Setkání dvou světů

V Hronově proběhl další ročník divadelního festivalu Jiráskův Hronov. Alena Zemančíková si všímá toho, jak se toto město v průběhu let mění.

V Hronově, kde se vyskytuji jednou za rok, mám dobrou příležitost sledovat proměny českého maloměsta. Jsou k lepšímu i k horšímu. K lepšímu jsou proměny estetické – už několik let je vydlážděno a architektonicky pojednáno náměstí (efektně, ale ne moc promyšleně, není na něm kouska stínu), obnoven a ke kráse pěstován je park, kde přibylo kombinované hřiště pro děti i dospělé – pro obojí stav jsou tu všelijaká cvičidla, lze na nich cvičit i společně.

Divadelní sály jsou v pořádku, v divadle sice nepříliš účinná, ale přece jen klimatizace. Škola na náměstí má novou fasádu. Nádherné kvetoucí zahrady – ale to není obecní záležitost, spíš výraz smyslu obyvatel pro krásu i užitek z půdy.

Druhý pohled už tak utěšený není: několik malých obchodů na hlavní ulici, ještě vloni v provozu, je letos zavřených, prostředkem města se nepřetržitě sune ještě víc aut než vloni, továrny jsou zavřené dál a k tomu ještě byla zrušena hotelová škola.

Přetíženost hlavní ulice dopravou ukazuje, jak se fenomén maloměsta, rozloženého podél potoka nebo řeky, neslučuje se současností – krajinná situace brání vybudování obchvatu (ono by to nakonec šlo a jednou se to asi stane, jestli to takhle půjde dál, ale kus pěkné krajiny na to padne), okolní malý průmysl, který zvedl úroveň chudého kraje a který v době industrializace tak šikovně dovedl využít vodního toku, přestal být potřeba, ale nic jiného místo něj není. Turistický ruch? – jistě, ale přece se nemůžeme všichni pořád jen rekreovat.

Jiráskovo divadlo v Hronově. Foto cs.wikipedia.org

V tom krásném parku se koná vedle divadelního festivalu (který probíhá v okolí náměstí ve dvou budovách) i venkovní festival prázdninový. Hrají tam nejrůznější kapely (některé velmi dobré), pro děti je každý den pohádka. Jsou tam stánky a veselo. Jen poslední rok až moc – když ještě po půlnoci duní celým městečkem metal, myslím na stálé obyvatele a jejich spánek. V hotelu Radnice je třikrát týdně v kavárně diskotéka až do rána – tím ten hotel ale přestává být určen k tomu, aby se v něm spalo.

Hotel a radnice jsou v jedné budově – děje se to tedy s vědomím vedení města a s jeho souhlasem. Že by si nikdo nestěžoval? Představuji si, jakému tlaku asi musí odolávat paní starostka, když se k ní dostavují podnikatelé s letním občerstvením a atrakcemi a argumentují, že když už to ve městě není jinak k uživení, musí jim povolit kšeft alespoň v létě?

Jenže protože se to celé jmenuje Jiráskův Hronov, obávám se, že obyvatelé, kteří jsou sužováni hlukem a opilci deset nocí nepřetržitě, obrátí svoji nepřízeň proti amatérským divadelníkům a koneckonců i divadelnímu festivalu, s nímž se to všechno veze. Proč vlastně, vždyť je ta kumulace požitků i kontraproduktivní, nebylo by lepší oba festivaly v čase rozdělit a mít tak v městečku program po delší čas? Není za tím nakonec nějaká dotace nebo grant, které se jmenují Jiráskův Hronov a musí být vyúčtovány jako balíček od – do?

A přitom divadelní festival byl letos opravdu výborný a byly na něm komedie a celkem tradiční činohry, na něž může s klidem jít každý divák, který chce sledovat příběh a herce, kteří mu ho sdělují uvěřitelným a přesvědčivým způsobem. Může jít také na představení i s dětmi, dokonce i s teenagery (kdyby je tam dostal) – a našli by si také svoje témata.

Letos jsme na Jiráskově Hronově měli i operu! (s živým orchestrem, zpěváky a titulkovacím zařízením! Ovace vestoje!) Muzikál, odpoledne s tancem, večer s pantomimou. Sborovou recitaci. A pro ty, které zajímá i to, co neznají, řadu inscenačních i autorských experimentů.

Prostě v Hronově jsme letos měli možnost vidět celé spektrum divadelních druhů, žánrů i funkcí, proud spontánní i složitě promyšlené tvorby, parádu nejrůznějších dovedností (včetně zázraku pedagogického vedení) i způsobů uvažování o světě a jeho poměrech.

Rodinné divadlo i inscenace hrané ansámblem muzikálového formátu. Divadlo z velkých měst i divadlo venkovské. Nové hry, klasické drama, inscenace literárních předloh, koláže, montáže, poezii. Zajímavé a kultivovaně vedené debaty o uměleckých, historických i filozofických otázkách spojených s uměním. Cvičení ducha, těla, hlasu, představivosti. Mohli jsme se smát i zlobit, žasnout, po představení jásat nebo se hádat, citlivější povahy i plakat.

Jiráskův Hronov (a v parku si člověk mohl koupit cínového Mistra vysokého dva a půl centimetru) byl letos jako srážka dvou světů – světa bezradnosti z krize, jejímž výsledkem je bezuzdný a bezohledný konzum, jemuž musí být podřízeno vše, i spánek obyvatel, se světem duchovních hodnot a tvořivosti (pro něž se naštěstí a díky za to také něco dělá). 

Těsně po příjezdu domů musím myslet na ten svět hronovské každodennosti. K amatérskému divadlu se vrátím příště.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.