A kdo promluví dnes?

Když před pětadvaceti lety přišlo Několik vět, lidé se osmělili ptát a uvažovat. Tehdejší generace se musela zamyslet, co ještě od života očekává. Podobný impulz by neškodil ani dnes.

Až zpětně mi dochází, jaký měla petice Několik vět vliv na můj život. Bylo léto 1989. Coby patnáctiletý kluk, čerstvý gymnazista, jsem sice před pár měsíci poprvé naladil Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, BBC, české vysílání německého rozhlasu, Vatikánu, i albánského rozhlasu, ale šlo hlavně o zvědavost. Kdesi v Rudém právu jsem si přečetl, nebo z Československé televize slyšel, jaké podvratné úsilí vyvíjejí zahraniční rozhlasové stanice a chtěl jsem si udělat vlastní obrázek.

S Několika větami jsem si ale začal definitivně tříbit politický názor. Přiměřený text, sepsaný Václavem Havlem, se týkal samozřejmých věcí, které koneckonců vycházely i z rádoby socialistického ústavního pořádku. V soft verzi byl zopakován stěžejní vtip Charty 77: vyžadovat zákonnost. Jenže po dvaadvaceti letech nastala příležitost šířit poselství základních občanských práv a svobod jinými cestičkami a s novými spojenci.




Večer co večer jsem hltal jména signatářů. Nejen proto, že jsem ostřil sluch, zda se osmělí někdo z mých kantorů, sousedů, známých... Ten úmyslně vytvořený mix disidentů, dělníků, vědců i umělců měl v sobě prvky nejen demokratizační, ale i dramatizační.

Hvězdy showbyznysu samozřejmě celý spektákl táhly, ovšem dodnes smekám především před těmi do té doby anonymními lidmi, co dali všanc svá zaměstnání, osud svých dětí, svoje soukromí. S nimi se teprv začal hýbat nedemokratický režim. Komunisté totiž udělali zásadní chybu: podcenili touhu po informacích kombinovanou s poptávkou po diskusi, kterou iniciovala Gorbačovova glasnosť v Moskvě. Za mnohem zásadnější text než Kdo seje vítr (Rudé právo 30.6.1989) považuji odpověď redakce tiskového orgánu KSČ na otázku čtenáře z Děčína, uveřejněnou 5.7.1989:

Proč nezveřejníte výzvu nezákonných skupin, abych si mohl udělat sám svůj názor?

Demagogická výzva, kterou její autoři nazvali Několik vět, byla čtena poprvé v nechvalně známé rozhlasové vysílačce Svobodná Evropa – deset minut poté (!), co byla „symbolicky“ předána redakci jednoho československého sdělovacího prostředku. Ale ze zásadních důvodů je třeba říct všem, příznivcům i nepříznivcům našeho listu, že mnichovská vysílačka nikdy nebyla a nikdy nebude partnerem pro naši redakci. Neexistuje také jediný důvod k tomu, abychom publikovali informace připravené skupinami stojícími mimo zákon. Rudé právo je deníkem ústředního výboru KSČ, objasňuje politiku strany, bojuje za její prosazování. Připomínaný text je v příkrém rozporu se zájmy socialistického Československa. Iniciátoři této „výzvy“ sledují jediný cíl – rozvrat naší společnosti, nastolení režimu, který vrátí Československo do doby před Mnichovem. Takové snahy popularizovat na stránkách Rudého práva nikdy nebudeme.


Lidé se prostě osmělili ptát a uvažovat. Ba co víc. Podpis Několika vět se obzvlášť ve větších městech stal módou. Státní bezpečnost pak sice signatáře otravovala, leč režim jako takový už stejně byl směšný. Dělal, že nevidí, neslyší, zatáhl záclonky a doufal, že vlak jede dál. Ovšem konečná byla na dohled.

Přesto mě mrzí, že se Několik vět stává v nynějším mediálním podání kýčem. Slýcháme, kdo, kdy a kde se odhodlal podepsat, i kdo se třásl strachy. Víme též, jak se musel Hlas Ameriky přesvědčit, že má smysl předčítat v éteru „telefonní seznam“. Typické třeba je, že prakticky všechno, co bylo odvysíláno k 25.výročí petice 29.6. na ČT 24, zopakoval ve svém celostránkovém textu 1.7. v MF Dnes Luděk Navara. Navrch jen přidal (zřejmě neúmyslnou) pochvalu politického odhadu režimu: „Článek Kdo seje vítr vysvětloval, že přijetí požadavků by vedlo k rozkladu celého dosavadního zřízení. Svým způsobem to byla pravda.“

