V poslední době se opět diskutuje o otázce, zda patříme na Západ nebo na Východ, do Evropy nebo do Asie, zda jsme Slované jen jazykově, nebo bytostným určením.

Ani to, že celé území České republiky patří do Evropy geograficky, není tak jisté, jak by se mohlo zdát. V Antice se hranice Evropy kladla k řece Don. Řekové, Makedonci i Římané se ovšem na svět dívali okem kolonizátora a dobyvatele. Traduje se, že v první polovině 18. století objevili Rusové hranici Evropy až na východním úbočí Uralu (tedy dokonce ani ne na jeho hřebeni).

Slavný portugalský cestovatel José Augusto de Almeira si ještě v roce 1902 poznamenal: „Ásia começa atrás do viaduto Negrelli“ („Asie začíná za Karlínským viaduktem“). Je pravděpodobné, že se tento vzdělaný muž prostě jen spletl? Neprozradil náhodou bezděky střípek utajené, zakázané historie?

Připomeňme, že oním údajným objevitelem hranice Evropy takto daleko na východě byl Philip Johan von Strahlenberg. Ten byl ovšem Němec, do Ruska se dostal jako válečný zajatec po bitvě u Poltavy, kde bojoval v řadách poražené švédské armády. O jeho loajalitě k Rusku lze vyslovit vážné pochybnosti.

Svár zrcadlící se v písni

Podívejme se, jak se tento svár mezi Východem a Západem, Němci a Čechy, zrcadlí v písni, která má českou i německou verzi. Německá je sice možná o něco starší, ale nedá se říci, že by ta česká byla nepůvodní. Ve smyslu autochtonnosti, vyrůstání z temného podloží lidské existence, je zřejmě dokonce i původnější.

Běží liška k Táboru,

nese pytel zázvoru

Läuft ein Fuchs zum Tabor hin,

hat ein Sack und Ingwer drin

Na první pohled se ty dvě verze liší málo, zpívají se koneckonců na stejnou melodii. Jejich nálada je ale úplně jiná. Osamělá německá Liška běží za svým posláním cizí, možná nepřátelskou krajinou. Německá píseň je vážná, s náznakem tragičnosti, či alespoň hluboké nostalgie. Česká píseň není sice vysloveně veselá, lze ji ale označit za groteskní. Najdeme v ní určitou poťouchlost, ve které se skrývá možná cosi skrytě zlověstného. Liščina hrozící nehoda s ježkem je spíše nepříjemný malér než neštěstí. Schovává se ale opravdu liška před zajícem ze strachu o svůj náklad? Nechce na něj ve skutečnosti zaútočit ze zálohy?

↗

Svár mezi Východem a Západem, Němci a Čechy se názorně zrcadlí v písni, která má českou i německou verzi. Repro DR

Tábor v české písni je obyčejné středně velké novověké město, kam liška doručuje svou drobnou zásilku koření do krámku s koloniálním zbožím. Historie husitského Tábora je jakoby něco dávno zapomenutého. V německé verzi však naopak tvoří hlavní motiv.

Nedochovaly se žádné doklady o tom, že by na Táborsku kdy byla rozšířena doprava zboží využívající ochočených lišek. Lze se tedy domnívat, že náklad, který liška nese, je spíše symbolický a o jeho kuchyňské využití či komerční potenciál zde nejde.

Podívejme se proto podrobněji na slova „In-gwer“ a „zá-zvor“. Zá-zvor je cosi až za zvorem, stejně jako je „zá-zrak“ až za zrakem. Gwer je naproti tomu cosi uvnitř v gweru. Zde stojí německá protestantská niternost proti východní pravoslavné transcendentnosti. Západ hledá to nejcennější v nitru člověka, Východ mimo tento svět.

Slovo „zvor“ je temné, chtonické, skurilní, připomíná, že zázvor je kořen rostoucí pod zemí. Je to rostlina, ale kořen zázvoru snadno nabývá podoby tu zvířete, tu homunkula či nejrůznějších příšer. Zázvor není přímo mandragora, ale podobá se jí. Může nabývat jakýchkoliv tvarů, protože pod zemí žádné jasné a pevné tvary nejsou.

Ve slově „gwer“ nic temného nenajdeme, je to úder na struny harfy nebo plachta vikingské lodi. „Zvor“ je z hloubi, „gwer“ je zdaleka. Ve slově „In-gwer“ vyvstává melancholický protiklad mezi intimní blízkostí a dálkou, „zá-zvor“ míří radikálně k protikladu podsvětí a nebes. („Radix“ znamená „kořen“). Německá nostalgie („Heimweh“) proti slovanské chandře.

Melodie mluví jednoznačně

Za největší překvapení lze ovšem považovat melodii společnou oběma verzím. Ta je prostě v dur a má pravidelný rytmus.

Patří jednoznačně k „západnímu“, instrumentálnímu typu lidové písně, který se  vyznačuje převážně dur-mollovou diatonikou na rozdíl od východního vokálního typu, který užívá i archaické tóniny a má méně pravidelnou metro-rytmiku.

Hranice mezi instrumentálním a vokálním typem neprobíhá mezi německým a slovanským osídlením ani mezi Čechami a Moravou, ale mezi západní a východní Moravou (východní Moravou se  v tomto kontextu myslí Lašsko, Valašsko a  Slovácko). Připomenu, že ještě husitská píseň „Narodil se Kristus Pán“ začíná v modální lydické tonalitě, je v ní velká kvarta, na Západě považovaná za „ďábelský interval“.

Pokud je tedy skutečně slovo rozum a duch a hudba srdce a duše, pak Češi patří rozumem na Východ, srdcem na Západ.