Letošní Jiráskův Hronov jako vrcholná přehlídka amatérského divadla všech žánrů a druhů znovu předvedl, že divadelní tvořivost nevysychá, dokonce se mi zdá, že v době konzumní nabídky profesionální kultury všech žánrů a druhů poněkud roste.

Snad si nenamlouvám, že lidé potřebují nějak reagovat na úkazy a děje, které se kolem valí, všechno prostupují a na něž kompetentní instituce nedávají srozumitelnou odpověď. Čeho se člověk bojí, k tomu má jít blíž, sáhnout si na to a pořádně se podívat — a to se účinně děje prostřednictvím divadla. Vždyť k tomu bylo stvořeno.

Tak máme možnost vidět mnohohlavý soubor ze slezské obce Štítina, který (jak píšou v anotaci) pracuje jako organizační složka obce, jež financuje nutný provoz divadelní činnosti (výrobu i pořízení jevištní výpravy, kostýmů i třeba zaplacení autorských práv). Pochopitelně že takový soubor se ve svých inscenacích neotírá o obecní radu ani pana starostu, že hraje komedie pro pobavení sousedů.

Letos britskou situační komedii (Ray Cooney), pochopitelně neobratně (takový žánr vyžaduje dobré herecké řemeslo), ale kdybychom nechali stranou fenomén setkávání, společného díla, zážitků, vzájemného poznání, setkali se ochotníci přímo s dramatickými principy, které se běžně používají v televizních komediích a nahlédli jim pod povrch, do dramatikovy dílny — třeba po té zkušenosti lépe porozumí tomu švindlu zvanému televizní seriál ze života. Ano, a také se spolu setkávají na jevišti obyvatelé všech věkových i profesních a sociálních skupin — to už dnes také není samozřejmost.

Muž jménem Tomáš Hájek, momentálně starosta podkrkonošské obce Poniklá, hraje divadlo sám se svým meotarem, prosvětlovacím promítacím přístrojem. Letos to byla jedna z raných povídek Michaila Bulgakova Morfium.

Osamělost lékaře, propadajícího morfiu v zapadlé díře v zaváté ukrajinské rovině, vystihl svým podivínským kutěním s přístrojem, který koneckonců připomíná rentgen, v souladu s literární předlohou, co nelze vyslovit (rozpad osobnosti) je možno vystihnout rozpadajícím se, stále méně čitelným písmem deníkových záznamů.

Amatérský soubor Tyl z Rakovníka shromáždil síly k tomu, aby nazkoušel muzikál — Šakalí léta. Dali dohromady kapelu, tanečníky a  několik docela dobrých zpěváků kolem činoherního jádra, výsledný tvar drží pohromadě a přes všechny nedostatky, které tak náročný žánr v amatérském provedení mít musí, je divácky působivý. Pro mě působivější — právě díky autentickému soustředění na úkol, který je nad síly souboru — než to, co se u nás za muzikál vydává a živí zestárlé reprezentanty normalizační průměrnosti.

Podobně Rádobydivadlo Klapý, klasický činoherní soubor (z obce pod Hartenberkem ve Středohoří) s velkou dramaturgickou ambicí (letos Šolom Alejchem Tovje vdává dcery) a slušnými herci by mohl klidně obstarat „velký“ činoherní repertoár v operním divadle v Ústí nad Labem, ústecká radnice by ušetřila, Činoherní studio jako alternativa mohlo zůstat zachováno a nic lepšího než tyto solidně středoproudové kusy (v minulých ročnících Shafferův Amadeus a Equus, adaptace scénářů Ingmara Bergmana, Koljadova Slepice) Heřmánkovo Divadlo Bez zábradlí nepředvede (včetně celkové inscenační úrovně).

Vážně, touto inscenací byli nejvíc osloveni zahraniční návštěvníci Hronova, kvůli síle hereckého vkladu a emocionální naléhavosti — a to přece měšťanské publikum hledá.

Jinou na vysoké úrovni provedenou hrou byly Pochyby amerického dramatika Johna Patricka Shanleyho. Je to problémová hra, jejíž příběh je vyprávěn prostřednictvím sporu různých hledisek stejného případu — zde podezření na zneužívání černošského žáka střední školy oblíbeným knězem.

Tato hra před lety celkem klidně zapadla v Národním divadle na komorní scéně v Kolowratu, ale soubor divadla SoLITEAter z Prahy ji předložil publiku tak, že nezbylo než přemýšlet o těžkém rozhodování mezi pravidly a zásadami a osobní lidskou laskavostí i na to, jak daleko se můžou překračovat meze, co už je osobní populismus, jaký je rozdíl mezi přísností a necitelností, kdy je třeba svěřenou osobu táhnout k době vzhůru a kdy naopak sklonit se k ní dolů. To černošské dítě v americké škole může být u nás přece klidně třeba dítě romské.

