Po dlouhé době jsem četla slovenský román a viděla slovenské neoficiální divadlo. Román jsem vybrala pro četbu na pokračování na Vltavě v týdnu, který je věnován Slovensku. Býval to vždy týden počínající 28. říjnem jako připomínka toho, že jsme mívali společný stát a že se k němu kulturně stále hlásíme. Letos je z nějakého provozního důvodu slovenský týden až na počátku prosince, čímž jeho symbolický význam padá, ale věřme, že týdenní dotyk se slovenskou kulturou nám to společné stejně připomene.
I když – podle toho, co jsem slovensky četla, připomíná slovenská literatura spíš stále víc to, co máme odlišné. Což je, upřímně řečeno, mnohem zajímavější a pro mě, která jsem ještě vyrostla v naprosto samozřejmé česko-slovenské dvojjazyčnosti, stále znovu překvapivé. Uvědomuji si, že jsme byli vychováváni v tom, že jsme dvě jen jazykově trochu odlišné podoby téhož národa – a to nejsme.
Záminkou pro to, abych vybrala jako četbu na pokračování pro slovenský týden na stanici Vltava román Pomocník, je fakt, že letos v dubnu zemřel jeho autor, Ladislav Ballek (nar. 1941), dlouholetý velvyslanec Slovenské republiky v republice české. Pomocníka jsem znala z jeho dramatizované podoby, v níž se hrál v 90. letech – už tenkrát se mi líbila hra i inscenace, ale publikum nebylo na téma zvědavé, inscenace Městských divadel pražských zapadla.
Román Pomocník se odehrává ve fiktivním městě Palánk (ve skutečnosti Šahy) na jihu Slovenska, uchváceném Maďary, kteří odtud po válce uprchli a na jejich místa přišli Slováci z horských oblastí. Řezník Štefan Riečan je jedním z nich. V přiděleném řeznictví na něj čeká pomocník jeho maďarského předchůdce, kterého si Riečan u sebe přes varování dosídleneckého úředníka ponechá.
Román Pomocník pojednává o řeznickém pomocníkovi, který v čase potravinových lístků kšeftuje s pašeráky, s horaly, vesničany z okolí. Foto Commons.wikimedia.org
Pomocník se mu za to bohatě odvděčí – během krátkého času ho svojí řemeslnou zdatností, ale hlavně schopností šmeliny a černého obchodu zahrne bohatstvím, postupně mu však zničí život. Anatomie maloměsta a maloměšťáctví s jeho touhou po luxusu a okázalosti, ale zejména vystižení vášně pro kšeft, v němž se musí jít stále dál, obchodník, kterému se daří, nesmí nikdy mít dost, protože musí neustále úspěšně konkurovat a konkurence nespočívá jen v obchodní zdatnosti, ale i v životním stylu, vlastnictví, reprezentaci.
Pomocník v čase potravinových lístků kšeftuje s pašeráky, s horaly, vesničany z okolí – a jeho mistr s rodinou se postupně začleňují do „lepší“ městské společnosti. Román je rozmáchlý doširoka, spisovatel v něm věnuje pozornost celému městu, jeho kavárně, železniční stanici, řece, školám, korzu, parkům, ulicím, zastavuje se u mnoha detailů – a všechno to poválečné bohatnutí a postupné tloustnutí měšťanstva v čase bez pravidel se odehrává se stálým čtenářovým vědomím, že to vše hned na začátku roku 1948 rázem skončí.
Je to také trochu příběh „o rybáři a jeho ženě“ – řezníkova žena chce stále víc, manželem postupně pohrdá, nakonec se ujme kšeftu sama a s pomocníkem už bezuzdně budují bez ohledu na mistra Riečana ten nejodpornější, krutý a necitelný model lidské existence, v němž už není místo pro nic jiného než kšeft, majetek a vnější zdání.
Ladislav Ballek napsal svého Pomocníka v 70. letech 20. století jako realistický román o časech dávno minulých, jako románovou fresku v nejlepší tradici velkých mistrů, formou ve své době možná už trochu anachronickou tím množstvím detailů a zastavení, která však poskytuje nedocenitelný obraz zobrazovaného místa a času.
Čteme-li ho dnes, vidíme tak ostrou studii poživačné mentality a touhy zdvihnout se z nízkého postavení (pomocník Lančarič je bezprizorný sirotek) do nejvyšších maloměstských vrstev, v nichž ovšem chybí kultura. Nově příchozí obyvatelé Palánku svou původní lidovou kulturu zavrhli a u té vyšší měšťanské umějí napodobit jenom povrch.