Za zmínku ale stojí dva jiné aspekty petice, vzájemně související. Šlo o výbornou marketingovou akci, spuštěnou ve správný čas, správně organizačně zvládnutou a správně odkomunikovanou. Prostě jako by reklamu na disent a jeho minimální program napsal sám Dietl. Zároveň ale Několik vět popohnalo tehdejší generaci, aby se zamyslela, co ještě od života očekává. Vystačí si s pusou na zámek a dovolenou u Černého moře? Vždyť by přece mohla chtít víc! Méně papalášů, více zeleně, méně přetvářky. Ale taky víc zboží, peněz, pohodlí. Jako na Západě. Alexandr Vondra či Stanislav Devátý, kteří tenkrát patřili ke spoluorganizátorům a dnes na petici nejčastěji ve sdělovacích prostředcích vzpomínají, se ne náhodou po Listopadu 89 stali významnými představiteli politického proudu, který propagoval konzum a Českou republiku jako přírůstek americké federace.

Vedle neznámých statečných pěšáků mne na pozadí Několika vět v létě 1989 zaujala jména hybatelů disentu, kteří paralelně pracovali na dalších projektech – Hnutí za občanskou svobodu, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, Nezávislém mírovém sdružení, podzemních univerzitách apod. Pár let po listopadu už sice Jaroslav Šabata, Jiří Dienstbier, Jiří Muller či Petr Uhl zase tahali za kratší konec pomyslného lana, nicméně drželi se vize mnohovrstevnatější společnosti, než jakou někteří jejich kolegové z disentu pomáhali v 90.letech budovat Václavu Klausovi. Jejich zásluhou ale víme, že je důležité nespokojit se s dosaženým a prosazovat humanitní ideály v každé době se stále vyšší intenzitou.

Přesto jsme vesměs zakrněli. Jedněm stačí užívat si dosaženého majetku, druhým opájet se vzpomínkami na normalizační rovnostářský blahobyt pro všechny. Společně pak nadávají na politiku a, když už přijdou k volbám, hlasují pro Marťany z ANO, Úsvitu či Věcí veřejných. Častěji ale volební místnosti minou.

Kde jsou všichni ti vizionáři, aranžéři veřejných vzedmutí i bezejmenní stateční, aby po pětadvaceti letech sdělili svému okolí, že demokracie je křehká květinka, která snadno zvadne, že bez politiky se společnost demokraticky organizovat nedá a že k snesitelné společnosti vede jen cesta alespoň elementárního občanského zájmu?

Spíš než vzpomínky starých zbrojnošů potřebujeme dodat našim existencím čerstvý impuls. V moderních českých dějinách je zatím každá generace spojena s nějakým zásadním otřesem. S některými jsme si i pohoršili. Ale pohyb dokazoval, že se ještě neumřelo. Spokojeností si nepředeme. Zkusme proto čas od času ukázat sobě i svému okolí, že ještě nejsme ani placatými mrtvolami, ani zombíky, kteří se významně tváří, ale houby dělají. Pomozme churavějící demokracii!

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Faktická poznámka Čtvrtek, 3.Července 2014, 22:41:48

Několik vět bylo publikováno 12 let a ne 22 let po Chartě 77.

Jinak ten průlom ve společnosti byl podle mne způsoben tím, že se mezi signatáři objevili známí herci a to i ti, kteří hráli v divadlech a v televizi. To byl také význam oněch "telefonních seznamů", kde se vedle už známých intelektuálů a disidentů objevovali i známí herci či neznámí dělníci.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 4.Července 2014, 02:38:5

Pan Jelínek píše, že dosud byla každá generace konfrontována s nějakým otřesem, ale aspoň se něco dělo a nebylo mrtvo. Patrně má pocit, že dnes nám (nebo spíš těm mladým) nějaký ten otřes chybí.
Já si spíš myslím, že na to, aby lidmi něco otřáslo, musí nejdříve zažít nějaké jistoty (nemyslím jenom materiální). Dnes lidé žijí v neustálých otřesech, jistoty žádné. Není divu, že si na otřesy všelijakého rázu už zvykli. Proto nikdo nemůže čekat, že s nimi něco otřese ještě víc. Lidská mysl (nebo spíš city) mívá/mívají tendenci časem otupět.
Čili shrnula bych to asi takhle: některé lidi neotupuje klid, nýbrž neustálý pohyb.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.