„V průběhu diskusí nad přípravou návrhu zákona se ukázalo, že problémy jsou identifikovány hlavně — a více méně jedině — ze strany zřizovatelů divadel v regionech. Potřebná je především možnost společného financování a vyšší podíl finančních prostředků státu vzhledem k povaze kulturních služeb, které ta která konkrétní instituce zajišťuje. K tomu máme již existující nástroj — Program státní podpory profesionálních divadel a profesionálních symfonických orchestrů a pěveckých sborů,“ stojí dále ve vyjádření ministerstva.

Ministerstvo kultury se domnívá, že nový zákon není potřeba. Pro spoluzřizování kulturních institucí navrhuje použít formu ústavu upravenou v občanském zákoníku, problémy v odměňování odbývá konstatováním, že vše závisí na objemu finančních prostředků. A dodává, že pro jmenování a odvolávání vedení svých příspěvkových organizací má přesná pravidla, která přispívají k jejich nezávislosti. Problémy, na které nejen divadelní obec dlouhodobě upozorňuje, zřejmě neexistují.

„Zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře se bohužel ministrovi kultury do března nepodařilo připravit a nyní je už na schvalování zákonů, které by měla prosadit tato vláda pozdě, bude tedy záležet na příští vládě, zdali se bude chtít této problematice věnovat,“ napsalo tiskové oddělení Úřadu vlády na dotaz Deníku Referendum, zda je předseda vlády s nečinností ministerstva kultury spokojen a jak hodlá reagovat na neplnění jím vytyčených priorit. Kulturní instituce si budou muset na koncepční změnu prostředí, ve kterém fungují, počkat. S čekáním mají ostatně bohaté zkušenosti.