Chci přispět X

Hronov skončil

Český venkov a maloměsto nejsou v dobrém stavu. Dokladem toho jsou prázdné továrny. Malým příkladem možných velkých problémů je spor, který se odehrál kolem festivalu Jiráskův Hronov. Venkov může snadno začít pociťovat vůči městu vzdor.

V sobotu 10. srpna skončil 83. festival amatérského divadla Jiráskův Hronov. V jeho programu jsme viděli, že amatérští divadelníci zkoušejí všechno to, co se odehrává i v profesionálním umění, od velké konvenční činohry přes inscenace současných her, převádějí na jeviště filmové scénáře, pěstují pantomimu i jevištní tanec, ba dokonce nový cirkus, zkoumají národní kulturní odkaz i napodobují americký bulvár, hrají s multimédii.

Mnohé z toho dělají nešikovně nebo se nechávají nekriticky vláčet zvoleným prostředkem, mnohé ovšem v amatérském provedení vyznívá mnohem působivěji než od profesionálů, u loutkářů rozdíl mezi amatéry a profesionály existuje snad jenom v provozních ohledech, jinak jsou inscenace souměřitelné.

Některé experimentální inscenace jsou experimentální jenom v tom, že vidíme, jak si tvůrci prostě potřebovali určitý způsob vyzkoušet, jiné – a takové jsou naštěstí k vidění v amatérském divadle také – se neustále ubírají vlastní cestou za postižením složitosti světa v kontrastu k prostým a jednoduchým potřebám jednotlivého člověka.

Vznikají zajímavé a výborné hry, jaké na profesionálním jevišti nevidíme, a inscenace, které diváka zneklidňují a zarývají se do paměti. Tohle však není recenze, nebudu tedy inscenace rozebírat.

Jen bych ještě chtěla připomenout, že se v Hronově kromě přehlídky divadelních inscenací koná také jakási letní škola, při níž běží několik tvůrčích dílen, jejichž frekventanti mají během týdne možnost kreativně pracovat v disciplíně, která je láká nebo u níž cítí, že ji potřebují v životě i třeba v profesi. Namátkou třeba pohyb, řeč, improvizaci, hru s loutkami a předměty, vytvoření masky a hru s ní, pantomimu, psychofyzická cvičení – a na místě nikoli posledním i vzdělávací divadelní seminář a diskusi za odborného vedení.

Jiráskův Hronov je v české kultuře fenomén, který nemá jinde obdoby, a zakládá ve mně víru, že kdyby se profesionální divadelní kultura pod tíhou nedostatku peněz a zničujících zásahů vládnoucí moci zhroutila nebo úplně ztratila smysl, v amatérském divadle existuje dostatečný potenciál pro její udržení.

Mezi minulým a letošním ročníkem proběhla kolem Jiráskova Hronova jednání, do nichž dosti autoritativně vstoupilo město Hronov jako spolupořadatel. Roznětkou hněvu se stal fakt, že do loňského programu nebylo zařazeno představení místního ochotnického souboru Jirásek.

Inscenace tohoto souboru v programu bývala vždy v úvodu a znamenala v podstatě takové „Vítejte u nás“, oficiální delegace ji musely prostě přečkat, ale pro místní lidi mělo větší význam, že to pan ministr nebo hejtman vidí, než to, jestli při tom spí. V malém to je vlastně přesně totéž, jako jakékoli slavnostní představení Smetanovy Libuše o státním svátku.

Město Hronov poté, co „jejich“ inscenace z programu vypadla, vzneslo nárok mít vliv na program s tím argumentem, že v poslední době je uváděno málo inscenací, které by oslovovaly místní, hronovské publikum: míněna byla konzervativní činohra a komedie. Požadavek šel až tak daleko, že padl i názor, že by se v Hronově mohla hrát jenom konzervativní činohra a ostatní druhy amatérského divadla ať si udělají svou přehlídku jinde.

