Hronov začal

Do příštích voleb by sociální demokracie mohla opustit věčné omílání péče o památky a zkusit obrátit zrak k živému, skutečně lidovému a přitom mnohdy ideově velmi progresivnímu tvoření z ochoty.

V sobotu byl slavnostně zahájen, ale už v pátek začal 80. Jiráskův Hronov. Opravdu významné jubileum je důvodem k návštěvě zahraničních činovníků z mezinárodního svazu amatérského divadla, jejichž předsedou je Ir, postarší pán, který vypadá velmi podobně jako činovníci amatérského divadla u nás, to jsou většinou také postarší pánové. A ona je to také činnost jako stvořená pro penzistu, který nepotřebuje vydělávat na živobytí, který má dost sil i ideálů, aby něco veřejně prospěšného dělal a také dostatek zkušeností a kontaktů k tomu, aby to prosadil.

Je to pěkný a smysluplný program do třetí etapy pracovního života, veřejně prospěšný, tvůrčí, tříbící intelekt i mezigenerační kontakty. Irský činovník při slavnostním zahájení řekl, že české a irské divadelní styky jsou dlouholeté a mimořádné, ale podobný festival v Irsku trvá teprve šedesát let.

České a irské divadelní kontakty opravdu jsou mimořádné. Na jejich počátku stojí herec Národního divadla Karel Mušek a irský dramatik John Millington Synge, kteří se v Irsku seznámili a spřátelili. Hrdina západu měl premiéru ve Švandově divadle v Praze pouhý rok po premiéře v Dublinu a v Národním se hrál nedlouho poté. Můžeme si jen představovat, jak asi tahle slavná hra s drastickým humorem, kde slávu a obdiv si získá chudinka, který prohlásí, že zabil vlastního tátu, byla v Praze roku 1905 inscenována, jak hráli herci postavy z blátem zalitého irského venkova, jejich hospodu a drsné způsoby obdivované Pegeen.

Každopádně její uvedení svědčí o evropském rozhledu a moderním smýšlení českých divadelníků na konci rakousko-uherské monarchie. Tehdy se čeští vlastenci s Iry identifikovali, připadalo jim, že máme společný úděl, ale při své cestě do Irska zjistili, že Irsko není ani zastoupeno v britském parlamentě, ani nemá své národní divadlo, že úděl irského národa v područí Angličanů je mnohem tvrdší než situace národa českého v Rakousku.

To je jen malá vsuvka k česko-irským divadelním kontaktům, a ještě k ní patří fakt, že ve Velké Británii je Hrdina západu celkem zapomenutá stará hra, zatímco u nás se hraje od svého prvního uvedení nepřetržitě. Znám v Praze žijící Brity, kteří tu hru viděli poprvé v Činoherním klubu česky.

Ale zpátky k Jiráskovu Hronovu. Ministr kultury na zahájení nepřijel, poslal svého staronového náměstka Františka Mikeše, který se mezi divadelníky těší mimořádné popularitě pro svou nevyčerpatelnou schopnost tvořit fráze a nicneříkající blahosklonné floskule: teoretik, historik a nestor českého divadla Jan Císař podle vlastních slov nevynechá žádnou příležitost být divákem jeho vystoupení.

Nejvyšší politické představitele zastoupila Miroslava Němcová, která mluvila normálně, byla příjemně vtipná a pohotová v obraně parlamentu, jemuž předsedá.

Před šesti lety nás na Hronově dostihlo jmenování Vítězslava Jandáka ministrem kultury, tehdy jsme se cítili jako někdo, komu dají facku, zvlášť po smrti Pavla Dostála, který z divadelního prostředí vzešel a vždycky mu byl přítelem.

Toho roku studenti gymnázia Jana Keplera v Praze se svým souborem Cabaret Caligula sehráli autorskou variaci na Hamleta, kde hrdinou byl Claudius a podtitulem Právo zabít. Po děkovačce uspořádali rouhavou dohru, při níž ještě v kostýmech rozsypali symbolicky „popel“ Pavla Dostála na hronovské jeviště Jiráskova divadla. Dostali strašně vynadáno, pískalo se a schytali to i v Problémovém klubu. Celí vyděšení tou reakcí, omlouvali se, že to nemysleli zle.

Všichni jsme pak za to byli potrestáni Jandákem a společenská citlivost na to, co se hodí, se posunula až ke vstřícnému přijetí klipu Přemluv bábu. A za to jsme potrestáni Besserem. Kdyby na Hronov přijel, měli by divadelníci správně pískat a zlobit se stejně jako tehdy na ty studenty. Asi by to neučinili, protože by nechtěli zhoršit dotačně žadatelskou pozici pořadatelům a situaci divadlu vůbec. Takhle před zahraničními hosty působil Hronov a kultura v České republice jako konsolidované, hmotně zajištěné a vzkvétající pole, které propojuje centrum s venkovem a udržuje ducha národní kultury. Což se, upřímně řečeno, o amatérském divadle skutečně říci dá.

Na stránkách Deníku Referendum uvažujeme o tom, jaký vlastně program by měla mít sociální demokracie v době globálního kapitalismu, aby se nezužoval jenom na sociální dávky. Jedním z bodů, které k sociální demokracii bytostně patří, je péče o živé tvůrčí schopnosti občanů. Tvůrčí a umělecké občanské aktivity pěstují přátelství, spolupráci, vzájemný respekt, bourají sociální přehrady a podporují odpovědnost za společné dílo. V ochotnickém divadle se cikán může setkat s milionářem jako rovný s rovným a dokonce je pravděpodobné, že cikán bude nadanější. A milionář to dokonce v zájmu své pozice v souboru uzná. Strany, které uspěly v posledních volbách, neměly kulturní program vůbec žádný – podle toho také vypadá obsazení ministerstva kultury. Do příštích voleb by možná sociální demokracie mohla opustit věčné omílání péče o památky a zkusit obrátit zrak k živému, skutečně lidovému a přitom mnohdy ideově velmi progresivnímu tvoření z ochoty.

Setká se samozřejmě s posměchem, v němž bude zaznívat slovo „amatéři“, ale nemusela by si z toho nic dělat, protože by naopak mohla ty amatéry získat pro sebe. A jsou to lidé, zvyklí své dílo dovést do konce, nést za ně zodpovědnost, myslet na diváky, ale také lidé experimentující, vzdělaní, sečtělí, a rovněž sociálně citliví, solidární, nároční.

Osmdesát let trvající tradice Jiráskova Hronova, který přežil i popřevratový rozpad dosavadních struktur a našel novou podobu a náplň, odpovídající současným kulturním potřebám obyvatelstva, je toho důkazem.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.