Noam Chomsky je génius. Umí měřit utrpení druhých

Kvalita myšlenek či výroků Noama Chomského se pohybuje po široké škále, od skutečně znalého poznání a výborného přehledu, až po naprosté blábolení. Nutno ovšem dodat, že v posledním punktu se mu mnozí z jeho kritiků zdatně vyrovnávají.

O Noamu Chomském lze říci mnoho. Jednak je génius: jako jediný člověk na světě dokáže měřit míru utrpení druhých. Je také pravidelně označován za jednoho z nejvlivnějších intelektuálů současnosti. K tomuto tvrzení se váže několik rovin, z nichž je patrné, že Chomsky je přes všechny své úspěšné „provokace“ součástí mainstreamu, který tak rád a často kritizuje.

Kvalita Chomského myšlenek či výroků se pohybuje po široké škále, od skutečně znalého poznání a výborného přehledu, až po naprosté blábolení. Nutno ovšem dodat, že v posledním punktu se mu mnozí z jeho kritiků zdatně vyrovnávají.

Skvělé popsání manipulaci veřejnosti
Velmi přínosné jsou například Chomského kritické analýzy fungování jazyka v masmédiích a popsání mechanismů systémové manipulace s veřejností (elitními politiky a ekonomy i médii samými). Jeho popis je přitom všeobecně platný.

Chomsky například poukázal na základní aspekt manipulace, kterým je odvádění pozornosti veřejnosti za pomoci nepřetržitého zveřejňování bezvýznamných informací. Občané se přestanou zabývat důležitými otázkami a změnami, které prosazují politické a ekonomické elity – a mocní tak mnohem snadněji získají společenskou kontrolu.

S tím se podle Chomského pojí umělé vytváření „náhradních“ problémů či přehánění společenského významu problémů stávajících. V praxi se to projevuje kupříkladu poukazováním na násilí ve městech či na detaily krvavých útoků, aniž by se někdo zabýval příčinami těchto jevů.

Manipulace na český způsob
Sledujeme-li například dosavadní počínání většiny českých vrcholových politiků a naše mainstreamová média, musíme dát Chomskému za pravdu. Manipulace v popsaném smyslu nepřetržitě a úmyslně vyvolává nenávist vůči Romům, což velmi dobře zastírá skutečné problémy, které naše společnost má.


Velmi přínosné jsou například Chomského kritické analýzy fungování jazyka v masmédiích a popsání mechanismů systémové manipulace s veřejností. Foto Duncan Rawlinson, Wikimedia commons

Politici i média vydávají za problém romskou menšinu jako celek, přestože se stížnosti (oprávněné, či nikoli) týkají jen malé části lidí žijících v sociálně vyloučených lokalitách. Projevy kultury chudoby, které život v ghettech ovládají a které jsou příčinou neblahého stavu, nikdo nezkoumá. Namísto toho média zhusta informují o následcích, které mají: drobná kriminalita, dlouhodobá nezaměstnanost a nízká vzdělanost (a s tím spojená ztráta sociálních návyků), neschopnost udržovat dobré sousedské vztahy apod.

Zášť lidí, kteří kvůli počínání finančníků, ekonomů a politiků postupně chudnou, se „díky“ oné manipulaci paradoxně obrací proti těm nejchudším (Romům i „bílým“ z ghett). A to přesto, že hlavní problém tkví v oné elitě, která nebere ohled na vlastní občany.

Chomsky není antisemita
Chomsky také není antisemita, jak mu předkládá nejeden jeho kritik, u nás naposledy Alexandr Vondra. A to nikoli proto, že Chomsky sám je židovského původu, nýbrž z toho důvodu, že je nesmlouvavým kritikem politiky amerického establishmentu a tudíž i politiky státu Izrael, který je spojencem USA. Kritika Izraele ovšem nemusí být totéž, co antisemitismus, a často tomu tak není (záleží na tom, z jakých příčin a jakým způsobem kritika probíhá). Konec konců zahraniční politiku svého státu otevřeně kritizují zdejší sdělovací prostředky i nejeden židovský občan Izraele.

