Se zájmem jsem si přečetla rozhovor Veroniky Pehe s Muriel Blaive na téma komunistické totality a smyslu historiografické práce, zkoumající naši minulou totalitu. Paní Blaive v něm říká rozumné věci a mě dodatečně zarazilo, jak to, že tento rozhovor vzbudil takové emoce, o jakých píše v DR historik Jan Randák.

Hlavním sporným bodem je její výrok, že režim udržoval svou moc nejen represemi, ale zejména dohodou s obyvatelstvem. Pobouření nad tímto výrokem je až nepochopitelné — vždyť kolik z nás na vlastní kůži zažilo ty represe, zatímco onu dohodu zažívali všichni. A v 80. letech už přece s plným vědomím toho, co se děje.

Nebudu popisovat ty formální vstupy do SSM (tam žádná kandidatura neprobíhala, stačilo podepsat přihlášku, která byla nabízena všude možně, a ani se nemusela vykonávat žádná činnost). Ani komické závazky na pracovištích, vzpomínám si třeba, jak se v propagačním oddělení plzeňského Výstaviště zaměstnanci socialisticky zavázali, že budou chránit životní prostředí. Rovněž účast na různých oficiálních manifestacích přece nikdo nebral vážně, jako studenti gymnázia jsme věděli, že jde o to, nechat se vidět, a je možno zmizet. Stejně se chovali i naši kantoři (a to byla ještě tuhá normalizace 70. let).

↗

A tak dál — všelijaké pitomé besídky a básničky a nástěnky, na které bylo škoda času i prostředků, ale i za dnešního poměrně tvrdého kapitalismu vidíme, že na některé věci se prostě prostředky najít musí, protože právě upevňují tu dohodu. Něčím se přece obyvatelstvo alespoň mírně ponižovat musí.

Pokud šlo o spolupráci s STB a obecně o udavačství, neučinila jsem s ním žádnou zkušenost. Se strachem jsem kdysi v Cibulkových seznamech hledala některé své známé, vůči nimž se mě zmocnilo podezření, ale nenašla jsem u žádného z nich záznam. Tedy: u básníků, distributorů literatury, divadelníků a hudebníků neprominentního postavení jsem nenašla záznam. U těch významnějších, (možná proto, že nadanějších, lepších, ale spíš proto, že žádostivějších cti i prebend), už ano. Velice často bylo odměnou za spolupráci přidělení bytu, za socialismu (či jak ten režim nazvat) tak nedostatkové.

Zažila jsem i vstupy do KSČ v 80. letech z podnětu, s podporou a souhlasem pracovního kolektivu (dnes bychom řekli týmu, ale zaměstnanci divadla od vrátného, topiče a kulisáků až po dramaturga a režiséra přece nejsou tým?). Šlo o to, aby kolektivu konečně šéfoval někdo, kdo tomu rozumí a současně bude schopen tančit (dohodnuté) dobové tance kolem funkcionářů a chránit tím dílo. A dnes? Totéž divadlo, na které myslím, má jako ředitele vysloužilého funkcionáře do nedávna mocné politické strany, dostal to místo bez výběrového řízení jako trafiku. Tak v čem je rozdíl? Já vím v čem — ten, který vstoupil v 80. letech účelově do KSČ, jako ředitel mnohem více odpracoval.

Znala jsem i kariéristy, kteří se chtěli prostřednictvím členství v KSČ (a možná i závazku vůči StB) dostat k vyššímu vzdělání, třeba v zahraničí, zejména pak do podniků zahraničního obchodu. Ale s těmito lidmi, jakkoli jsme se znali, jsem se nekamarádila, měli jiné cíle a priority, neměli jsme si moc o čem povídat. Dnes jsou na viditelných místech, známe je všichni a je jich víc, než bych si byla kdysi myslela.

A tak dál.

Konformita jako motor dohody

Dnes, při zpětném pohledu třiceti let, už vím, že na účasti na takové dohodě s režimem se do značné míry podílí prostá konformita. A to je vlastnost celkem žádoucí. Konformní jedinci mají sklon udržovat v kolektivu spíše harmonii, pokud něco dovedou, bývají to ti, kteří odvádějí na nenápadných místech perfektní práci. Nerozptylují se a neztrácejí síly neustálým potlačovaným konfliktem s poměry. Podle osobní povahy se buď stáhnou do svého, anebo se projevují více méně mile (nebo protivně) organizačně stmelujícím způsobem.

Co za to? Často nic, jen pocit naplnění — jednou v podobě třeba zvládnutého nového oboru, jindy v podobě vybudované chalupy a jindy z vydařené společenské akce nebo dětského tábora. Anebo v nejvysmívanější podobě třeba brigády. Kdo se poctivě a bez předsudků zamyslí, zjistí, že na různých dohodách společnost normalizace každodenně fungovala.

Také ovšem víme, že koho se režim rozhodl z takové dohody prostě vyřadit, ten i kdyby se rozkrájel, výhody se nedobral. A ten, kdo byl takto ohodnocen, obvykle páchl nonkonformitou. Kdybych secvičila sto padesát besídek k měsíci československo-sovětského přátelství, na DAMU by mě stejně nevzali. Měla bych se tedy cítit jako oběť minulého režimu a přiznávám, že dokud se mi nedostalo uplatnění v nových poměrech, i jsem se tak cítila. Ale nebylo to jak dokázat, většina příznaků byla iracionálních. Nonkonformitu jsem přímo manifestovala, a podle toho se mi také dařilo. Nezbylo než formulovat si vlastní situaci a životní hodnoty a pak se s tím naučit žít.

