Hronov skončil

Alena Zemančíková

Český venkov a maloměsto nejsou v dobrém stavu. Dokladem toho jsou prázdné továrny. Malým příkladem možných velkých problémů je spor, který se odehrál kolem festivalu Jiráskův Hronov. Venkov může snadno začít pociťovat vůči městu vzdor.

V sobotu 10. srpna skončil 83. festival amatérského divadla Jiráskův Hronov. V jeho programu jsme viděli, že amatérští divadelníci zkoušejí všechno to, co se odehrává i v profesionálním umění, od velké konvenční činohry přes inscenace současných her, převádějí na jeviště filmové scénáře, pěstují pantomimu i jevištní tanec, ba dokonce nový cirkus, zkoumají národní kulturní odkaz i napodobují americký bulvár, hrají s multimédii.

Mnohé z toho dělají nešikovně nebo se nechávají nekriticky vláčet zvoleným prostředkem, mnohé ovšem v amatérském provedení vyznívá mnohem působivěji než od profesionálů, u loutkářů rozdíl mezi amatéry a profesionály existuje snad jenom v provozních ohledech, jinak jsou inscenace souměřitelné.

Některé experimentální inscenace jsou experimentální jenom v tom, že vidíme, jak si tvůrci prostě potřebovali určitý způsob vyzkoušet, jiné — a takové jsou naštěstí k vidění v amatérském divadle také — se neustále ubírají vlastní cestou za postižením složitosti světa v kontrastu k prostým a jednoduchým potřebám jednotlivého člověka.

Vznikají zajímavé a výborné hry, jaké na profesionálním jevišti nevidíme, a inscenace, které diváka zneklidňují a zarývají se do paměti. Tohle však není recenze, nebudu tedy inscenace rozebírat.

Jen bych ještě chtěla připomenout, že se v Hronově kromě přehlídky divadelních inscenací koná také jakási letní škola, při níž běží několik tvůrčích dílen, jejichž frekventanti mají během týdne možnost kreativně pracovat v disciplíně, která je láká nebo u níž cítí, že ji potřebují v životě i třeba v profesi. Namátkou třeba pohyb, řeč, improvizaci, hru s loutkami a předměty, vytvoření masky a hru s ní, pantomimu, psychofyzická cvičení — a na místě nikoli posledním i vzdělávací divadelní seminář a diskusi za odborného vedení.

Jiráskův Hronov je v české kultuře fenomén, který nemá jinde obdoby, a zakládá ve mně víru, že kdyby se profesionální divadelní kultura pod tíhou nedostatku peněz a zničujících zásahů vládnoucí moci zhroutila nebo úplně ztratila smysl, v amatérském divadle existuje dostatečný potenciál pro její udržení.

Mezi minulým a letošním ročníkem proběhla kolem Jiráskova Hronova jednání, do nichž dosti autoritativně vstoupilo město Hronov jako spolupořadatel. Roznětkou hněvu se stal fakt, že do loňského programu nebylo zařazeno představení místního ochotnického souboru Jirásek.

×
Diskuse
August 12, 2013 v 19.13
O venkov nechť se (po-)starají venkované
Čte se to pěkně, empatie je nepopiratelná, ale je tam na můj vkus trochu moc zevšeobecňování. Už jen nerozlišovat mezi vesnicí a maloměstem je sporné. A tu různici, o níž autorka píše, by šlo popsat také úplně jinak - jako nárůst sebevědomí toho maloměsta, na které už je té globalizace a avantgardy prostě příliš. Na což má plné právo, ne?
Různé venkovy a malá města docela znám a jejich problémy jsou mnohdy "ne-hronovské". A sebevědomí jim často opravdu roste - přinejmenším v jižním pohraničí, které znám nejlépe. - Mně se v tom textu líbí "nechceme se starat o vás, kterým nerozumíme, protože vy nerozumíte nám a nestaráte se o nás". To je rovnoprávný postoj já pán, ty pán, žádná vzpoura. Jo, vzpoura leda proti vpodstatě paternalistickému "starost o venkov není žádná idyla". Však ona starost o města také ne. Dichotomie venkov/město je zde podle mě zavádějící. Jsou chudé venkovy a chudá města a jinde zase bohaté venkovy a bohatá města, říká se tomu regionální disparity. Nejspíš jdou překonat meziregionální solidaritou a nad-regionálním řízením. Což není žádná idyla.