Hrdinové, kteří překračují hranice

Matěj Senft

Popkulturní filmy bývají mnohdy obviňovány z vykrádání cizích kultur, s jejichž pomocí pak uplácají vlastní „bílé“ superhrdiny. Takové výpujčky jsou sice prováděné nešikovně, ale vysílají důležitý signál: izolovaná kultura chřadne.

Režisérka Lena Dunhamová před časem prohlásila servírovaní sushi v menze Oberline College za přivlastnění cizí kultury. Dle její logiky by se se mělo jíst jen jídlo, které je dané zemi vlastní. V České republice by to tedy bylo knedlo-zelo-vepřo. V Anglii fish and chips. A v Americe by asi záleželo na tom, z jaké přistěhovalecké větve zrovna pocházíte.

Jídelní nacionalismus Dunhamové sklidil posměch. Na druhou stranu: o přivlastňování cizích kultur ve filmovém světě se vedou vášnivé diskuze. Ty poslední rozpoutaly například filmy a seriály společnosti Marvel. Rozruch vyvolal nejdříve filmový Doctor Strange a krátce po něm i seriálový Iron Fist.

Doctor Strange vypráví příběh plastického chirurga, který si při nehodě zmrzačil ruce. Proto se vydal do Tibetu za tamními mnichy, aby ho uzdravili pomocí svého učení. Role „prastaré“ guru tibetského řádu se chopila Britka Tilda Swinton. Iron Fista, vyvoleného kung-fu bojovníka, který nabyl své schopnosti od Asiatů v K'un-Lunu, ztvárnil pro změnu Finn Jones, bílý blonďák s modrýma očima.

Podle kritiků leží problém v obsazení bílé ženy do role Tibeťanky a bílého muže jako mistra asijských bojových umění. V souvislosti s tím se začal řešit i obecně nízký podíl asijských herců v blockbusterech. Podle nedávné studie se v nich ve vedlejších rolích objeví pouhá 4,4 procenta, v hlavních je pak nelze vidět téměř vůbec.

Nepotřebujeme koření, ale nový svět

V případě Doctora Strange je rozhořčení nejspíš na místě. Marvel zde neobsadil herečku asijské národnosti jen kvůli podlézání Číně. Bál se, že by s Tibeťankou v hlavní roli ztratil tržby z čínského trhu. Jednalo se tak o producentskou hru na jistotu. Problém etnické ignorance je skutečně otravný, o tom nemůže být pochyb. S tím, co se označuje za přivlastňování cizích kultur, je ovšem celkově trochu složitější.

„Potřebujeme ještě Indy, když už máme recept na kari?“ nadnesl Rowan Atkinson při jednom ze svých stand-upů. Zmíněné snímky jako by opatrně odpovídali. Ztvárňují totiž západní kulturu jako natolik vyčpělou, že ji ani „okořenění“ nezachrání. Zmíněný Doctor Strange je úspěšný doktor, který po autonehodě nemůže vykonávat své chirurgické řemeslo. Už není úspěšným odborníkem, západní medicína jej nedokáže vyléčit a okolní společnost neskýtá lék na jeho deprese a osamění. Musí se přiklonit k jiné kultuře. Zde nachází léčbu těla i nový životní směr.

Je možná příznačné, že v době, kdy se tak často hovoří o tom, jak skvělá je západní kultura a že musí zůstat v izolaci, aby jí „cizácké“ zvyklosti neublížily, tak právě nyní v popkultuře opět vznikají díla poukazující na nutnost kulturního setkávání.

Původně úspěšný chirurg musí ve filmu Doctor Strange hledat způsob vlastní léčby i nové životní směřování zcela mimo západní kulturní hranice. Foto comingsoon.net

Jistě, v Iron Fistovi se setkáváme s tajuplnou a „prastarou“ kulturou, jejíž členové ovšem museli čekat na bohatého Američana, protože až on se prokáže jako výjimečný a vyvolený jedinec schopný zachránit svět. Je to klišé a mohli bychom tu mávat pojmy z postkoloniálních studií. V důsledku tak ovšem tenhle seriál plný bělochů — možná nevědomky — „pašuje“ do popkultury povědomí o obohacujícím potenciálu, který přináší protnutí Západu s odlišnými kulturními perspektivami. Zkrátka: zatímco obyvatelé Západu zhusta mluví o zdech a ochraně svého způsobu života, jejich filmoví hrdinové tuhle izolaci překračují.

