Století Máničky a Hurvínka

Divadlo Spejbla a Hurvínka baví dospělé i děti po celém světě již téměř devadesát let. Velký podíl na jeho úspěchu nese nedávno zesnulá interpretka dvou hlavních postav a dlouholetá ředitelka divadla Helena Štáchová.

Mánička se ptá Hurvínka: „Hurvínku, co bys chtěl dělat, až budeš velký?“
„Chtěl bych v divadle rozdělovat role.“
„Tak to je tedy velká zodpovědnost!“
„A co by? Dáš prostě na každý záchod jednu roli....“
**
„Paní Kateřino, vzala byste si úplného hlupáka jen proto, že má hodně peněz?“
„A kolik jich máte, pane Spejble?“
**
Podobnému základoškolskému folkloru v dětství neunikl asi nikdo, kdo vyrůstal v zemích bývalého Československa. Hurvínek si v celonárodním povědomí vydobyl podobné postavení jako hloupý Honza a spolu se Spejblem a Máničkou, dalšími dřevěnými loutkami vytvořenými téměř před sto lety pro Skupovo divadlo, se u nás těší nesmírné popularitě a provází s pomocí všech myslitelných médií již několikátou generaci dětí .

Není ve světě běžné, že by se loutky z divadla staly hvězdami showbusinessu, jež přežijí století, zvládnou změnu několika režimů a unesou proměny podob komunikace, médií a způsobů vnímání jejich obsahu. Tento unikátní fenomén lze považovat za dílo tří výrazných uměleckých osobnosti, které se Spejblem a Hurvínkem postupně spojily celý svůj profesní život a každá z nich vtiskla postavám svůj podíl na jejich nezaměnitelném charakteru.

Josef Skupa založil „Divadélko Spejbla a Hurvínka“ v roce 1930 v Plzni, obě postavičky však vznikly dřív. Spejbl někdy mezi lety 1919 a 1920, Hurvínek o šest let později. Nejstarší Spejbl byl původně vytvořen jako postava ne zrovna lichotivě karikující malého českého človíčka, který o co méně má vzdělání a rozhledu, o to větší má potřebu u všeho být a dělat chytrého („...Jakmile se někde něco pokazilo, byl jsem nepostradatelný. Všichni se chytali za hlavu, lamentovali a říkali: no, teď už nám tu chybí jen pan Spejbl...“) Však také jedna z teorií vzniku jména Spejbl hledá jeho původ ve slově Bejbl, německé zkomolenině zdrobnělého Bube, která se na Plzeňsku používala jako ekvivalent slova hlupák. Hurvínek se k němu přidružil jako nezvedený synek, který je ve své naivitě a popletenosti neustále „stírán“ a mentorován autoritářským tatíkem.

Loutkové hry Spejbla a Hurvínka se v Plzni těšily značné popularitě trvající až do roku 1944. Tehdy byl Josef Skupa na základě udání snaživého českého četníka, který upozornil na „závadné“ aspekty hry Ať žije zítřek!, zatčen gestapem a divadlo bylo až do konce války nuceně uzavřeno. V podstatě představovalo malý zázrak, že k tomu došlo až tak pozdě – Skupovy hry ani v nejhorších dobách stanného práva a masového zatýkání údajně nepostrádaly satirické prvky a obsah, který se snažil dodávat optimismus lidem žijícím pod tlakem nepřátelské diktatury.

Miloš Kirschner přišel do divadla v době, kdy již prošlo poválečnou obnovou, přestěhovalo se do Prahy na Vinohrady a mělo za sebou několik let fungování v novém, tuhém poúnorovém režimu. V souboru postupně převzal po Skupovi interpretaci obou hlavních postav, které se pod jeho působením vyvíjely, opouštěly archaické pojetí a přibližovaly se svým současníkům.

Spejbl pod jeho vedením výrazně zmoudřel. Z omezeného maloměšťáka se tak postupně stal lidový filosof, který si všímal dění kolem sebe, dokázal prokouknout panující poměry a vtipně je glosovat (ve hře Spejbl na Venuši mohli diváci zaznamenat již v roce 1956 satirickou reflexi stalinské éry, což byl na tu dobu skutečně odvážný počin). Hurvínek se zase stal z popleteného naivky oním zvídavým, činorodým zlobilem, kterého známe dnes a který dokáže ve vtipném dialogu klást otázky, které vposledku odhalí nejen otcovy chyby, ale i třeba absurditu jazyka a stereotypů okolního světa.

Ženy na scéně
Mánička přibyla do party dřevěných postaviček již koncem třicátých let, a ačkoli doplňovala spejblovsko-hurvínkovské scénky po celou dobu, výraznější „osobností“ se stala až o téměř čtyři desetiletí později, v době, kdy do divadla přišla další spolutvůrkyně legendy S+H, tehdy mladá absolventka loutkoherectví na DAMU Helena Štáchová.