Letos se na Hronově objevila i opera! Hudba byla quodlibet z nejslavnějších hitů velké klasické opery (s menšími vybočeními do Janáčka) a libreto (zpívaný text běží i na titulcích) pojednávalo mafiánský příběh z doby americké prohibice, plný gangsterů, s neohroženou novinářkou a falešným Donovým synovcem přicestovavším ze Sicílie.

Ilegálně se vyrábí a distribuuje zmrzlina! Sehrálo (i na nástroje) a zazpívalo Kočovné divadlo Ad hoc, tvořené vesměs hudebními pedagogy, studenty vyšších hudebních škol a skromnými profesionály. Kromě jejich (jistě, nikoli bezchybných) pěveckých výkonů je nejvyšší divadelní kvalitou libreto, jehož české věty znějí jako operní italština a skládají se z tak absurdních slovesných kreací, jakých je schopno právě jen operní libreto. Text má poezii, jakou by ocenil i Ivan Wernisch.

Diváci se válejí smíchy a nadšeně hrají s sebou hru na obecenstvo velkého operního domu, s napětím sledují koloraturu mafiánské královny, aplaudují a volají „Bravo“ po každé árii a na závěr spontánně předvedou ovace vestoje.

Parodie komplexního evropského odkazu nejvyššího ze všech divadelních umění je provedená s takovou láskou, znalostí, péčí a dovedností, že divák odchází zmožen smíchy i obdivem, povznesen a naplněn radostí ze života. A ta se zakládá také na uvědomění si ohromného kulturního odkazu, na němž — a nejen na volném obchodu, vojenských zakázkách, hospodářských (de)regulacích a přímořských rekreacích — spočívá naše evropanství, které je svou tradicí a různorodostí nejen zatížené (jak se nám předhazuje ze zámoří), ale také pořádně podložené.

Takový kus by lecjaký operní soubor vystřihl také, s ještě větší pěveckou suverenitou, i libreto by asi dokázal napsat operní dramaturg, rutinovaný tvůrce titulků (kdyby ho to napadlo), a jistě by to byl pěkný kousek třeba ve Státní opeře na Silvestra místo toho věčně omílaného Netopýra ve čtvrtém obsazení pro cizince, na své by si přišli i snobové (je docela zábavné identifikovat jednotlivé árie), ale v profesionálním provedení by nenastal ten až sportovní moment fandění a čisté radosti ze hry, který strhne i diváky, takže se sami obsadí do role Publika a spontánně hrají s sebou.

A když už jsem u těch zázraků, které dokáže jenom amatérské divadlo, pak jedním z největších je zázrak divadla, hraného teenagery, a jejich citlivého, svobodomyslného pedagogického vedení na základních uměleckých školách. Není vůbec jednoduché dělat divadlo s dospívajícími dětmi plnými vnitřních zmatků a zatíženými spoustou nároků, které na ně rodina, škola i jejich budoucí uplatnění klade.

U nejpůsobivějších inscenací (letos to byla romská pohádka O Jančuškovi a Marčušce a jevištní adaptace románu Ivy Procházkové Nazí, obě od stejného souboru Buddeto! z Plzně) je člověk přítomen výsledku neokázalého, přátelského, v osobě režiséra a učitele (Michal Ston) introvertního a osobně nijak zvlášť ctižádostivého pedagogického přístupu, který -náctiletým umožní tematizovat a uplatnit jak sklony k blbnutí a srandě, tak ke studu a pochybnostem o sobě.

Souborů základních uměleckých škol bylo několik, včetně tanečních, někdy pedagogický proces z inscenace čouhá, někdy je v něčem ledabylá a jindy do sebe zahleděná, někdy prostě mladí lidé na zvolené téma nebo text nemají, nedokážou ještě interpretovat všechny významové vrstvy. Vždycky ale člověk cítí veliký vklad kreativity, která je jedinou skutečně účinnou podporou a zbraní proti úzkosti z nároků globalizované společnosti.

V divadle, na rozdíl od sportu, který je také založen na společném úsilí a souhře, nejde o vítězství. Není to náhražka boje, ale duchovní činnost (k níž patří i zábava). I v méně zdařilé podobě. Ke dvěma inscenacím, které vydaly naléhavou a originálně podanou zprávu o současném světě, se vrátím ještě příště.