I když to znamená, že takové zprostředkování se děje trochu otravně „po srsti“ a opatrně, takže například mistr meditace a asijského bojového umění musí být blonďák s modrýma očima. K překlenutí hranic mezi vnímáním různých kultur se tu využívá osvědčené taktiky: přibližují „cizí“ pomocí dobře známého. Tedy východní motivy prostřednictvím postavy ze Západu (pomiňme nyní, že seriálové pojetí těchto kultur většinou nemá co dělat s jejich skutečnou podobou).

Doctor Strange, Iron Fist, ale třeba i filmový Batman od režiséra Nolana — všichni tito milionáři západního světa se vydávají na Východ, aby se učili od jiných kultur jejich životu, umění a náboženství. I když se z nich posléze stanou hrdinové, k cestě se prvotně nerozhodli za tímto účelem.

Do Tibetu a dalších destinací utíkají před odcizením a uondaným materialismem Západu. Putují tam, kde naleznou bratrské kolektivy, kde mystika není k smíchu a kde lidského jedince nepovažují jen za efektivní součástku výrobního procesu.

Politolog Petr Drulák navrhl tezi, že hodnoty Velké francouzské revoluce byly v následujících dějinách rozvedeny jen částečně. Svobodě dala průchod liberální politika, rovnosti zas ta levicová, ale bratrství zůstalo na ocet. Zůstalo opečováváno povětšinou jen v undergroudových hnutích nebo mystických skupinách, které jsou ovšem západní společností spíše vysmívány. Jako by nyní některé popkulturní snímky zpracovávaly — jakkoli nešikovně — jisté vědomí tohoto kulturního deficitu.

Takže ano, přivlastňování cizích kultur filmovým průmyslem se mnohdy odehrává naivně a legračně. Ale také vysílá podstatný signál. Izolovaná kultura chřadne a hrdinové jsou ti, kteří dokáží překročit její zkostnatělé hranice.

    Diskuse
    JP
    March 26, 2017 v 12.18
    Dvojsečná globalizace
    Ano, to překračování hranic - v souvislosti s procesem globalizace - má skutečně dvojí tvář, kdy je někdy dosti obtížné rozhodnout, zda převažují aspekty pozitivní či negativní. Na jedné straně se tím skutečně zvyšuje porozumění mezi lidmi různých národů a etnik; ale na straně druhé se tak děje většinově naprosto povrchní formou, která eliminuje onen pozitivní efekt.

    Ale za cestu k tomu "bratrství" v původním revolučním a humánním smyslu se to skutečně sotva dá považovat. Na to je to skutečně příliš mělké, nežli aby to mohlo dosáhnout toho původního intenzivního existenciálního smyslu.
    "Je možná příznačné, že v době, kdy se tak často hovoří o tom, jak skvělá je západní kultura a že musí zůstat v izolaci, aby jí „cizácké“ zvyklosti neublížily, tak právě nyní v popkultuře opět vznikají díla poukazující na nutnost kulturního setkávání."

    Zas bych si tak nefandil.
    Místo TIBETSKÉ kultury mohlo úplně klidně jít o kulturu z ALFA CENTAURI -- jde o to, aby to bylo tajuplné, s nějakou starodávnou magickou mocí a v neposlední řadě efektní a fotogenické.
    Tibet je fajn, populární jsou i starobylý Egypt, říše Inků apod.
    To, že tibeťanku kvůli čínskému trhu nehraje tibeťanka, je spíše než projevem "etnické ignorance" důkazem, že Tibet je tam pouze jako efektní kulisa, nic víc.

    Taky Christopher Nolan se mi zdá silně přeceňovaný -- ano, když má dobrého záporáka alá Jokera z Temného rytíře, dokáže stvořit nádherně ukecané postmoderní peklo, ale jinak,,,,,,,,,,,,,, ???
    Navíc při srovnání třeba s takovým Antonem Chigurhem z No Country for Old Men je Joker slabota.

