Konformisté

Alena Zemančíková

Spory ohledně tvrzení historičky Muriel Blaive se točí hlavně kolem výroku, že režim udržoval svou moc nejen represemi, ale zejména dohodou s obyvatelstvem. Dohoda ale stojí na konformitě a ta je v základech každého režimu.

Se zájmem jsem si přečetla rozhovor Veroniky Pehe s Muriel Blaive na téma komunistické totality a smyslu historiografické práce, zkoumající naši minulou totalitu. Paní Blaive v něm říká rozumné věci a mě dodatečně zarazilo, jak to, že tento rozhovor vzbudil takové emoce, o jakých píše v DR historik Jan Randák.

Hlavním sporným bodem je její výrok, že režim udržoval svou moc nejen represemi, ale zejména dohodou s obyvatelstvem. Pobouření nad tímto výrokem je až nepochopitelné — vždyť kolik z nás na vlastní kůži zažilo ty represe, zatímco onu dohodu zažívali všichni. A v 80. letech už přece s plným vědomím toho, co se děje.

Nebudu popisovat ty formální vstupy do SSM (tam žádná kandidatura neprobíhala, stačilo podepsat přihlášku, která byla nabízena všude možně, a ani se nemusela vykonávat žádná činnost). Ani komické závazky na pracovištích, vzpomínám si třeba, jak se v propagačním oddělení plzeňského Výstaviště zaměstnanci socialisticky zavázali, že budou chránit životní prostředí. Rovněž účast na různých oficiálních manifestacích přece nikdo nebral vážně, jako studenti gymnázia jsme věděli, že jde o to, nechat se vidět, a je možno zmizet. Stejně se chovali i naši kantoři (a to byla ještě tuhá normalizace 70. let).

A tak dál — všelijaké pitomé besídky a básničky a nástěnky, na které bylo škoda času i prostředků, ale i za dnešního poměrně tvrdého kapitalismu vidíme, že na některé věci se prostě prostředky najít musí, protože právě upevňují tu dohodu. Něčím se přece obyvatelstvo alespoň mírně ponižovat musí.

Pokud šlo o spolupráci s STB a obecně o udavačství, neučinila jsem s ním žádnou zkušenost. Se strachem jsem kdysi v Cibulkových seznamech hledala některé své známé, vůči nimž se mě zmocnilo podezření, ale nenašla jsem u žádného z nich záznam. Tedy: u básníků, distributorů literatury, divadelníků a hudebníků neprominentního postavení jsem nenašla záznam. U těch významnějších, (možná proto, že nadanějších, lepších, ale spíš proto, že žádostivějších cti i prebend), už ano. Velice často bylo odměnou za spolupráci přidělení bytu, za socialismu (či jak ten režim nazvat) tak nedostatkové.

Zažila jsem i vstupy do KSČ v 80. letech z podnětu, s podporou a souhlasem pracovního kolektivu (dnes bychom řekli týmu, ale zaměstnanci divadla od vrátného, topiče a kulisáků až po dramaturga a režiséra přece nejsou tým?). Šlo o to, aby kolektivu konečně šéfoval někdo, kdo tomu rozumí a současně bude schopen tančit (dohodnuté) dobové tance kolem funkcionářů a chránit tím dílo. A dnes? Totéž divadlo, na které myslím, má jako ředitele vysloužilého funkcionáře do nedávna mocné politické strany, dostal to místo bez výběrového řízení jako trafiku. Tak v čem je rozdíl? Já vím v čem — ten, který vstoupil v 80. letech účelově do KSČ, jako ředitel mnohem více odpracoval.

Znala jsem i kariéristy, kteří se chtěli prostřednictvím členství v KSČ (a možná i závazku vůči StB) dostat k vyššímu vzdělání, třeba v zahraničí, zejména pak do podniků zahraničního obchodu. Ale s těmito lidmi, jakkoli jsme se znali, jsem se nekamarádila, měli jiné cíle a priority, neměli jsme si moc o čem povídat. Dnes jsou na viditelných místech, známe je všichni a je jich víc, než bych si byla kdysi myslela.

A tak dál.

Konformita jako motor dohody

Dnes, při zpětném pohledu třiceti let, už vím, že na účasti na takové dohodě s režimem se do značné míry podílí prostá konformita. A to je vlastnost celkem žádoucí. Konformní jedinci mají sklon udržovat v kolektivu spíše harmonii, pokud něco dovedou, bývají to ti, kteří odvádějí na nenápadných místech perfektní práci. Nerozptylují se a neztrácejí síly neustálým potlačovaným konfliktem s poměry. Podle osobní povahy se buď stáhnou do svého, anebo se projevují více méně mile (nebo protivně) organizačně stmelujícím způsobem.

