O anihilaci Muriel Blaive a principech historické práce

Jan Randák si v souvislosti s polemikami nad prací francouzské historičky všímá naprosté absence opravdové diskuse, která by mohla posunout naše poznání minulosti.

Jistě je zbytečné rekapitulovat dění posledních týdnů okolo historičky Muriel Blaive, respektive poryvy, na jejichž počátku stál její rozhovor s Veronikou Pehe Od totalitarismu ke komplexitě minulého režimu. Proti jejím soudům údajně relativizujícím zlo komunistické totality povstali v panickém hněvu mediálně známí i nezmámí bojovníci za čistotu jakýchsi pravých a jedině pravdivých dějin. Považme, někteří dokonce s doktorátem z moderních dějin, jak o sobě sděloval jeden z hybatelů „causy“ Jakub Szantó.

Když jsem si pročítal kratší i delší texty lemující celou polemiku, musel jsem občasně pomyslet na populární obrázek Josefa Lady Rvačka v hospodě z roku 1949. Zatímco si osazenstvo lokálu dává po ústech, divák by se mohl vlastně docela dobře bavit. Ne, rozhodně nechci snižovat důležitost diskuse o komunistické diktatuře. Problém je však ten, že celá stále ještě aktuální „causa“ žádnou diskusí není a jen těžko se jí může stát.

LadaSpíše než diskusi připomíná celá polemika situaci z populárního obrázku Josefa Lady Rvačka v hospodě. Repro DR

Je polemikou, která naše poznání minulosti nijak neposune, zúčastněným ale dává možnost zviditelnit se. Je polemikou, v níž se rozhořčení bijci neomarxismu vyzbrojili jistými privilegii, která si předem přivlastnili, a kteří již z principu odmítají jiné než vyhrocené tázání se po charakteru minulého režimu. Svou legitimitu zakládají na evidenci několika politických procesů 50. let. To je jejich výzbroj pro vedení svaté války a spravedlivého boje ne s partnerem do diskuse, ale s nepřítelem hodným tak leda anihilace.

Že Muriel Blaive nezažila naši diktaturu? Jak si dovoluje o ní hovořit! Nemá oprávnění mluvit! Zakážeme egyptologu Bártovi hovořit zaujatě o kolapsech a krizích, když ve starém Egyptě nikdy nebyl? Nebo z učebnic vyškrtneme husitství? No, kdo si poslechl nějaké Husovo kázání v Betlémě? Správný názor musí zvítězit, o nic jiného nejde. Kdyby se ta názorová neomarxistická nákaza nedej bože rozšířila, naše země i děti by byly v ohrožení. Polistopadová demokracie by byla sražena do kolen.

To, co se před námi odehrálo v posledních dnech, byla spíše hra. Teatrální divadlo, jehož cílem bylo přesvědčit, že francouzská historička nemá právo hovořit o našich soudobých dějinách – demaskování té francouzské škodné automaticky devalvuje její mínění. Moc se gestikulovalo, virtuálním vzduchem létaly vulgarismy, jména obětí politických procesů a represí a málo se mluvilo k podstatě věci. Třeba o tom, že historie neleží někde zaprášena v archivech a historici ji jen vynesou jako neměnný artefakt v její jediné možné pravdivé podobě na denní světlo.

Ať se to všem nespokojencům líbí, či ne, dějiny jsou vždy, už z podstaty věci vztaženy k našemu dnešku. Jsou interpretací minulosti založenou na takovém uspořádání faktů, jež sám historik (nebo ten, kdo o dějinách hovoří) považuje na základě svého tázání za významné. To není žádné skandální odhalení postmoderní relativizace, to jsou hlasy historiků známé již několik desítek let.

O multiperspektivitě pohledu na minulost psal ostatně už někdy kolem poloviny 18. století evangelický teolog a historik Johann Martin Chladenius (toho asi za postmodernistu či neomarxistu těžko označíme… nebo?). Jak napsal kdysi Dušan Třeštík: „Dějinami se stává jen taková minulost, která zřetelně souvisí s přítomností a budoucností. V tom je obsažena celá bída historie i její sláva.“ Zkrátka nemáme „jiná kritéria pro výběr fakt a jejich pořádání než ta, která se nám dnes, hic et nunc, jeví jako závažná.“ To, co preferujeme, pak mnohé říká o nás samotných.

Muriel Blaive má právo na svou interpretaci. Jejím „proviněním“ je ovšem to, že ji vyjádřila jako reprezentantka úřadu, který je některými stále ještě chápán jako instituce pro produkci jediné čisté pravdy o dějinách. Proti údajné snaze o relativizaci historie zmínkou o nějakém „vyjednávání“ společnosti s režimem staví oponenti jména Milady Horákové, Josefa Toufara či nekonkrétní odkazy k obětem a pamětníkům. Proti interpretaci archivních dokumentů staví morální soudy, heslovité tweety a účelovou a nijak produktivní démonizaci komunismu srovnáním s nacismem.

Má tedy tragický stín obětí (Nyní skutečně bez ironie! To jen pro jistotu, kdyby mi někdo nechtěl rozumět.) automaticky vymlčet archivní dokumenty? Vždyť pravda represí, mlácení a věšení je stejně tak jen výsledkem (často však očividně nereflektované) preference vybraných aspektů diktatury a konkrétních dokumentů jako pravda interpretací Muriel Blaive. Může to znepokojovat, ale taková je povaha historické produkce. Pokud Muriel Blaive relativizuje, pak stejně tak relativizují i její verbálně bojovní ničitelé. Jen si břichomluvecky a hlavně selektivně přivlastňují hlasy obětí a preferují jen jednu paměť na časy poúnorové. Nediskutují, povrchně moralizují. Proč jen Horáková a Toufar? Proč ne Margolius? Proč ne ti, kteří do posledních chvil věřili v komunismus a stranu?

Úplně nejlepším zakončením celé „causy“ by byl pořádný battle. Stačí sehnat silného sponzora s čuchem na příležitost (nějaký velký nakladatelský dům?), pronajmout sál, zaplatit hostesky a pustit se do boje. Obě strany by si musely vyjít vstříc a konečně by se setkaly.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Kdo je kdo Středa, 6.Září 2017, 15:34:48

Docela by mě zajímalo, s kým se pan Randák na Ladově obrázku identifikuje. Je účastníkem rvačky, hasičem, který kropí horké hlavy hadicí či kutálkou, která ke vřavě vyhrává?

Řekl bych, že spíše tím prvním. Soudím tak podle četných hyperbol v článku. Už jen titul mluví o anihilaci. To zní jakoby někdo paní Blaive existenčně ničil zatímco s ní prostě jen ńesouhlasí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.