Helena Štáchová patřila mezi tři výrazné vůdčí osobnosti Divadla Spejbla a Hurvínka, které mu vtiskly jeho nezaměnitelný charakter a dokázaly z něj udělt scénu evropského významu. Foto FB Divadla S+H

Do jejího příchodu zůstávala Mánička v podání starších interpretek pasivní až uťápnutou, nesamostatnou a ufňukanou holčičkou, která působila nepatřičně i v době, kdy byl negativně hodnotící pojem genderové stereotypy ještě hudbou daleké budoucnosti. Štáchová ji dokázala proměnit v činorodou dívenku, která si najednou v situacích umí dupnout, projevit vlastní názor a s praktičností a bystrostí sobě vlastní vyvést Hurvínka ze situací, ve kterých si nedokázal poradit. Štáchová doplnila spejblovské hry i o další ženský element: prostřednictvím další postavy „bábinky“ neboli paní Kateřiny – lehce potrhlé a pedantické učitelky, která zahrnuje své okolí péčí a leckdy nevyžádanými radami, kudy by se měl běh věcí v ideálním případě ubírat, se stalo hvězdné loutkové kvarteto vyváženějším a bohatším o dosud chybějící ženský pohled na svět.

V této podobě zažil Hurvínek a spol. doby své největší slávy. Divadlo procestovalo celý svět – vystupovalo v 25 zemích na čtyřech kontinentech, hry byly díky výjimečným jazykovým schopnostem hlavních interpretů nastudovány ve 14 jazycích včetně arabštiny, vyprodávaly velké divadelní sály v zemích jako USA nebo Kanada. V sedmdesátých letech vznikly dvě série populárního večerníčku Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka, za gramofonové nahrávky obdržela Štáchová s Kirschnerem v osmdesátých letech Zlatou desku Supraphonu za milion prodaných nosičů.

V průběhu celého hurvínkovského století se loutky ústy svých interpretů vyjádřily snad ke všemu, co se kdy kolem šustlo. K historii, společenským poměrům, k jazykovědným problémům, rčením a příslovím, k bezpečnosti, zdravovědě, vaření, hudbě, přírodním vědám i mezilidským vztahům. Hry, nahrávky i večerníčky nejen bavily, ale měly většinou alespoň částečně didaktický charakter, který do nich tvůrci dokázali propašovat tak dovedně, že to dětským divákům prakticky nikdy nebylo protivné. Nejen pro generaci Husákových dětí se tak staly jakousi svéráznou encyklopedií, průvodcem a příručkou společenského chování v jednom.

Nezaměnitelný, chytrý humor si Spejbl, Hurvínek, Mánička a bábinka udrželi vždy, i v „nahnutých“ dobách, kterými divadlo procházelo v pravidelných časových amplitudách. Když divadlu hrozilo po smrti Josefa Skupy zrušení, když roku 1975 shořel celý zájezdový autobus se všemi loutkami, kulisami a dalším materiálem, když roku 1984 Helena Štáchová prodělala těžkou autohavárii, když roku 1996 zemřel Miloš Kirschner, když roku 1998 vypukl osm let se vlekoucí soudní spor s Městským ústavem sociálních služeb v Plzni, dědicem Josefa Skupy, který zpochybnil vlastnictví autorských práv na postavy a požadoval po tehdejší ředitelce Štáchové likvidační finanční podíly z produkce divadla.

Scénky Spejbla, Hurvínka, Máničky a bábinky vždy dovedně spojovaly komiku s tragikou, humornou reflexi problémů každodenního života a kritiku věcí veřejných s laskavostí a vřelostí mezilidských vztahů. Jejich postavy představují svým způsobem jakýsi archetyp – ne nadarmo propůjčila Helena Štáchová hlas také Líze Simpsonové, postavičce další chytré a emancipované holčičky ze zdánlivě „jiné reality“. Američtí kreslení Simpsonovi se svými více než šesti stovkami epizod vytvořili za čtvrtstoletí přítomnosti v mediálním prostoru v USA podobný kulturní fenomén a lidový mudrlant a nositel všemožných nešvarů Simpson a jeho rošťácký, veškeré hranice bořící syn se svými ženskými protějšky se nápadně podobají našim hrdinům.

Snad si zachovají svůj ostrovtip, hravost a svůj příjemný a trochu starosvětský šarm i do budoucna, v době výrazné proměny mediální reality. A snad díky svému fenomenálnímu smyslu pro humor odpustí, že tento článek začal vtipem v době, kdy v divadle visí smuteční fotografie před několika dny zesnulé Heleny Štáchové, která se na jeho chodu výrazně podílela více než padesát let.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.