Co za to? Často nic, jen pocit naplnění — jednou v podobě třeba zvládnutého nového oboru, jindy v podobě vybudované chalupy a jindy z vydařené společenské akce nebo dětského tábora. Anebo v nejvysmívanější podobě třeba brigády. Kdo se poctivě a bez předsudků zamyslí, zjistí, že na různých dohodách společnost normalizace každodenně fungovala.

Také ovšem víme, že koho se režim rozhodl z takové dohody prostě vyřadit, ten i kdyby se rozkrájel, výhody se nedobral. A ten, kdo byl takto ohodnocen, obvykle páchl nonkonformitou. Kdybych secvičila sto padesát besídek k měsíci československo-sovětského přátelství, na DAMU by mě stejně nevzali. Měla bych se tedy cítit jako oběť minulého režimu a přiznávám, že dokud se mi nedostalo uplatnění v nových poměrech, i jsem se tak cítila. Ale nebylo to jak dokázat, většina příznaků byla iracionálních. Nonkonformitu jsem přímo manifestovala, a podle toho se mi také dařilo. Nezbylo než formulovat si vlastní situaci a životní hodnoty a pak se s tím naučit žít.

Moje tendence k nonkonformitě byla oceněna kladně jen málokdy, většinou mi komplikovala život i tam, kde jsem si vůbec neuvědomovala, že by to mohl být problém. Zadání jsem si vytkla takto: splnit povinný úkol, když už to musí být, jinak, po svém. Přinášelo to docela zábavné, pochopitelně originální výsledky v uměleckém prostředí, v běžné, třeba zaměstnanecké praxi nebo ve vztahu ke škole svých dětí už mnohem méně. Nejkřiklavější prohrou v tomto ohledu (a současně lekcí, na které jsem to pochopila) byla krátká doba, kdy jsem se živila jako doručovatelka novin na sídlišti, kde jeden panelák měl partají jako celá vesnice, a těch paneláků bylo několik ulic. Jediný způsob, jak to nepoplést, bylo chodit stále stejnou trasou, pečlivě si noviny na začátku roztřídit a průběžně to kontrolovat.

Postupovala jsem právě opačně — chodila jsem pokaždé jinak (nesmějte se, prosím) podle toho, jak jsem si upředla příběh nebo básničku ze jmen na schránkách, a na konci trasy mi samozřejmě noviny nevyšly, což rozpalovalo doběla zejména abonenty Lidové demokracie, kterým jsem omylem vhodila do schránky Rudé právo. Jistě mě měli za zlomyslného přisluhovače režimu, předplatitelé Lidové demokracie si stěžovali neustále (abonenti Rudého práva nikdy, na tom je vidět, jak moc na něm lpěli). Ale nemohla jsem jinak, kdybych práci vykonávala stereotypně, zbláznila bych se. A dělat jsem to musela, slušnou práci podle mých schopností mi tehdy nikde nedali a musela jsem se starat o tři malé děti.

Tendence dělat věci „po svém“ se mi ale stoprocentně neosvědčila ani v novém režimu. Mělo to podobu iracionální averze některých nadřízených, jejíž výraz býval dost podlý, a protože kritizovat tvůrčí iniciativu se ve svobodné společnosti nehodí, končila averze u peněz (tak či onak stržených nebo nevyplacených).

Zatímco my, nonkonformisté, jsme tratili síly výše popsanými blbinami (berme to jako metaforu), konformisté sfoukli doručování novin raz dva podle spolehlivého systému (berme to jako metaforu) a měli čas se učit anglicky nebo číst si západní ekonomické teorie, že. Jasně že konformisté jsou režimu užitečnější, že se dá na nich stavět, je na ně spoleh, dělají méně chyb, protože jsou prostě poslušnější. Myslí hezky na sebe a tím jsou užiteční i ostatním. S nimi se dohody uzavírají snadno a není důvod je za to odsuzovat.

Tohle platí ale za každého režimu, vždyť kolik nonkonformistů bylo v politických sborech po převratu a jaký je to dnes sbor úředníků?

Jednou provždy víme, jak to bylo?