Nejvýmluvnější metaforou tohoto procesu je postupná proměna řezníkovy ženy Evy z hezké pracovité a bystré hospodyně, která přijíždí do Palánku v kroji, v záletnou, zlou a v každém ohledu nenasytnou paničku a obchodnici. Ale výmluvné je i zobrazení toho, jak pomocník s řezníkovou ženou využívají šance v době, která je zmatená, plná obav i očekávání, v níž panuje touha po požitcích ve válce odpíraných a před ní nepoznaných.
Člověk to čte a říká si – no jistě, takhle, jen v trochu jiných kulisách, to probíhalo i po roce 1989, přece se všichni ti majetku a postavení lační řezničtí pomocníci neztratili za čtyřicet let socialismu z povrchu země, tyhle povahové vlastnosti přece lidé obecně mají a jsou-li puštěny ze řetězu, projeví se. I krutost, metaforizovaná řeznickým povoláním pomocníka a obchodem s masem, se člověku připomene vzpomínkou na objednané vraždy a únosy slovenských politiků a jejich rodinných příslušníků.
Vlastnosti jako nezdolnost, odvaha, zdatnost, které vnímáme jako kladné a sympatické, se v románě ukazují jako nástroje špatného díla. Ballekův Pomocník má ve slovenské literatuře podobný význam jako v české román Vévodkyně a kuchařka Ladislava Fukse.
Libertini na hostině
Na Jiráskově Hronově reprezentovala slovenské amatérské divadlo inscenace Solitudo divadelního souboru DISK z Trnavy. V tomto tradičním ochotnickém souboru, založeném v roce 1955, působí poslední léta režisér a dramatik Blaho Uhlár, ale k němu se ještě dostaneme. Napřed musím alespoň stručně popsat, co jsme viděli.
Viděli jsme ansámbl černě oděných lidí obojího pohlaví, jejichž oblečení neodpovídalo konvenci žádného pohlaví. Nebo obojího. Kabelky, železné náušnice, ocelové kování, černá kůže, síťované punčochy, krajky, bundy s kapucí, tepláky na mužích i ženách. Všichni byli v černém a jeden z nich byl výrazně starší – ale i on byl oblečen do oděvu, který obsahoval prvky slušného měšťanského oblečení starého muže i staré dámy. Brož s brilianty.
Hra je sledem mezigeneračních, rodinných situací, strašných. Lidé si sprostě nadávají, urážejí jeden druhého zejména pokud jde o zevnějšek a sexuální (ne) schopnost. Dva vystylovaní, nebezpečně vyhlížející mladí muži se kdesi v průjezdu baví o felaci, když přijde žebrák a dialog přejde do slavné scény z Dona Juana, v níž Juan nabízí žebráku zlaťák, když popře boží existenci (ten druhý je Sganarel).
V tu chvíli pochopím – mladí muži jsou novodobí libertini, generace Juanů, která se zmocnila světa, kašle na jeho tradice a hodnoty a obrazně i doslova se hrabe – s prominutím – ve sračkách. Což je dosloveno ve scéně s prodavačem hot-dogů, kdy drzý a cynický „podnikatel“ ve stánku u okénka shrábne nehoráznou částku za rohlík naplněný hovnem.
A stařec, který už zaplatil a reklamace se nepřijímá, poté, co pronese monolog o tom, co a kolikrát v životě musel skousnout, sní i ten hot-dog. („Život sa s človekom nemazná. Sú chvíle a je jich veĺa, keď musí zatnúť zuby a skloniť hlavu. Veľa ústrkov a kopancov som musel zniesť vo svojom živote. Častokrát som sa musel skloniť až do prachu. A dusil som sa. Bol som ponižovaný zo všetkých strán. Ale vždy som dokázal zdvihnúť hlavu a ísť ďalej“).
Ostatně ani žebrák svou pětistovku (eur) nedostane, vždyť všichni vědí, že bůh není, proč by měl dědek dostat prachy za něco, co není žádný problém říct? V zadku se vrtá návštěvník biografu pokladní, na školním výletě se blije, souloží a vyměšuje, zparchantělý syn terorizuje matku ohledně jídla, které stejně nežere… a tak dál, myslím, že už si to dovedete představit.
A v konfrontaci s Ballekovým pomocníkem si říkám – vždyť tohle všechno se děje i původně slušnému řeznickému mistru Riečanovi, a ten jeho pomocník Lančarič je také takový pěkný, urostlý, vytrénovaný a hrdý chlap, jací se pohybují po jevišti v Uhlárově inscenaci! A současně takový hajzl.
Pomocník v románu vítězil na mistrem a my čtenáři jsme věděli, že tohle všechno únorem 1948 skončí. A teď? – vidíme podobné procesy v postmoderní divadelní zkratce a uvědomujeme si, že jsou věčné a jejich neomalenost, chtivost a vitalita je k nepřemožení, převrat v nedohlednu. Ostatně – přejeme si převrat?