Problém je v něčem jiném: Chomsky ze své pozice ideologicky podjatého pozorovatele není ochoten příliš často uznat, že chyba není na straně USA či Izraele, ale někoho jiného, či že chyby se zároveň dopustila i druhá strana. Jeho kritika se tak občas stává viditelně subjektivní a emocionálně zabarvenou, což vede některé jeho kritiky k omylu, že musí být nutně antisemitská.

Ultraliberalismus je také extremismus
Chomsky také byl obviňován z popírání holocaustu. A to proto, že před více než dvěma desetiletími hájil francouzského popírače holocaustu Roberta Faurissona. Chomsky podepsal petici, v níž signatáři obhajují Faurissonovo právo na svobodu slova a protestují proti tomu, že si stát osopuje právo na výklad dějin. Chomsky nepodpořil přímo Faurissonovy názory, tudíž ani popírání holocaustu. Z výše popsaného jednání se spíše jeví jako zastánce ultraliberalismu.

Je jistě legitimní mít obavu a ptát se, jestli stát neubírá na svobodě svým občanům z důvodů, které to neopravňují. Je však také legitimní ptát se, zda obhájci práv nacistů či fašistů dodávají zastáncům totality na legitimitě skutečně z důvodů obav o svobodu všech, nebo se jen snaží prosadit další z extremistických ideologií (ultraliberalismus), bez ohledu na důsledky. To se týká i vědců, včetně Chomského, kteří namísto výsledků vědeckého zkoumání předkládají ideologické teze.

Legitimizování krajní pravice připravuje půdu pro její proniknutí do parlamentu a následné pokusy o likvidaci demokracie, jak nám to předvedli němečtí nacisté ve 30. letech 20. století či českoslovenští komunisté v roce 1948. Ti, kteří extremistům na oné legitimitě dodávají, se stávají jejich spolupachateli. A žádný údajný boj za svobodu to nemůže omluvit.

Chomskému ovšem v této věci dodává na věrohodnosti fakt, že je Američanem. Ti mají jiné historické zkušenosti než my. Na jejich území, kupříkladu, žádná válka ve dvacátém století neproběhla, proto jim nic nebrání volit mnohem liberálnější přístup, než máme my, Evropané.

Příčina blábolení: indoktrinace ideologií
Chomského problémem je, že mu občas unikají souvislosti či kontext, což je příčinou extrémní rozdílnosti kvality jeho úvah. Jako pravděpodobnou příčinu tohoto stavu vidím jeho vlastní indoktrinaci ideologií (jedno, jak ji nazveme) - je to právě ideologizovaný způsob uvažování, který i velmi inteligentní lidi, jako je Noam Chomsky, dokáže posunout k černobílému vnímání věcí a dění.

Nejde jen o to, že leckteré věci dělá velmi amatérsky, viz některé jeho pokusy o historizující úvahy. Chomsky dokáže v duchu té nejprimitivnější demagogie namíchat přesvědčivou směsku pravd, polopravd a výmyslů, která dokáže okouzlovat posluchače do té doby, než se sami pustí do zkoumání jím probíraných témat.

Chomsky v roli soudce
Hodně se nyní hovoří o jeho tvrzení, že východoevropští disidenti byli Západem protežováni a pod ruskou knutou netrpěli tolik jako disidenti jihoameričtí kvůli politice Spojených států. Někteří komentátoři popírají, že to Chomsky řekl takto doslova, média to prý zkreslila. Avšak na Youtube je záznam diskuse z roku 2006 (podle údajů napsaných pod videem), kde Chomsky říká totéž. (Podstatnou část přepisu této diskuse s Noamem Chomskym najdete pod článkem.)

Chomsky se stylizoval do role soudce, který na základě vlastních falešných svědectví rozhoduje o tom, kdo více trpěl. A nejen to, on dokonce tvrdí, že východoevropští disidenti si „obvykle myslí, že oni na světě trpěli více než kdokoli jiný.