Najednou tu naléhavě visel ve vzduchu požadavek, aby amatérská divadelní inscenace, jakou chceme „U nás“ vidět, nedbala vývoje divadla a jeho nejrůznějších forem, ale na své vrcholné přehlídce zůstala na úrovni (malo)měšťanského ochotnického divadla.

V přestávkách mezi představeními jsem chodila po žárem rozpáleném šestitisícovém městečku a znovu si četla drobné tabulky, které u jednotlivých domů upozorňují na historii města. Celá ta detailní naučná stezka má nadpis „U nás“, ten se ostatně vznáší i nad portálem Jiráskova divadla.

Velkým příběhem města Hronova je jeho industrializace, spojená i s vodními elektrárnami na řece Metuji a železnicí, která se táhne jejím údolím. V tom malém městě člověk vidí tovární budovy, kam se podívá, z každé se tyčí komín a všechny jsou prázdné. V sousedství většinou je park nebo zanedbaná anglická zahrada a v ní stojí vila majitele. Prázdná.

Za posledních deset let, co jezdím do Hronova, vidím, jak město chudne, „kamenné“ obchody s textilem mají méně kvalitní sortiment než Vietnamci, hospody, které ještě vloni byly v provozu, jsou zavřené, koupaliště v připojeném Dřevíči je zanesené tlejícím listím do té míry, že se v něm koupat nedá.

Pokusila jsem se odhadnout, kolik lidí v těch továrnách do roku 1990 asi pracovalo, musely to být tisíce – a kde jsou teď, co všechny ty lidi živí? V létě Hronov jistě vydělá na divadelním festivalu a na turistice, zejména té cyklo, ale co v ostatním čase?

A pak, ty tovární budovy, v mnohém případě ještě zachovalé a krásné, jedna vypadá jako kostel od Gočára a jiná jako zámek, v této koncentraci žádné jiné využití v tak malém městě nemůžou mít, v Hronově nemají smysl galerie a loftové byty, pokud je co skladovat, tak v nich už sklady jsou, v jedné vzniká jakési „adrenalium“ s různými dráhami v hale a možností horolezeckého výstupu na komín, ale většina je prázdných. Podle velikosti bříz, rostoucích na střechách, poznáme, jak dlouho.

Vzpoura hronovské paní starostky (znám ji ve funkci, co jezdím do Hronova, a je zvolená za ODS) mi byla zpočátku protivná, zdálo se mi, že kvůli tomu, že jedenkrát byl hronovský ochotnický soubor opomenut při sestavování programu, by se nemuselo hned intervenovat do celého pojetí přehlídky, že by snad stačilo říct, že hostitel si prostě z důvodů vlastenecko-kulturně-politických představení svého souboru na festivalu přeje.

Když jsem však během týdne sledovala zarputilost hronovského postoje, ochladnutí vztahu k pražskému odbornému a programovému pořadateli, národní příspěvkové organizaci Nipos-Artama (hrozná zkratka, kterou nebudu vysvětlovat, stará se o amatérské umění všeho druhu), a četla v několika rozhovorech několikeré zdůraznění toho, že v tom, jak bude vypadat Jiráskův Hronov, bude bezpodmínečně mít poslední slovo město Hronov, uvědomila jsem si, že podstatou sporu je něco hlubšího než jenom divadlo. Že je to vzpoura provincie proti metropoli, venkova proti městu, obyčejných lidí proti intelektuálům z Prahy.

A uvědomila jsem si, že naše pravicová politika se svým soustředěním na byznys uzavřela ve velkých městech (ale sociálně demokratické vlády se nechovaly jinak, protože ani jinou politiku nedělaly).

Venkovu trvalo, než si to jeho obyvatelé uvědomili, chvíli se dařilo zastírat skutečný stav věci zejména tím, že se opravovalo a natíralo, z dotací Evropské unie se předláždilo náměstí a z krajských peněz daly do pořádku školy, rozjíždět živnosti bylo zajímavé a vyčerpávající, ale na otázku, proč by se měly děti z těch opravených škol, až vystudují střední a vysoké školy, vracet třeba do Hronova, jsem odpověď nenašla. Ledaže by věděly, jak s tím pohnout. Dokud se totiž u nás nezačne zase něco vyrábět, ta odpověď se zformulovat nedá.