Uhlárova inscenace je divoká obžaloba současné generace (doslova se k tomu váže i citace z 21. Plenární konference slovenské inteligence ze dne 15. prosince roku 2012, sama představa té konference je tak absurdní, že mám podezření, že si ji vymysleli stejně jako tu jalovou výzvu k mladé generaci, ale pokud se taková konference nekonala fyzicky, probíhá každopádně na pokračování v médiích).
Musím při ní myslet na mladou generaci ekonomů a manažerů Dzurindovy vlády, kterou jsme u nás tak obdivovali pro jejich schopnost hospodářských reforem, těch elegantních mužů oblečených do nejlepších značek, ale vždyť i Ballekův mladý a schopný pomocník Lančarič provádí ekonomickou reformu Riečanova řeznictví – a tihle hoši v Uhlárově inscenaci jsou urostlí, jistě nejsou líní na sobě pracovat, jen v jakém ohledu…?
A inscenace přidá i trochu sentimentu - pojídaje rohlík s hovnem, vypráví kultivovaný starý muž o vůni domácího chleba. A starý profesor na školním výletě definitivně za jízdy vystoupí, do té doby si však čte bulvární plátek.
Inscenace Blaha Uhlára, tvůrce slovenské divadelní postmoderny, zakladatele, režiséra a autora někdejšího bratislavského divadla STOKA, které bylo postupně v poměrech mečiarovského slovenského „vlastenectví“ zlikvidováno k uspokojení i následujících vládních garnitur, je obrazem společenské zkázy, cítím v ní velikou obžalobu společnosti, která se vytrvalým konzumem dopracovala života v chlívě. Dokonalý design, umyté vlasy, pátý odvar z amerických filmů, muzikálový hit, ale žijeme život z prdele a podle toho vypadá úplně všechno.
Hrají to s takovou razancí, tak pevně, vyzývavě, v obrovském tempu a s velkou řečovou kulturou, s níž vyslovují všechny ta nehoráznosti, až je to chvílemi nesnesitelné. Škoda, že nejmladší česká generace už nerozumí slovensky. Starý muž vnáší do inscenace kultivovanost takového – na něj si snad i ti nejmladší vzpomenou – Ladislava Chudíka.
Ale není to srovnání kultury s nekulturou, ale střet dvou neslučitelných kultur – ti mladí mají styl i drajv, ten však je naprosto nekompatibilní se stylem starého muže, doslova na něj sere. Ale nemysleme si, že „ta země“ jenom „není pro starý“. Děti to v ní mají taky blbý, protože každý se v ní stará jen o svůj (doplňte si nejvulgárnější pojmenování tělesných orgánů a funkcí) a klidně je nevyzvedne ze školky.
Solitudo je dílo, v němž všechny prostředky se soustřeďují k vyjádření celkového obrazu kulturní apokalypsy. Ale to dělá Ballekův Pomocník taky – na konci románu nacházíme řezníka Riečana na stavbách slovenské industrializace a jeho kdysi fintivou dceru Evu s chybějícími předními zuby a třema dětmi na krku na statku u krav. Opus Uhlárovy inscenace korunuje Baudelairova Mršina (jen krátký úryvek):
Co jsme to viděli to letní jitro boží,
vy moje lásko jediná?
V zatáčce pěšiny na kamenitém loži
ležela bídná mršina,
a nohy zvedajíc jak prostopášná žena
a plna žáru potíc jed,
strkala nestoudně, nedbale rozvalena
své pařící se břicho vpřed.
„Tak to bylo a tak to vždy bude,“ říká starý muž ve hře Solitudo. Blaho Uhlár, vystrnaděný z Bratislavy kamsi do sklepa, kde se mu nedaří (bodejť by ano s takovými kusy, který „slušný člověk“ by mu na to chodil) naplnit třicetimístný sál ani jednou měsíčně, se vynořil jako zapomenutá sudička v pohádce O šípkové Růžence na královské hostině, a říká nám spolu s prokletým básníkem:
Ba, tak se budete, žel, jednou jevit světu
i vy, má kněžno něžných vnad,
až, s Bohem smířena, pod rovem tučných květů
se budete v prach rozpadat.
Proti českému politickému divadlu má Uhlárovou Solitudo takovou sílu proto, že neříká „to oni – úplatní politici, hamižní obchodníci, zlumpačelá mládež“, ale „to my, dobytek, zaměňující kultivovanost za nafintěnost, my schopní každé surovosti, my žrouti hoven. Všichni.“