    Na druhou stranu bych si z přiznání, že se mi takovéhle filmy líbí jako intelektuál nečinil vnitřní trauma.
    Já třeba zbožňuji film Master and Commander: The Far Side of the World a vůbec se za to nestydím.
    :))
    JN
    March 27, 2017 v 11.54
    "Izolovaná kultura chřadne"
    Proto je třeba obohatit izolovanou tibetskou kulturu o kulturu čínskou :-))

    ------------------------------------------------

    Nemyslím si, že by západní kultura byla vůbec kdy izolovaná, nebo že by se nyní snažila do izolace uzavírat. To není její problém. Problém je ve ztrátě hodnot, kterými by se sama definovala a kterými byla skloubena dohromady. Původní hodnoty byly redukovány na hodnotu "účelné – neúčelné".

    Problémem Západu není izolovanost, jedním z jeho problémů je ale nenávist k vlastní kultuře, která se občas maskuje za pokrok. (((viz např. "... jeho politickou pozicí je komunismus bez hranic a národů.")))
    JN
    March 27, 2017 v 16.40
    Za pokrok se samozřejmě maskuje ta nenávist
    k vlastní kultuře,

    nikoliv ta kultura.
    PM
    March 27, 2017 v 23.02
    Problémem Západu není izolovanost, ale globálnost a internacionílnost
    západ upřednostňuje zabezpečení co nejširšího prostoru produkty, které si mohou lidé bez omezování opatřovat.
    A to nejen produkty hmotného původu.
    Prodejným zbožím se stávají stále více i produkty ducha. A v pokročilém stádiu stále více i spirituálního původu, o spekulacích s produkty kulturními nemluvě.
    Hodnota kultury se tak váže na globální tržní ohodnocení a mnohdy vyvolává, obzvláště u citlivých konzervativních duší, trpký pocit kulturního selhávání.
    A a mnohdy i nenávist vůči neznámému pachateli, ba kultuře samé...bych dodal.

    .
    JP
    March 28, 2017 v 11.07
    "Nenávist vůči neznámému pachateli"
    ...jakožto důsledek "trpkého pocitu kulturního selhávání" - tak na té myšlence opravdu něco bude, pane Petrasku.

    Pokud se na to podíváme z opačného konce: pokud je ta vlastní kultura zdravá, živá a kultivovaná, pak nemá (a lidé v ní žijící) sebemenší problém v kontaktu s kulturami cizími. Ani s jejími "pachateli"...
    MP
    March 28, 2017 v 14.32
    Josefu Poláčkovi
    Máte pravdu, dokud připadala evropanům jejich kultura zdravá, něměli problém s kulturami cizími -- prostě je ničili, pohrdali s nimi anebo je v nejlepším případě vykrádali do svých museí. Kromě pár tehdejších sluníčkářů, ty si je idealizovali -- ale alespoň to dělali krásným stylem kořeněným ironií.

    Dnes šmelcujeme stále víc svých vlastních kulturních děl na komodity zábavního průmyslu. Spotřeba je obrovská a s ní poptávka po stále nových atrakcích, tož se dovážejí z bývalých kolonií. Takže alespoň huba a břicho té naší kultury je v pořádku.

    Horší je to s pamětí kultury. Tibetský guru je klišé evropské fantastiky nejméně od Mehringa a je dost děsivé, když mladý pisatel do intošského internetového plátku neví, co je co v hesle "Svoboda, rovnost, bratrství" -- tedy ono je děsivé, když to neví Petr Drulák, ale profesoři už maj nárok nevědět (to byla povinnost jejich předchozího vývojového stádia)
    JP
    March 29, 2017 v 10.14
    To je ovšem právě otázka, co si představujeme pod pojmem "zdravá" kultura, pane Profante.

    Už při psaní mého posledního vstupu jsem si byl ovšem vědom určité problematičnosti této téze, právě proto jsem tam připojil ještě predikát "kultivovaná" kultura.

    A je opravdu dosti oprávněné pochybovat o tom, do jaké míry byli evropští kolonizátoři opravdu představiteli toho lepšího a kultivovanějšího, co v oné době v evropské kultuře bylo k mání.
    JN
    March 29, 2017 v 12.05
    Opravdu těžko bych hledal nenávist vůči vlastní kultuře mezi "citlivými konzervativními dušemi",
    jak se snad(?) domnívá pan Petrásek. A pokud jde o "neznámého pachatele", který má na svědomí buď pouze pocit kulturního selhávání, nebo dokonce kulturní selhávání samotné, tak ti pachatelé nejsou tak neznámí a samozřejmě to nejsou cizí kultury, jak by možná někdo rád podsunul.

