V novém divadle

V Plzni byla otevřena budova nového divadla. Zvenku plzeňské divadlo ani jako divadlo nevypadá, jeho interiér působí střídmě. V den komunálních voleb se zde uskutečnila premiéra divadelní dramatizace Ameriky Franze Kafky.

Nové plzeňské divadlo ani jako divadlo nevypadá, můj přítel plzeňský malíř říká, že to je chyba a že to v něm vzbuzuje podezření, protože v takové budově může být cokoli, když bude divadlo shledáno nežádoucím. Namítám, že dnes už divadelní budova není manifestací národní svébytnosti a kulturní mohoucnosti, jakož ani ušlechtilosti nejvýše postavených občanů města.

Nato malíř podotýká, že to jistě ne a taky není třeba, aby v divadle byly lóže a balkóny a místa na nejvyšší galerii, bidýlko, pro nemajetné studenty (i když, kam si tedy mají nemajetní studenti koupit laciný lístek?). Že by však od městského divadla očekával cosi antického, něco, co by manifestovalo polis. Ale to už jsme uvnitř a hledáme pokladnu. Ta není v obvyklém okénku, jak jsme zvyklí ze všech divadel, ba i z tradičních biografů, nýbrž je to taková recepce vlevo od vchodu a za pultem slečna s počítačem.

Jak řečeno, nové plzeňské divadlo nemá balkóny ani lóže, je to jednolitý prostor zvedající se od jeviště směrem ke vstupu. Do spodních řad se schází po schodech nestejné výšky, což diváky mate a působí jim to nejistotu. Z prvních řad není vidět na titulkovací zařízení, jak jsme si ověřili na mezinárodním festivalu Divadlo před měsícem.

Interiér divadla působí střídmě, černá sedadla jsou pohodlná, je tu dobrá akustika. Horší je to s viditelností, poslední řady jsou hodně daleko od jeviště a postavy herců jsou odtud mrňavé a postrádají už detaily gesta a obzvlášť mimiky. Chce to chodit do divadla s kukátkem.

Jsme na premiéře divadelní dramatizace Ameriky (nebo též Nezvěstného) Franze Kafky. Režisérem je nedávno angažovaný David Šiktanc, který píše v programu, že inscenaci chce věnovat 25. výročí Sametové revoluce. Jeho scénograf Pavel Kodeda umisťuje do věcného, civilního interiéru Nového divadla Ameriku podobně věcnou a civilní: scéna na lodi je hrána na forbíně, roztažená horizontálně od portálu k portálu, na oponě promítnuta socha Svobody ve velkém detailu.

Kostýmy Terezy Beranové jsou civilní též, v podstatě současné, v hotelu se personál pohybuje v trochu orientálním zlatém brokátu a ve fracích (připomíná to lehce film Grandhotel Budapešť), sekretářka Tereza je však obyčejná holka v minisukni a jakémsi kabátku.

Čtenář Kafkova románového fragmentu si vzpomene, že první část Topič má poměrně souvislý děj, který končí tím, že Karla Rossmanna jeho strýc Jakob vyžene, což, jak se zdá, bylo od počátku dané, protože jeho požadavkům na kázeň a různým — nota bene nevysloveným — pravidlům nebylo možno dostát. Přestávka.

Druhá část inscenace je určena dvojicí podivných kumpánů Delamarche a Robinsona, kteří Karla Rossmanna okrádají a zaplétají do různých šlamastyk, přitom však (zejména Robinson) neustál bědují, stěžují si, pláčou a litují se. Ti ho také přivedou, co sluhu, do Bruneldina budoáru, odkud se nemůže dostat ven a musí se stát jejím sluhou.


Nové plzeňské divadlo ani jako divadlo nevypadá. Foto Wikimedia commons

Setká se tam i se studentem, který se celé noci učí a pije černou kávu, protože ve dne musí pracovat, aby neumřel hlady. Karel Rossmann doma nic nevystudoval, byl sveden služebnou dřív, než mohl dokončit byť jen střední školu a bez jakéhokoli vzdělání poslán do Ameriky — ani anglicky neumí a učí se v době, kdy je v péči strýce Jacoba.

