Kdo zažil rok 1989, jistě si pamatuje na impozantní nástup svobody tisku. Bylo najednou možné číst informace, které byly po dlouhá desetiletí tabu. Nikdo nepřikazoval, co se smí a nesmí psát. Mnozí čtenáři však během posledního čtvrtstoletí vystřízlivěli a začali si uvědomovat, že sdělovací prostředky v nových podmínkách slouží taktéž propagandě, tj. hájí zájmy mocných a usměrňují veřejné mínění, místo toho, aby byly prostorem pro střetávání politických názorů a občankou diskuzi.

Nezbývá než si přiznat, že čekali-li jsme od novinářů to druhé, byli jsme naivní. Zůstává ovšem závažná otázka, jak je možné, že zdánlivě zcela svobodná média se stávají propagandistickým nástrojem establishmentu.

Abych uvedl též konkrétní příklad, vybral jsem si docela banální ukázku z poslední doby. V jisté rozhlasové relaci, zaměřené na články ze zahraničního tisku, byly jistého dne právě tři příspěvky.

V prvním z nich se mluvilo o nebezpečí putinovského Ruska s odkazem na to, že ruská armáda plánuje jaderné útoky na polská města a města v pobaltských zemí, přičemž NATO nemá připravenu dostatečnou odpověď. Po poslechu tohoto příspěvku byl posluchač bezpochyby zasažen nemalým strachem z Ruska, nakloněn tomu Rusko nenávidět a požadovat tvrdou politiku vůči němu.

Ač nikterak nechci podceňovat Rusko jako nebezpečného protihráče Západu, přesto odkaz na plány jaderné války je třeba hodnotit z odstupem. Varšavská smlouva také měla své plány na útočnou válku proti západní Evropě, nikdy k ní však nedošlo. Rovněž při dělení Československa se někteří lidé zaobírali myšlenkou na možné vojenské akce, což by každý soudný Čech i Slovák považoval v tehdejší i dnešní době za naprostou absurditu.

V druhém příspěvku se mluvilo o plánech na odtržení Skotska a jeho autor upozorňoval na neblahé dopady, které může mít po odtržení nedůvěra investorů a trhů. Ani slovo nepadlo o tom, proč se někteří Skotové chtějí vlastně osamostatnit.

Ostatně všechny rozhlasové příspěvky o Skotsku, které jsem měl možnost slyšet, se důsledně vyhýbaly té části argumentace separatistů, která klade důraz na zachování sociálního státu a odmítání neoliberální politiky londýnské vlády. To platí i o pořadu, který byl cele věnován plánovanému skotskému referendu.

Třetí příspěvek představoval jistou slovenskou knihu o Paříži. V podstatě lze tedy ze zmíněného pořadu vyčíst tři základní sdělení: 1) Bojte se Ruska! 2) Skotové nevědí, co chtějí, a riskují trest trhů. 3) Cestujte do Paříže, je tam hezky! Všechna tato sdělení jsou poměrně banální a hlavně žádné nemíří k podstatě jakéhokoliv politického problému.

Poučné ohledně fungování propagandy v demokratických zemích mohou být eseje Noama Chomského, který se této problematice věnuje dlouhodobě v americkém kontextu. Základní mechanismus usměrnění médií vyplývá podle něj z jejich vlastnické struktury. Velká média jsou za prvé v rukou korporací a za druhé finančně závislé na inzerci, kterou rovněž kupují korporace.

Sledovanost či čtenost není důležitá z hlediska příjmů od konzumentů, nýbrž z hlediska příjmů z reklamy. V podstatě to funguje tak, že média jako každé podnikání nabízí produkt svým zákazníkům. Zákazníkem jsou ovšem v tomto případě zadavatelé reklamy a produktem „čtenářské publikum“.

Znelíbit se světu velkých firem je tak podle Chomského pro každý sdělovací prostředek likvidační. Jako příklad uvádí zánik nového levicového časopisu, který jistý pozorovatel okomentoval slovy: „Trh vyřknul adekvátní verdikt už na začátku tím, že na vydávání časopisu odmítl poskytnout veškerý podílnický kapitál.“