Jinak bych ale řekla, že naši rozhořčení antikomunisté by tohoto boje mohli nechat, zvlášť když bojují s kompetentními odborníky. Nevím, proč je tak rozčiluje, když Muriel Blaive řekne, že komunistický režim s občany uzavíral dohody. Každý režim, pokud není primitivní diktaturou, to dělá. Konformní občan, a těch je většina a společnost se bez nich neobejde, neřeší principiálně morální otázky, a už vůbec ne politické souvislosti, žije pro sebe a pro své nejbližší. Současní antikomunisté 25 let po změně režimu lpějí na svých antikomunistických ideálech podobně, jako pováleční komunisté lpěli na těch svých. Těm i oněm trvá dlouho, než v sobě věci přehodnotí a srovnají, ti méně rozumní (nekonformnější) to nedokážou nikdy.

V posledních letech pozoruji, že současná společnost je k uzavírání dohod stále méně ochotná, stále více sahá k sankcím a zostřuje rétoriku. Znamená to tendenci k totalitě? Její propagandistické nástroje jsou podobně idiotské, jako byly ty totalitní („makáme“), a lidé se s tím konformují, aby mohli věřit, že to je férová dohoda. Z konformistů současného režimu se rekrutují soudci, kteří vynášejí formální, neuvěřitelně nespravedlivé rozsudky, kontrolní orgány, které z tupého byrokratismu zničí podnikatele pro marginální chybu, úředníci na berňáku, hnidopišsky kontrolující daňová přiznání v řádu stovek. Poslušnost tohoto druhu bohužel ke konformitě patří, ta je prostě lidem vlastní, ať je režim jakýkoli.

Myslím si, že v tom mám jasno, jako jsem měla jasno v komunistické normalizační totalitě. Ale vidím spoustu lidí kolem sebe, kteří v tom jasno nemají ani trochu — a proč by měli být jiní tenkrát? Protože my už dnes „a jednou provždy“ víme, jak to bylo?

    Diskuse (106 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 11, 2017 v 14.32
    Konformita, totalita a utopie
    Každý společenský řád je svým způsobem totalitní. Anebo přinejmenším "totální".

    To jest, každý společenský řád - a to i ten napohled nejdemokratičtější - má ve skutečnosti jeden jediný opravdu reálný zájem: fungovat pokud možno co nejhladčeji. Pokud možno efektivně, bez rušivých momentů, bez "ztrát třením".

    To znamená: každý takový společenský řád či systém hledí v prvé řadě na to, aby svou vlastní ústřední státní ideou indoktrinoval co největší množství dané populace. Aby tato populace byla pokud možno homogenní, aby myslela stejným (tj. vůči systému konformním) způsobem, aby jednala tak aby v systému docházelo k co nejmenšímu množství interních kolizí a třenic.

    Každý systém - a tedy i ten demokratický - je v první řadě postaven na konformistech. Tedy právě na takových, kteří - bez jakýchkoli hlubších úvah, natož pak pochybností - provádějí vlastní intence systému. Systém potřebuje schopné lidi - ale zároveň lidi co nejvíc zglajchšaltované. Takové, kteří budou fungovat výkonně a angažovaně - ale právě jenom fungovat. Fungovat v rámci systému, fungovat v rámci hesla mírného pokroku v mezích zákona.

    Jakýkoli skutečně autenticky myslící subjekt - ten je pro stávající systém vždy přinejmenším latentně subverzivní element. Právě proto, že k pravému myšlení neoddělitelně patří i zpochybňování. Neustálé vycházení za hranice toho, co zde právě je. Co zde funguje. Myslící mysl se ptá: a proč to funguje právě takto? Není možné, aby to běželo nějak jinak, lépe, spravedlivěji, pravdivěji? Takovéto otázky žádný systém nesnáší. Systém jako takový je vždy mechanismus - a chce tedy fungovat mechanicky. Stále stejně, ve vyjetých kolejích. Každá nekonformní myšlenka zpochybňuje tyto koleje, tento ustálený mechanismus.

    Jak už řečeno, každý systém v daném smyslu totalitní: podporuje - a honoruje - to co je vůči němu konformní, a jakékoli autentické, nekonformní myšlení a jednání se snaží vytlačit na periférii. Ten "pravý" totalitní režim tak činí prostřednictvím ideologického nátlaku a policejního násilí; režimy či systémy demokratické používají ovšem prostředky subtilnější, nejsou tu žádné přímé zákazy ani soudní rozsudky; ale ten nekonformní jedinec nakonec stejně tak zjistí, že se ocitl na periférii. Na periférii konformní masy, kterou si panující systém přizpůsobil k obrazu svému.