Poslední obraz nedokončeného románu je Oklahomské divadlo v přírodě, je na jevišti proveden jako projekce umělých animovaných figurín, jež se někdy na dosah přiblíží podobě Karla Rossmanna, ale nikdy s ní docela nesplynou (ani on s nimi).

Hraje slavná píseň z West Side Story a Karel Rossmann, který neobstojí ani u jednoho přijímacího pohovoru, je náhle angažován: má za úkol zformovat postavu, vidíme to na projekci, s tělem umělého promítaného tvora lze dělat leccos, ubrat, přidat, zeštíhlit, zakulatit, ale stejně z něj pořád vyčnívá skutečný obrys živého herce. Inscenace končí hlubokým tichem a mlčením.

Představitel Karla Rossmanna Marek Adamczyk dobře hraje mladíka, vrženého do nového světa. Výběr a akcentace motivů z Kafkova románu vedou diváka, pokud má dobrou vůli jim takto rozumět, cestou studenta z roku 1989 až do současnosti (premiéra byla ostatně v den komunálních voleb), všemi těmi nadějemi, úžasem, ústrky, podvody, vydíráním kriminálním i citovým, podivnými láskami a vrtkavou přízní starších a mocných.

Režisér, jen o málo starší než nový režim, a stejně starý hlavní představitel, podávají nenápadnou, jemnou, ale dosti promyšlenou bilanci generačního pocitu skrze Kafkovo otevřené dílo. Je to moderní, nepopisné, výtvarně elegantní, herecky neotřelé divadlo, které se významově i esteticky hodí do nové divadelní budovy.

Plzeňské měšťanské publikum si bude muset na takový způsob inscenování trochu zvyknout, vznést vůči sobě nároky a vystoupit z lety osvědčených stereotypů, ale nemělo by mu to dělat zvláštní potíže, činoherní soubor má několik nových hereckých akvizic (a šéfrežisérku Natálii Deákovou) a schopnost i vůli v nové budově dělat současné divadlo na nejvyšší úrovni. Sluší se připomenout, že bývalý ředitel Jan Burian, ještě než odešel šéfovat Národnímu divadlu, se o nové umělecké vedení přičinil.

Naproti novému plzeňskému divadlu je na slepém štítu budovy volební billboard plzeňské ODS s heslem My jsme divadlo nehráli, my jsme ho postavili. Nová divadelní budova může politické straně, která na ní má zásluhu (i s veškerým dodatečným zvedáním cen a prodlužováním lhůt), volby stejně dobře prohrát jako vyhrát. V Plzni je dosavadnímu primátorovi a jeho ODS pomohla spíše vyhrát.

Vím, že volební hesla jsou vždycky demagogická, k tomu výše zmíněnému bych chtěla jen spokojenému primátoru Baxovi připomenout, že je fajn, když nové divadlo stojí, ale (jak říká kamarád malíř) v samotné budově nakonec může být cokoliv. Pro život ve městě je důležité, aby se divadlo hlavně hrálo, bylo dobré a dovedlo klást svému publiku také otázky, nejen je bavit.

David Šiktanc se svým inscenačním týmem a Kafkovou Amerikou přednesli cosi jako manifest. Přeju plzeňskému divadlu, aby kolem něj bylo stále živo a ten billboard aby co nejdřív zmizel, kdo se má pořád dívat na ty tváře a hesla, lépe se dívat na divadlo, které je skutečným uměním.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Alena Zemančíková - Brno

Pondělí, 13.Října 2014, 09:31:14

Omlouvám se za překlepy a chyby, nejde samozřejmě o nové lázeňské, ale nové plzeňské divadlo ( tohle snad způsobil počítačový oprávce), Oklahomské divadlo v přírodě má být s velkým O a s ostatním raději nechci zdržovat. jen bych chtěla upřesnit, že v tom antickém pojetí budovy divadla, kterou postrádá přítel malíř, je vyjádřena idea polis, obce, kdežto v plzeňské, nikterak zavrženíhodné, aby nedošlo k omylu, architektuře je obsažena spíše idea víceúčelovosti. všeobecné použitelnosti. Což je výrazem doby, v níž žijeme.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.