Jenže východoevropští disidenti nikdy nic takového netvrdili, právě naopak. Například českoslovenští chartisté se nejednou vyslovovali k dění v jiných zemích. A to právě proto, že si byli vědomi, že jinde trpí lidé mnohem více. Čínské, kubánské, barmské, běloruské i další disidenty otevřeně podporovali i po listopadu 1989.

Rudolf Battěk, Václav Havel, Dana Němcová, Petr Pithart a další vždy hovořili v množném čísle, nikdy nevystrkovali svou osobu před druhé tvrzením, že trpěli, natož snad aby vyslovili něco na ten způsob, že trpěli více než druzí. Chomského tvrzení je prostě lež, kterou potřeboval, aby potvrdil „svou pravdu“, což je klasická ukázka demagogie.

Na rozdíl od Chomského ve východní Evropě žiji a nikdy jsem nic na ten způsob od žádného ze zdejších disidentů neslyšel. A to přesto, že od těch opozičníků, kteří umírali v komunistických gulazích a koncentrácích (většinou v sovětských, ale třeba i v našich „uranových lágrech“) či kteří byli zabiti při otevřeném odporu k totalitnímu režimu v Maďarsku a v Polsku, by podobné tvrzení znělo věrohodně.

Utrpení se dá zvážit
Chce to prostě mít dobré váhy a na každou misku poctivě přidat to které utrpení - a váhy nám již samy ukáží výsledek.

Před Chomského érou se ovšem míra utrpení měřit nedala, protože se vědělo, že někdo může trpět více kvůli tomu, že mu někdo zlomil palec u nohy, než druhý, který přišel o celou nohu kvůli gangréně. Záleží na vnitřním ustrojení toho kterého člověka, na podmínkách, v nichž žije, včetně rodinných vazeb, na stavu jeho psychiky, na povaze toho kterého jednotlivce i na životním momentu a prostředí, v němž se nachází. Ale třeba i na tom, jak dokáže snášet bolest.

Ideologická zaslepenost Chomskému velí, že za to nejhorší na světě mohou Spojené státy - podle toho uvažuje a jedná. Když například svého času zpochybňoval počty mrtvých, které zavraždil Pol Potův režim, aby tím více mohl zvýraznit americkou vinu na jiném místě zeměkoule, utrpení Kambodžanů, kteří mnohdy umírali po mučení a znásilňování, do svých úvah nezahrnul. Nejspíše měl váhy v opravě.

Chomsky před časem sám sebe pasoval do role disidenta, je tedy škoda, že nám zatím nepředestřel vlastní utrpení, kterým jej zahrnují Spojené státy či americké univerzity, kde působil či působí. Kterak jej ostrakizují americká média. Třeba bychom se dozvěděli, že i severoameričtí disidenti vždy trpěli více než ti privilegovaní, východoevropští.

NEJ…“ aneb Chomsky jako celebrita
Poslední rovina virtuálního obrazu Noama Chomského spočívá v předponě „NEJ“. To je už takový globalizovaný sport, že pro média je informace informací až v momentě, kdy mohou použít tuto předponu „NEJ“. NEJlepší, NEJvětší, NEJuznávanější, NEJodpornější, NEJlehčí, NEJzločinnější, NEJtěžší, NEJgeniálnější, NEJposlouchanější, NEJprodávanější, NEJdražší…

A když to slůvko začínající „NEJ“ nemůže platit absolutně, sleduje se jeho životnost či časovost. Například: …což je za poslední rok NEJlepší podnikatel … v roce 1969 proběhla NEJvětší hokejová bitva českého národního týmu… NEJvětším Čechem byl letos zvolen Karel IV, zatímco loni byl NEJvětším Čechem Jan Amos Komenský a předloni Božena Němcová… byl NEJlepší ve finále D, v němž se rozhodovalo o udržení v elitní skupině…

Mainstream vždy potřebuje nějaké to „NEJ“ i v řadách opozice, aby se mohl tvářit pluralitně a demokraticky. Kritik je tak - ať chce či nechce - součástí mainstreamu. A to Chomsky naplňuje NEJlépe, jelikož je NEJhlasitější, protože je jedním z NEJvlivnějších intelektuálů současnosti.