    A co má vlastně být s tou - v titulku zmíněnou - utopií? Utopie bývají klasicky líčeny jako místa všeobecné dokonalé harmonie bez jediné vady na kráse. Zkusme být poněkud skromnější: zkusme si představit, jaké by to vlastně bylo, kdyby se všichni lidé - anebo alespoň rozhodující většina - přestali chovat konformně. To neznamená, aby se začali chovat antikonformě, v anarchistickém smyslu. Ale kdyby - nežli zase začnou zcela mechanicky a bezmyšlenkovitě fungovat v intencích a normách právě panujícího systému - kdyby předtím alespoň trochu začali myslet. Kdyby si alespoň trochu rozmysleli, jaké jednání je vlastně opravdu dobré, a jaké je jenom tím mechanickým fungováním. Kteréžto druhé nakonec z nich samých dělá pouze bezduché roboty.

    Byla by to skutečně příliš smělá utopie, očekávat od příslušníka rodu homo sapiens, aby myslel?...
    Eva Hájková, penzistka
    September 11, 2017 v 15.7
    No, já jsem četla, že systém se má přizpůsobovat člověku, nikoliv člověk systému. Ani tomu ideálnímu systému se člověk přizpůsobovat nemá. Jen systém respektující člověka a jeho zvláštnosti je humánní.
    Ono to v konečném důsledku znamená, že nejen státní aparát, ale i jednotlivci by měli navzájem respektovat své zvláštnosti.
    Přeloženo do novozákonního jazyka: Miluj bližního jako sám sebe.
    To je opravdu utopie, že pane Poláčku?
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 12, 2017 v 10.41
    Člověk a systém
    Jenže tady se v prvé řadě nejedná o to, kdo se komu přizpůsobovat m á. Tady se jedná o to, kdo se komu r e á l n ě přizpůsobuje.

    Ještě jednou: každý systém (tj. komplex panujících společenských, politických, ekonomických, institučních vztahů) má tendenci přizpůsobovat si "své" obyvatelstvo k obrazu svému. To je v prvé řadě čistě objektivní nutnost; jak už jsem vylíčil v minulém vstupu, každý systém musí hledět na to aby fungoval pokud možno bezrozporně. A tedy aby se mentalita a způsoby chování a hodnotové normy populace pokud možno co nejvíce kryly s těmi, kterými se vyznačuje on sám.

    Takže to působení systému na člověka je prostě realita, s kterou je nutno počítat.

    Jsou jenom dva způsoby, jak se tomuto působení vyhnout (nebo přinejmenším jeho negativním, glajchšaltujícím důsledkům):

    - buďto se naprostá většina lidí stane nekonformními;

    - anebo systém sám bude mít nikoli mechanický, nýbrž humánní charakter; pak jeho snaha o přizpůsobení populace k jeho obrazu nebude problém (naopak to bude pozitivní vliv)

    V optimálním případě tu máme ovšem přítomny oba tyto momenty.

    Ten první (nekonformismus lidí) je ovšem trochu problematický; jak už jsem uvedl minule, tento nekonformismus je vždy v latentním nebezpečí, že sklouzne k anarchismu. A nedá se nic dělat, určité věci přece jenom musejí fungovat (já bych také nebyl například nijak nadšený, kdyby mi paní Zemančíková namísto liberální "Süddeutsche Zeitung" doručila do poštovní schránky konzervativního "Bayernkurier"a. ;-)

    Takže, u r č i t á míra fungování (a to i toho víceméně čistě mechanického) je prostě čistě pragmaticky nutná.

    Ale jedná se právě o tu míru; o správnou míru všech věcí, jak věděl už Aristoteles.

    Ale nakonec přijde právě na to, jak bude nastavený ten celý systém. Jestli bude ve svých základech fixovaný jenom na utilitarismus, tedy jenom na holé bezduché fungování - pak se mu nakonec v tomto smyslu přizpůsobí i většina populace.

    K tomu je možno připojit ještě to, že základem - současné - demokracie stále ještě zůstává kapitalismus; a jeho vlastní podstatou je právě toto zcela bezduché fungování, fixování jenom na jeden jediný přízemní cíl: maximalizaci produkce a maximalizaci zisku. Pak opravdu není možno se divit, že naprostá většina národa "funguje" tím samým způsobem.

