Než začnu uvažovat o Cenách divadelní kritiky (do loňského roku Ceny Alfréda Radoka), které vyhlašuje časopis Svět a divadlo jako anketu (letos šedesát devět hlasujících přispěvatelů), musím připomenout, že to není jediná možnost, jak může inscenace v České republice být oceněna: kromě této ceny je tu ještě anketa Divadelních novin o Inscenaci roku a Cena Thálie, která se ovšem týká jen interpretačních výkonů a kde rozhoduje porota.

Cena divadelní kritiky chce být vodítkem pro náročnější publikum, které v hledišti hledá umělecký zážitek.

Problém cen je ovšem podobný problému divadelní kritiky vůbec: česká a moravská obec je malá, kritikové jsou do značné míry osobně provázáni s divadelními tvůrci, veřejnosti, pokud se zajímá, jsou celkem známé okruhy sympatií jednotlivých kritiků a tak jsou jednotlivé kritické postoje celkem předvídatelné. S tím se snaží redakce časopisu Svět a divadlo bojovat tím, že oslovuje co největší množství hlasujících — a tak jsem se do ankety dostala před lety i já.

Vyplňování anketního lístku představuje program na celé odpoledne: inscenace roku by měla být komplexním zážitkem, který člověka zasáhne jako celek a bez detailní analýzy není možné mu nic vytknout. Hra roku (která musí ale být na jevišti uvedená) by měla člověka zaujmout svým textem, tématem, její inscenace jako celek nemusí být v každém ohledu skvělá, nemůže být ale ani úplně špatná, protože špatná inscenace dobrou hru zabije.

Vysvětleme si to na nominované Maryše — s tou si tvůrci už jako s kanonickým a mnohokrát obehraným dílem můžou dělat, co chtějí, a můžou nad textem vystavět nevšední interpretaci, zakládající i možnost prohlásit ji Inscenací roku.

Zatímco současné české hry dopadají dobře tehdy, kdy inscenátor pevně spolupracuje s autorem a neprojektuje do díla vlastní autorství. To se bohužel vždycky nepodaří, takže řada původních českých her propadne divadelním provozem. Člověk v roli hlasujícího kritika stráví nejméně hodinu času tím, že probírá, co viděl, a odděluje hry a jejich inscenace. Což třeba v případě loutkového divadla ani nejde.

↗

V případě Miloše Orsona Štědroně byl oceněn kus, o němž můžeme říci, že je to v jeho díle největší „pop“.Foto repro ČT