Mainstreamová média nějakého toho „nejvlivnějšího“ či „nejuznávanějšího“ potřebují, i kdyby si ho měla vyrobit, aby zvedla svoji čtenost a sledovanost. A ideologičtí souputníci čerstvě vyrobené celebrity se ihned připojují a pomáhají zlepšovat a šířit mediální skládačku dotyčného, kterou kapitalismus potřebuje k většímu růstu ekonomického růstu. To je obzvlášť u levicových kritiků kapitalismu pikantní.

Tak vzniká z celebrity „osobnost“ a z ní pak „vůdčí osobnost“ nebo-li guru, a z ní pak „nejvlivnější intelektuál současnosti“. (I u nás máme takové, v malém českém měřítku.)

Že tomu tak je, stvrzuje i potřeba autora psát o jednom z nejvlivnějších intelektuálů současnosti tuto úvahu.

Informace k článku:
Chomsky o východoevropských (československých) disidentech hovořil již ve svém expozé v roce 2006 (podle údajů pod videem).

Mimo jiné zde řekl i toto:
Ruské satelity na tom byly mnohem lépe než ty americké, minimálně v období po Stalinovi. Třeba v Bulharsku se žilo lépe než v Guatemale… Jenže disidenti ve východní Evropě měli tu unikátní výhodu, že ta největší propaganda a ty nejsilnější státy je podporovaly. A tudíž mají směšný pohled na svět. Obvykle si myslí, že oni na světě trpěli více než kdokoli jiný.

V latinské Americe je tohle velmi odlišné. A občas je to opravdu výrazně viditelné. Vezměte si třeba rok 1989 a vzpomeňte si, jak bylo zavražděno šest latinskoamerických jezuitských knězů v Salvadoru teroristickými silami, které řídily Spojené státy a které už měly za sebou tisíce běžných obětí. Takže vystřelili mozky šesti předním latinskoamerickým intelektuálům.

No, a krátce poté Václav Havel – symbol východoevropských intelektuálů – přijel do Spojených Států, kde promluvil v Kongresu a sklidil monstrózní ovace, když popsal Spojené státy jako obhájce svobody. A tisk poté překypoval blahem, včetně levicově-liberálních komentátorů, že „vstupujeme do romantické doby“. To bylo prostě neuvěřitelné. Jen si představte, že by se stal opak, že by Václav Havel a šest jeho kolegů bylo zastřeleno Rusy řízeným elitním batalionem, který předtím zavraždil v Československu desítky tisíc lidí.

A představte si, že by otec Ellacuría pár dní poté přijel do Moskvy a ve svém projevu chválil Rusy jako ochránce svobody. V prvé řadě je to nemyslitelné, ale kdyby se něco takového stalo, tak by to místo snad explodovalo. Ale na Západě vám prostě není umožněno, abyste toto pochopili. No a to souvisí s vaší otázkou. Východoevropané určitě mají možnosti. Ovšem nikoli pokud jsou totálně oblbnutí v tom smyslu, že byli nejpotlačovanějšími lidmi na světě a že Spojené státy jsou obhájce svobody. Latinskoameričtí intelektuálové trpěli krutě, včetně ostatních občanů, ale nechválili Rusko jako obhájce svobody. Většina z nich totiž neměla o Rusku velké iluze…

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Otakar Bureš - student

Středa, 11.Června 2014, 09:55:15

ano, "Kvalita myšlenek či výroků Noama Chomského se pohybuje po široké škále, od skutečně znalého poznání a výborného přehledu, až po naprosté blábolení. Nutno ovšem dodat, že v posledním punktu se mu mnozí z jeho kritiků zdatně vyrovnávají."
A to přesně platí o tomto textu, který se pokusil demonstrovat demagogii precizním způsobem.

Petrasek Milan - penzista

Pro koho platí, že demokracie Středa, 11.Června 2014, 17:15:53

je namáhavý, nudný proces plodící konsenzy bez lesku a přitom jenom v tom se nachází její humanita,
když pouhé srovnávání míry utrpení mezi různými způsoby brutality represivních režimů se stane záminkou destrukce dialogu
H. Arendt pozdravuje zdejší myslitele....... se slzou v oku.