    Pokud jde tu nenávist k vlastní kultuře, maskovanou za pokrok, logicky se nejedná o "nenávist konzervativních duší k vlastní kultuře", z jejíhož selhávání by ony konzervativní duše vinily "neznámého pachatele", a proto :-)) by nenáviděly vlastní kulturu. Tato účelová konstrukce poněkud nedává smysl.

    Mluvím skutečně o nenávisti k vlastní kultuře (maskované za pokrok), nikoliv o xenofobii.
    MP
    March 29, 2017 v 12.44
    Josefu Poláčkovi
    Kipling, Dafoe, France, Husserl, Palacký, Wilndelband, Croce, Flaubert, abych jmenoval jen některé profláknuté pohrdače --řekl bych, že to s jejich kultivovaností nebylo zase tak špatné.
    Jistě, najde v moderních evropských dějinách také autory otevřené mimoevropských kulturám, jsou až do šedesátých let minulého století v menšině.
    JN
    March 29, 2017 v 13.15
    Ano, ta stopa nenávisti k vlastnímu
    začíná být zřetelná také v těch revolučních šedesátých letech.

    Třeba západní pacifismus, podporovaný z Východu...
    IH
    March 29, 2017 v 17.54
    Ona nenávist k vlastnímu se dá vidět také pozitivně. Pejorativně jsou podobné postoje nazývány kálením do vlastního hnízda. Nejsou možné nejen v diktaturách či autoritářských režimech, ale v zásadě ani v tradičních a tradicionalistických společnostech. Představují rozhodující moment překonání kmenové mentality. Nesmí se samozřejmě zajít do takové krajnosti, flagelantství, aby evoluce takové společnosti potrestala.


    PM
    March 29, 2017 v 20.45
    Nenávist nepřispívá
    schopnosti odstupu, diferencovaného posuzování a umění konsenzu - již malá špetka nenávisti kalí mysl.
    Je však známo, že společenskopolitická problematika propíraná v kalných vodách se tudíž bez nenávisti neobejde.
    Odpověď na otázku, nakolik je nenávist uvnitř a mezi politickými seskupeními evokována masochistickou či sadistickou formou destrukce náleží pane Nusharte do arsenálu volebních bitev.
    A tak bych s atestem, že západní civilizaci dominuje nenávisti vůči tradičním hodnotám osvícenství jak nalevo tak napravo, bych pane Nusharte ještě trochu posečkal.......bych dodal.
    JN
    March 29, 2017 v 21.12
    Já bych, pane Horáku, rozlišoval
    mezi zdravou kritičností k vlastnímu

    a (revoluční) snahou vlastní kulturu zničit, vydávanou za pokrok a motivovanou ideologickou indoktrinací.
    JN
    March 30, 2017 v 10.39
    Posečkat s atestem, pane Petrásku?
    Myslím, že vůbec netvrdím, že západní civilizaci dominuje nenávist vůči tradičním hodnotám osvícenství.

    A to přesto, že tradiční hodnoty osvícenství (spolu s jinými) možná skutečně stály u prvopočátku současného "trpkého pocitu kulturního selhávání". Ono je totiž v posledku jedno, zda vládnou bohové, monoteistický bůh, "monoteistický" rozum nebo "polyteistické" rozumy. Božství jednoho podmiňuje božství druhého. Byl to "monoteistický" rozum, který přestal vnímat krásu obrazu a začal krásný obraz světa posuzovat podle toho, zda je na něm dost plátna, aby se z něj daly ušít kalhoty. A tenhle pohled na obraz světa, jako na kus plátna, dostihl i člověka. Člověk se stal lidským zdrojem, jednou poslouží dobře jako surovina pro mýdlo, jindy zase jako surovina pro revoluci. Kdysi bylo potřeba revolučně demontovat původní stát, a když se tato myšlenka natolik zprofanovala, že už by jí nikdo neuvěřil, byl stát, jako původní terč revoluční nenávisti, nahrazen kulturou.
    MP
    March 30, 2017 v 11.46
    Jiřímu Nushartovi
    To je trochu o voze a o koze.