Moje tendence k nonkonformitě byla oceněna kladně jen málokdy, většinou mi komplikovala život i tam, kde jsem si vůbec neuvědomovala, že by to mohl být problém. Zadání jsem si vytkla takto: splnit povinný úkol, když už to musí být, jinak, po svém. Přinášelo to docela zábavné, pochopitelně originální výsledky v uměleckém prostředí, v běžné, třeba zaměstnanecké praxi nebo ve vztahu ke škole svých dětí už mnohem méně. Nejkřiklavější prohrou v tomto ohledu (a současně lekcí, na které jsem to pochopila) byla krátká doba, kdy jsem se živila jako doručovatelka novin na sídlišti, kde jeden panelák měl partají jako celá vesnice, a těch paneláků bylo několik ulic. Jediný způsob, jak to nepoplést, bylo chodit stále stejnou trasou, pečlivě si noviny na začátku roztřídit a průběžně to kontrolovat.

Postupovala jsem právě opačně — chodila jsem pokaždé jinak (nesmějte se, prosím) podle toho, jak jsem si upředla příběh nebo básničku ze jmen na schránkách, a na konci trasy mi samozřejmě noviny nevyšly, což rozpalovalo doběla zejména abonenty Lidové demokracie, kterým jsem omylem vhodila do schránky Rudé právo. Jistě mě měli za zlomyslného přisluhovače režimu, předplatitelé Lidové demokracie si stěžovali neustále (abonenti Rudého práva nikdy, na tom je vidět, jak moc na něm lpěli). Ale nemohla jsem jinak, kdybych práci vykonávala stereotypně, zbláznila bych se. A dělat jsem to musela, slušnou práci podle mých schopností mi tehdy nikde nedali a musela jsem se starat o tři malé děti.

Tendence dělat věci „po svém“ se mi ale stoprocentně neosvědčila ani v novém režimu. Mělo to podobu iracionální averze některých nadřízených, jejíž výraz býval dost podlý, a protože kritizovat tvůrčí iniciativu se ve svobodné společnosti nehodí, končila averze u peněz (tak či onak stržených nebo nevyplacených).

Zatímco my, nonkonformisté, jsme tratili síly výše popsanými blbinami (berme to jako metaforu), konformisté sfoukli doručování novin raz dva podle spolehlivého systému (berme to jako metaforu) a měli čas se učit anglicky nebo číst si západní ekonomické teorie, že. Jasně že konformisté jsou režimu užitečnější, že se dá na nich stavět, je na ně spoleh, dělají méně chyb, protože jsou prostě poslušnější. Myslí hezky na sebe a tím jsou užiteční i ostatním. S nimi se dohody uzavírají snadno a není důvod je za to odsuzovat.

Tohle platí ale za každého režimu, vždyť kolik nonkonformistů bylo v politických sborech po převratu a jaký je to dnes sbor úředníků?

Jednou provždy víme, jak to bylo?

Jinak bych ale řekla, že naši rozhořčení antikomunisté by tohoto boje mohli nechat, zvlášť když bojují s kompetentními odborníky. Nevím, proč je tak rozčiluje, když Muriel Blaive řekne, že komunistický režim s občany uzavíral dohody. Každý režim, pokud není primitivní diktaturou, to dělá. Konformní občan, a těch je většina a společnost se bez nich neobejde, neřeší principiálně morální otázky, a už vůbec ne politické souvislosti, žije pro sebe a pro své nejbližší. Současní antikomunisté 25 let po změně režimu lpějí na svých antikomunistických ideálech podobně, jako pováleční komunisté lpěli na těch svých. Těm i oněm trvá dlouho, než v sobě věci přehodnotí a srovnají, ti méně rozumní (nekonformnější) to nedokážou nikdy.

V posledních letech pozoruji, že současná společnost je k uzavírání dohod stále méně ochotná, stále více sahá k sankcím a zostřuje rétoriku. Znamená to tendenci k totalitě? Její propagandistické nástroje jsou podobně idiotské, jako byly ty totalitní („makáme“), a lidé se s tím konformují, aby mohli věřit, že to je férová dohoda. Z konformistů současného režimu se rekrutují soudci, kteří vynášejí formální, neuvěřitelně nespravedlivé rozsudky, kontrolní orgány, které z tupého byrokratismu zničí podnikatele pro marginální chybu, úředníci na berňáku, hnidopišsky kontrolující daňová přiznání v řádu stovek. Poslušnost tohoto druhu bohužel ke konformitě patří, ta je prostě lidem vlastní, ať je režim jakýkoli.

Myslím si, že v tom mám jasno, jako jsem měla jasno v komunistické normalizační totalitě. Ale vidím spoustu lidí kolem sebe, kteří v tom jasno nemají ani trochu — a proč by měli být jiní tenkrát? Protože my už dnes „a jednou provždy“ víme, jak to bylo?