Daniel Veselý - Překladatel

Pan Kostlan Středa, 11.Června 2014, 22:25:2

by měl nejdřív začít u sebe, staví se za práva Romu, ale je zaroven stoupenec Izraele, který utlačuje Palestince mnohem víc než ČR Romy. Rád bych věděl, jaké blábolení má autor na mysli. Konkrétní případy.

Objektivně samozřejmě trpěli Latinoameričané víc, nejen pár desítek disidentů jak u nás, ale statisíce civilistů. Fascinuje mě, jak česká intelektuální obec nedokáže pochopit naprosto zjevný fakt.

On by se jí totiž ten pracně tvořený antikomunistický domek z karet mohl snadno rozmetat.

Miroslav Novák - Praha 9

Středa, 11.Června 2014, 23:39:24

V poslední době to vypadá, že svět je rozdělen na pravdoláskaře a na lháře (má to ostatně jistou logiku). Zeman je lhář, Hašek je lhář, Chomsky lže, Babiš je lhář, Putin (samozřejmě) lže atd. Přesně podle starého známého Kdo nejde s námi ten jde proti nám. Bohužel v tom seznamu lhářů chybějí lidé, jejichž lži otvírají nikým nevyhlášené války, v nichž v různých částech světa umírají statisíce lidí, jsou ničena celá města i celé státy.

Oto Novotný - politický analytik

Poznámka... Čtvrtek, 12.Června 2014, 15:51:53

Nemám vůbec problém uznat (a je hodně faktů, která to potvrzují), že např. jihoameričtí disidenti trpěli více v množství a intenzitě (mučení, zabíjení), než východoevropští disidenti za normalizace („pouze“ kriminály, policejní šikana, nemožnost dostat práci, nemožnost studovat apod.). Tady lze s Chomskym souhlasit. Jestli ale Chomsky říká, pokud to opravdu říká, že disidenti ve východní Evropě „mají směšný pohled na svět. Obvykle si myslí, že oni na světě trpěli více než kdokoli jiný.“, tak nemá pravdu. Jinými slovy, nelze s ním souhlasit, a těžko to může dokázat, že by východoevropští disidenti, se kterými se Západ solidarizoval, „obvykle“ měli americkou propagandou (ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky) vymyté mozky a nevěděli o nesmírném a často větším utrpení lidí v jiných částech světa. Nebyl jsem disident, ale už za normalizace jsem se některými z nich stýkal a rozhodně bych to o nich neřekl. Vzpomínám si např. na rozhovory s Jiřím Hájkem nebo Jaroslavem Šabatou. Jistě byli rádi, že Hlas Ameriky, či Svobodná Evropa informovala o problémech východoevropského disentu. Zároveň měli ale velmi kritický názor na mnohé aspekty americké zahraniční politiky. A ještě bych snad dodal, že ony brutální formy utrpení, kterým byli vystaveni mnozí v latinskoamerických diktaturách, existovaly i v naší zemi v stalinském období.

Otakar Bureš - student

jak se dá zvážit sníh? Čtvrtek, 12.Června 2014, 17:15:32

to je právě ono, že všichni "vládnoucí moci lezoucí někam čecháčkové" tu bojují s několika slovy, které si vymysleli...
relevantní otázka zní: kdo DNES kolaboruje a kdo jsou dnes disidenti? (není to myšleno osobně:) jdou na vrub libovolného režimu jen oběti politického pronásledování?

Otakar Bureš - student

ještě k porozumění pojmům Čtvrtek, 12.Června 2014, 17:32:4

disidenty jsou ti, kteří usilují o podíl na správě věcí a není jim to umožněno. tedy i mj. "extremisté", "teroristé".
disent ale můžeme zúžit a chápat jako ty protisystémové, kteří usilují o realizaci lidských práv. a v tom smyslu je CHomsky disidentem západu, jedním z mnoha, když usiluje o naplnění těchto práv pro všechny...navzdor moci.
disident není jen ten, kdo seděl. legitimita režimu nestojí jen na tom, kolik lidí (ne)zavře...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.