O Noamu Chomském lze říci mnoho. Jednak je génius: jako jediný člověk na světě dokáže měřit míru utrpení druhých. Je také pravidelně označován za jednoho z nejvlivnějších intelektuálů současnosti. K tomuto tvrzení se váže několik rovin, z nichž je patrné, že Chomsky je přes všechny své úspěšné „provokace“ součástí mainstreamu, který tak rád a často kritizuje.

Kvalita Chomského myšlenek či výroků se pohybuje po široké škále, od skutečně znalého poznání a výborného přehledu, až po naprosté blábolení. Nutno ovšem dodat, že v posledním punktu se mu mnozí z jeho kritiků zdatně vyrovnávají.

Skvělé popsání manipulaci veřejnosti

Velmi přínosné jsou například Chomského kritické analýzy fungování jazyka v masmédiích a popsání mechanismů systémové manipulace s veřejností (elitními politiky a ekonomy i médii samými). Jeho popis je přitom všeobecně platný.

Chomsky například poukázal na základní aspekt manipulace, kterým je odvádění pozornosti veřejnosti za pomoci nepřetržitého zveřejňování bezvýznamných informací. Občané se přestanou zabývat důležitými otázkami a změnami, které prosazují politické a ekonomické elity — a mocní tak mnohem snadněji získají společenskou kontrolu.

S tím se podle Chomského pojí umělé vytváření „náhradních“ problémů či přehánění společenského významu problémů stávajících. V praxi se to projevuje kupříkladu poukazováním na násilí ve městech či na detaily krvavých útoků, aniž by se někdo zabýval příčinami těchto jevů.

Manipulace na český způsob

Sledujeme-li například dosavadní počínání většiny českých vrcholových politiků a naše mainstreamová média, musíme dát Chomskému za pravdu. Manipulace v popsaném smyslu nepřetržitě a úmyslně vyvolává nenávist vůči Romům, což velmi dobře zastírá skutečné problémy, které naše společnost má.

↗

Velmi přínosné jsou například Chomského kritické analýzy fungování jazyka v masmédiích a popsání mechanismů systémové manipulace s veřejností. Foto Duncan Rawlinson, Wikimedia commons

Politici i média vydávají za problém romskou menšinu jako celek, přestože se stížnosti (oprávněné, či nikoli) týkají jen malé části lidí žijících v sociálně vyloučených lokalitách. Projevy kultury chudoby, které život v ghettech ovládají a které jsou příčinou neblahého stavu, nikdo nezkoumá. Namísto toho média zhusta informují o následcích, které mají: drobná kriminalita, dlouhodobá nezaměstnanost a nízká vzdělanost (a s tím spojená ztráta sociálních návyků), neschopnost udržovat dobré sousedské vztahy apod.

Zášť lidí, kteří kvůli počínání finančníků, ekonomů a politiků postupně chudnou, se „díky“ oné manipulaci paradoxně obrací proti těm nejchudším (Romům i „bílým“ z ghett). A to přesto, že hlavní problém tkví v oné elitě, která nebere ohled na vlastní občany.

Chomsky není antisemita

Chomsky také není antisemita, jak mu předkládá nejeden jeho kritik, u nás naposledy Alexandr Vondra. A to nikoli proto, že Chomsky sám je židovského původu, nýbrž z toho důvodu, že je nesmlouvavým kritikem politiky amerického establishmentu a tudíž i politiky státu Izrael, který je spojencem USA. Kritika Izraele ovšem nemusí být totéž, co antisemitismus, a často tomu tak není (záleží na tom, z jakých příčin a jakým způsobem kritika probíhá). Konec konců zahraniční politiku svého státu otevřeně kritizují zdejší sdělovací prostředky i nejeden židovský občan Izraele.

Problém je v něčem jiném: Chomsky ze své pozice ideologicky podjatého pozorovatele není ochoten příliš často uznat, že chyba není na straně USA či Izraele, ale někoho jiného, či že chyby se zároveň dopustila i druhá strana. Jeho kritika se tak občas stává viditelně subjektivní a emocionálně zabarvenou, což vede některé jeho kritiky k omylu, že musí být nutně antisemitská.

Ultraliberalismus je také extremismus