Výsledek prezidentské volby (a u voleb, které nás čekají, se to ještě ukáže) potvrdil rozkol mezi velkými městy a venkovem. Starost o venkov není žádná idyla, je to obrovský balvan problémů, které se nedají vyřešit jednoduchým způsobem, nepomůže samotná podpora zemědělství nebo živností, české maloměsto je od 19. století založené na průmyslové výrobě, ta je osvítila nejen elektrickým proudem, ale i kulturní a tělovýchovnou aktivitou, vzděláním i péčí o zdraví. Prázdné tovární budovy po celé zemi, v Plesné na Chebsku stejně jako v Hronově nebo ve Šluknově, dosvědčují, jak obrovská změna nastala a my na ni nejsme schopni zareagovat jinak než vybíráním z podstaty.

Pak může nastat i chvíle, kdy lidem začne jít na nervy, že k nim přijede spousta individuí a smějí se a do noci v parku zpívají a přes den všelijak blbnou a večer hrají bláznivé a nesrozumitelné kousky a pak se o nich ještě donekonečna baví, zabírajíce tak místo u stolu.

Najednou přestanou fungovat základní pravidla trhu, takže v době festivalu lecjaká jídelna, provozovna či obchod zůstanou zavřené. A představitelé města začnou vážně jednat o tom, že by raději něco menšího a spořádanějšího než tenhle mumraj, ačkoliv to by zcela jistě znamenalo menší dotaci a méně ubytovaných a stravujících se a konzumujících zboží všeho druhu, o menší prestiži nemluvě.

Přečetla jsem v tom gesto vzdoru – nechceme se starat o vás, kterým nerozumíme, protože vy nerozumíte nám a nestaráte se o nás.

Ale na závěr musím napsat, že odborný pořadatel NIPOS-Artama se s představiteli města Hronova dohodl a statut Jiráskova Hronova se nezmění. Byla by to, jak nakonec obě strany uznaly a si uvědomily, ztráta i pro amatérské divadlo i pro město Hronov. Možná šlo nakonec ze všeho nejvíc o tu řadu setkání a rozhovorů, jimiž byla vrácena důstojnost těm, kteří se cítili přehlíženi. Mějme to na paměti jako malý příklad možných velkých problémů.

Jo, a hronovský soubor Jirásek zahrál na úvod přehlídky komedii G. B. Shawa Pygmalión.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jiri_guth_hlava_sm

Jiří Guth - ekolog, Borovany

O venkov nechť se (po-)starají venkované Pondělí, 12.Srpna 2013, 19:13:28

Čte se to pěkně, empatie je nepopiratelná, ale je tam na můj vkus trochu moc zevšeobecňování. Už jen nerozlišovat mezi vesnicí a maloměstem je sporné. A tu různici, o níž autorka píše, by šlo popsat také úplně jinak - jako nárůst sebevědomí toho maloměsta, na které už je té globalizace a avantgardy prostě příliš. Na což má plné právo, ne?
Různé venkovy a malá města docela znám a jejich problémy jsou mnohdy "ne-hronovské". A sebevědomí jim často opravdu roste - přinejmenším v jižním pohraničí, které znám nejlépe. - Mně se v tom textu líbí "nechceme se starat o vás, kterým nerozumíme, protože vy nerozumíte nám a nestaráte se o nás". To je rovnoprávný postoj já pán, ty pán, žádná vzpoura. Jo, vzpoura leda proti vpodstatě paternalistickému "starost o venkov není žádná idyla". Však ona starost o města také ne. Dichotomie venkov/město je zde podle mě zavádějící. Jsou chudé venkovy a chudá města a jinde zase bohaté venkovy a bohatá města, říká se tomu regionální disparity. Nejspíš jdou překonat meziregionální solidaritou a nad-regionálním řízením. Což není žádná idyla.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.