Tělo a hlas na české divadelní scéně

V roce 2013 vzniklo divadelní uskupení Body and voice band. Jeho první inscenací byla Vojna od E. F. Buriana. Letos v září pak v Baráčnické rychtě na Malé Straně v Praze uvedli ranou hru Bertolta Brechta Bubny v noci.

V minulém roce se mezi českými divadly objevilo nové uskupení pod názvem Body and voice band. Jejich první inscenací byla Vojna Emila Františka Buriana, jehož jméno je ikonou české divadelní avantgardy. Vojna je protiválečná jevištní montáž, kterou její autor E. F. Burian uvedl v roce 1935 ve svém tehdejším Déčku. Zopakoval ji v roce 1954 v témže divadle – poprvé byla protiválečným varováním, podruhé obrazem strašlivé bilance.

Body and Voice Band uvedl syntetické dílo v divadle DISK. Burianův scénář je sestaven z lidové poezie sebrané Karlem Jaromírem Erbenem a zhudebněn výsostně moderním, originálním způsobem, jaký má obdobu jen v největších dílech světové hudební moderny jako jsou například Orffova Carmina Burana.

Režisérka Jaroslava Šiktancová s choreografem Martinem Packem pracovali až na drobné výjimky se studenty nejvyššího ročníku činoherního herectví DAMU. Na inscenaci se mimo jiné ukázalo, jak všestranně jsou mladí herci připraveni – zvládají nejen mimořádně náročné pohybové a taneční řešení, ale i zpěv jak ve sboru, tak v sólech.

Při premiéře v Disku působila inscenace jako svěží dílo nabité energií mladých těl a hlasů, jako pocta české divadelní avantgardě. Nepoznalo se, zda herci jsou stejně dobří i v tom, co především vyžaduje činoherní herectví, tedy ve výkladu postavy a interpretaci dramatického textu, ale o to nešlo ani Burianovi, dnešním pokleslým jazykem by se dalo říci „o tom Vojna není“.

Mezitím inscenace v reprízách rychle dozrála a její herci profesně dospěli, ve světě se rozhořelo několik vážných válečných konfliktů, z nichž ten na východě Ukrajiny je nám geograficky blízký a kulturně povědomý, a artistní dílo se naplnilo společenským významem. Když byla Vojna uvedena na mezinárodním festivalu Divadlo 2014 v Plzni, stala se emocionálním vrcholem celé přehlídky nejrůznějších stylů, žánrů i tvůrčích přístupů k divadelnímu umění.

S velikou naléhavostí vyzněla část V zázemí, kde se sedláci radují z úrody a pekař peče housky v dětské říkance, ale v celkovém významu se hraje o šmelině, kšeftu a parazitování na válečných dodávkách i na všeobecné nouzi.


Uskupení Body and Voice Band uvedlo v září v Baráčnické rychtě na Malé Straně v Praze inscenaci rané hry Bertolta Brechta Bubny v noci. Foto commons.wikimedia.org

Otřesně vyzněla nejen válečná surovost, jíž se účastní a v níž hynou mladí muži, ale také zoufalství žen a dívek, které může vyústit až v pomatení z opuštěnosti a žalu. V koncertním sále Peklo, který má dobrou akustiku a jinak strohé prostředí, vyzněla Burianova hudba i voicebandové ladění hlasů se silou, která diváky dopoledního představení až zaskočila.

V jádru podobné složení má i Body and Voice Band v inscenaci rané hry Bertolta Brechta Bubny v noci, kterou v předpremiérách a premiéře uvedli v září v Baráčnické rychtě na Malé Straně v Praze. Brechtova hra také reflektuje stav společnost po první světové válce, ale zatímco Burian (o něco později) jde na věc poeticky, Brecht se pouští do expresionistické sociální analýzy a je v ní zcela nemilosrdný.

Každý charakter je tu relativizován, neplatí ani láska, ani očekávané mateřství, vše je pošpiněno všeobecně účelovým myšlením i jednáním. Vidíme rodiče, za každou cenu provdávající – i prodávající – dceru za nápadníka, s nímž otec kšeftuje. Dívka však také není čistá, s tím, kterého si má vzít, čeká dítě, ale miluje a stále čeká návrat vojáka, který byl jejím milencem dříve. A ten se jako postava ze staré balady skutečně vrátí.

Jako u Vojny, i v inscenaci Bubny v noci se počítá s hudební složkou. Songy Bertolta Brechta a Kurta Weilla jsou finančně pro nezávislý soubor nedostupné, proto je nahradila autorská hudba Zdeňka Dočekala, Terezy Verecké (která je také dramaturgyní inscenace) a Marka Mikuláška, jenž je jedním z herců.

Režie Jaroslavy Šiktancové vede herce k expresivní stylizaci, která podtrhuje emocionální působivost scén někdy vpravdě otřesných. Jaroslava Šiktancová svým inscenačním výkladem raného Brechta připomíná, že tento klasik moderního divadla byl nejen levicový společenský kritik, ale především básník, zde básník města a jeho krajiny, jež zrovna v Bubnech v noci, v předvečer berlínského povstání Spartakovců, sestává z kamenných trosek.

Herci už nejsou kolektivním tělesem, z něhož jen tu a tam vystupují sóla, ztělesňují dramatické postavy a zabydlují jimi už ne metafyzický prostor mytologie, ale konkrétní časoprostor Brechtovy hry (spartakovské povstání se odehrálo v Berlíně počátkem roku 1919, následovalo po něm vraždění, jehož oběťmi byli i Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová). Tím je zimní vyhladovělé nebezpečné město těsně před rozvratem.

V tom městě kvete šmelina, prostituce a obchod s bídou, který o málo později zpracuje Brecht v Žebrácké (Třígrošové) opeře. Morální hodnoty ztratily smysl a prakticky přestaly existovat.

Jaroslava Šiktancová zhodnocuje po mnoha letech pedagogické práce své zkušenosti v syntetickém, autorském divadle, které zní v současné české jevištní tvorbě novým hlasem, jenž z houštin postmoderny vrací divadelní dílo ke kořenům meziválečné evropské avantgardy, na naše současné úzkosti a pochyby reaguje přístupem, který jde k podstatným otázkám existence moderního člověka.

Sděluje obavu a varování. „Sdružení hlasu a těla“ pod jejím vedením svými prozatím dvěma inscenacemi upozorňuje mimo jiné i na to, jak blízko máme k naprostému zničení světa a rozmetání řádu, v němž jsme si zvykli bezohledně žít.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.