    Takže o co se jedná: nastavit celý ten "systém" tak, aby on sám produkoval nejenom ten mechanický utilitarismus, ale ještě něco víc.

    Heslem Pražského jara roku osmašedesátého byl "socialismus s lidskou tváří". Možná, že by nebylo tak docela marné toto staré heslo znovu oprášit, tak nějak ve smyslu: "společenský systém s lidskou tváří".
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    September 12, 2017 v 10.58
    Bez konformismu není "pokojného života" a s jeho chválou je potíž.
    Chod společnosti a tím tvorbu mocenských struktur zajišťuje zastřená, či okázalá forma násilí.
    Převážná část společnosti je vybavena závislostí na silné potřebě důvěry v sociální prostředí ve kterém se nachází.
    Východiskem je proto kompromis, odvislý od mentálního založení jedince.
    A protože jsme jen lidé zmítaní nejen bizarním pocitem lásky, tak dochází i k nechvalným světonázorovým kotrmelcům.
    Nejen antikomunisté - my už dnes „a jednou provždy“ víme, jak to bylo - a Heidegger, ale i my to řešíme po svém.
    Kultivovanost násilí/kultivovanost oportunismu s čímž musí jedinec vy/zacházet je měřítkem civilizačního pokroku....bychom My humanisté rezignativně podotkli.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    September 12, 2017 v 11.4
    Pozor na lidskou tvář, ač pro mnohé jde o dílo Boží
    ....bych k oprášenému heslu dodal.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 12, 2017 v 11.6
    Miluj bližního svého
    Jen tak mimochodem: toto heslo či mravní výzva je už starozákonní provenience. Ale na tom teď opravdu nesejde.

    Otázka zní: je to utopie?

    Tady si musíme uvědomit především jedno: je obrovská spousta lidí, která nemiluje ani sama sebe.

    Zdálo by se to paradoxní; vždyť každý člověk je pro sebe samého zcela přirozeně tou nejdůležitější osobou. Ale: tento vrozený egocentrismus, to je něco podstatně jiného, nežli zdravě pozitivní vztah k sobě samému.

    Existuje obrovský destrukční potenciál v tomto světě, a to znamená mezi lidmi. Je tu obrovská míra nesnášenlivosti, nevraživosti, zloby. A ten, kdo má takovýto principiálně negativní, narušený postoj ke svým bližním - ten ve skutečnosti nemiluje (v tom pozitivním smyslu) ani sám sebe.

    Krátce řečeno: kdo nenávidí lidi, ten nenávidí i sám sebe. A naopak.

    To znamená: spoléhat se jenom na to, že když lidé "budou milovat bližního svého jako sebe samého" - to by samo o sobě ještě nebyla naprosto žádná záruka toho, že takovýto svět bude opravdu plný vzájemné lásky.

    Je zapotřebí vytvořit něco, co ten negativní, destruktivní potenciál v člověku opravdu účinně odstraní, nebo alespoň utlumí. Ale k něčemu takovému asi opravdu nepostačí pouhé apely k "milování bližního svého".
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 12, 2017 v 11.7
    Copak máte proti lidské tváři tohoto světa, pane Petrasku? ;-)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 12, 2017 v 11.10
    Kultivace (systémového) násilí
    Ano, svým způsobem jde právě o takovouto kultivaci systémově podmíněného násilí (na autentické a autonomní svobodě lidské bytosti); ovšem chceme-li aby tento proces kultivaci vedl k opravdu reálným výsledkům, pak platí to samé jako o tom "miluj bližního svého": samotný apel sotva bude stačit.

    Je nutno do samotného systému zabudovat něco, co ho zkultivuje, zhumanizuje.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    September 12, 2017 v 11.50
    To něco skrytého za lidskou tváří
    je pouze Die Welt als meine Vorstellung.....tedy něco celkem vzdáleného všeobecně platné vůli... po zapotřebí vytvořit něco, co ten negativní, destruktivní potenciál v člověku opravdu účinně odstraní, nebo alespoň utlumí.......bych poznamenal apelujíce na opravdovost umění lidské skromnosti.
    Eva Hájková, penzistka
    September 12, 2017 v 12.24
    Ne, pane Poláčku. Skutečně nestačí pouhé apely k milování bližního svého. Je zapotřebí ho milovat doopravdy.
    + Další komentáře