    Jedna věc je nenávist ke kultuře -- pro tu opravdu nemusíme chodit do šedesátých let dvacátého století, věta: "Když slyším slovo kultura, sahám po revolveru" je přeci jen o trochu starší a neohroženými idioty, kteří si založili živnost na štvaní proti kultuře a jejím elitářským představitelům ("kteří nevědí, co je to tvrdý život obyčejného člověka a co je v životě důležité") a u kterých si občas i inteligetní lidé pletou jejich nezostyšné hulvátství s charismem, je cesta evropských dějin vydlážněná.

    Oproti tomu odmítání kulturního šovinisnum v šedesátých letech nebylo obvykle spojeno s nenávistí k vlastní kultuře. Jen si nepletlo kulturu a její represivní uplatňování. Pokud aktivisté šedesátých let odmítali stávající vladnoucí kulturu, pak ve prospěch kontrakultury, která náležela stejné společnosti, tedy ve prospěch jiné varianty v rámci téže kulturní tradice.

    Současné selhání kultury se bohužel nejzřetelněji projevuje ve vzdělání. Nejen v jeho úrovni, ale také v absenci pokory. Bývaly doby, kdy člověk raději mlčel, než by se zesměšňoval tím, že neví nic o něčem, co bylo předmětem základního vzdělání. Dobře, nečetl jste osvícenské autory, nevíte nic o osvícenské estetice a o tom, jakou roli sehrála ve vztahu k pojetí uměleckého díla. Přečetl jste si jednu kritiku z pera dobrého autora a zcela jste ji nepochopil. To se může stát a fajn, že čtete -- ale proč, u Herkula, předvádíte své nepochopení na veřejnosti?
    JN
    March 30, 2017 v 16.31
    Diskuse má, pane Profante, sloužit k výměně názorů, nikoliv k výměně názorů na diskutující osoby.
    Že se mnou nesouhlasíte prostě může znamenat, že se mnou nesouhlasíte. Občas si skutečně něco přečtu a je možné, že to nepochopím, nebo to pochopím jinak, než to autor zamýšlel. Pokud se jedná o inspiraci, nikoliv o interpretaci či citaci, nikomu nevnucuji, že to autor skutečně myslel právě takto a ne jinak. Jestliže se ale cítíte více odborně kompetentní, můžete tyto své kompetence využít konstruktivně (ve smyslu "chápat tuto diskusi jako jakousi univerzitu třetího věku"), nikoliv destruktivně k osobním soubojům.

    Rozdíl mezi námi je možná právě v tom, že já se svými nedokonalými vědomostmi diskutuji, abych si popovídal, utřídil myšlenky a něco se dozvěděl, Vy naopak proto, abyste se předvedl, zesměšnil druhého a pohádal se. No, každému přijde směšné něco jiného.
    MP
    March 30, 2017 v 19.47
    Jiřímu Nushartovi
    Budete se divit, ale arogantní neznalosti mi vůbec nepřipadají směšné. Děsí mě.
    JN
    March 31, 2017 v 1.33
    Budete se divit,
    ale Mao Ce-tunga, jako revoluční vzor rebelujících studentů v 60. letech, za "jinou variantu v rámci téže kulturní tradice" nepovažuji. Budete se divit, ale za jinou variantu v rámci téže kulturní tradice nepovažuji ani teroristy z Frakce Rudé armády.

    Naproti tomu Cohn-Benditova starost o sexuální problémy mládeže je docela milá, ale ani jeho pedofilní aktivismus nepovažuji "za jinou variantu v rámci téže kulturní tradice".

    Jsou to prostě "hrdinové, kteří překračují hranice".
    MP
    March 31, 2017 v 10.48
    Ano
    Vždyť to říkám, arogantní neznalsti jsou děsivé. Bohužel do naší kultury esporně patří a v té české jim postavili už Sv. Čech a Viktor Dyk monumentální pomníky.
    JN
    April 2, 2017 v 0.28
    "Dámy a pánové, přichází pan profesor!"
    Takhle nějak ohlašoval najatý uvaděč na francouzských univerzitách ještě až do roku 1968 příchod profesora do posluchárny. S profesorem se nediskutovalo, profesor měl vždycky pravdu. Právě tahle arogance autorit a jejich neschopnost komunikovat s respektem se studenty byla jednou z příčin studentských bouří v roce 1968.

    U nás se ale, jak vidno, ty tehdejší myšlenky a požadavky studentů do praxe někde vůbec neprosadily. Někde stále platí: oč menší respekt k oponentovi, o to větší adorace frankfurtské školy a revolučních 60. let.

    + Další komentáře