Film o Daliborkovi zlehčuje neonacismus švejkováním
Jan MotalPoslední film dokumentaristy Víta Klusáka se vydává za sondu do českého neonacismu. Ve skutečnosti jen nepoučeně moralizuje nad jedním z nejzávažnějších témat současnosti.
Svět podle Daliborka slibuje podle distribuční anotace předložit portrét autentického neonacisty. Diváci filmů režiséra Víta Klusáka jsou zvyklí na náročnější formu, která pracuje s komponovanými a vizuálně promyšlenými obrazy, provokovanými situacemi nebo rekonstrukcemi. Dobrým příkladem může být tematicky sice plochý, ale ve své době filmařsky velmi progresivní Český sen nebo vizuálně rovněž zajímavý první Klusákův pokus o sociálně laděný dokument, Vše pro dobro světa a Nošovic.
Mimochodem, poslední zmíněný snímek byl předzvěstí kritické televizní reportážní série Český žurnál, v níž se do té doby politického aktivismu spíše stranící režisér stal zřejmě nejviditelnější postavou domácího sociálně a politicky kritického dokumentu. A to především odvážnou dramaturgií seriálu, jež přinášela palčivá témata, jako byla smrt mladého Roma v Tanvaldu v roce 2012 či pokus o odhalení „matrixu“ Andreje Babiše.
Klusákovská poetika je aktivistická v tom slova smyslu, že staví na silném autorském gestu. Už od studentského filmu Ocet z roku 2001, v němž točí portrét svého otce Emila Viklického vlastně bez něj samotného (využívá najatého dvojníka), se spoléhá především na konstruování předkamerové reality a provokativní rozehrávání situací, v nichž se má rozvíjet ústřední teze snímku.
Problémem posledního Klusákova filmu, „portrétu něžného neonacisty“ Daliborka, je, že se vydává za závažnou sociálně-politickou výpověď, kterou ve skutečnosti není. V oficiální distribuční anotaci čteme: „filmový portrét autentického českého neonacisty z Prostějova“, „tragikomický vhled do světa ‚obyčejných slušných Čechů‘“. Ve stejném smyslu se vyjadřoval i režisér. V rozhovoru pro Screendaily například uvedl, že jeho cílem bylo „pokusit se porozumět těmto zapomenutým, vyloučeným ze společnosti, nešťastným, ztraceným lidem odtrženým od informací o skutečném světě.“ Stylizaci, která je ve filmu přítomná, zde Klusák obhajoval tím, že samotné téma neonacismu by mohlo znamenat pro hlavní postavu ohrožení kriminálním postihem.
Hra emocí a nadřazenosti
Snímek neselhává ve své metodě, která je dobře známá a ke Klusákovi patří natolik, že pozorný divák dokumentárních filmů ví moc dobře, jaká hra se s ním hraje. Svět podle Daliborka trpí ponejvíce svojí plochostí. Tím, že divák se zřejmě má především smát, což je jasné už výběrem hlavní postavy. Dalibor je magnetem bizarností. Jeho život by mohl být zosobněním internetových stereotypů: nevkus, nevzdělanost, pivní vychloubání.
Samozřejmě, můžete s tím postojem nesouhlasit, ale to není kritika filmu, je to kritika Klusákova přístupu k věci (který se mi také nelíbí, třeba u Českého snu).
A na závěr píšete:
"Dalibor není autentický neonacista. Je lidskou bytostí zneužitou pro povrchní a nepoučené moralizování"
Jenže oni neonacisté jsou lidské bytosti. Pokud o nich budeme informovat zcela objektivně, tak na tento fakt samozřejmě narazíme. Je to právě neobjektivní moralizace, po které voláte, která by tento fakt musela popřít.
To, co chcete, je vlastně šíření stereotypu - plochý pohled na neonacisty, který nevidí jejich vzájemné rozdíly mezi nimi, vzájemnou podobu mezi jimi a námi, a jejich lidskost.
Žijeme v době, kdy přibývá lidí, kteří denně dokumentují nicotnosti svého žití, a přitom odcházejí skutečné osobnosti, aniž by co z jejich života bylo jakkoliv trvale (vizuálně) uchováno. Režiséři a režisérky vyhledávají pro své dokumenty především nešťastníky a podivíny.
Zkrátka se nemohu přenést přes docela intenzivní pocit, že většina nejvíce zveřejněných osob si svou ohromnou publicitu opravdu nezasloužila. V obou smyslech slova.
A o zcela průměrných, nijak nevýrazných lidech je asi sotva možné natočit nějaký dokument. Zbývají tedy právě ty fenomény svým způsobem extrémní; ale pokud je to dokument opravdu dobrý, i v této extrémní poloze se ukazuje mnohé z obecných, i když obvykle ukrytých lidských vlastností. Zkrátka, třeba i v - dobře udělaném - dokumentu dejme tomu o osobě drogově závislé se dozvíme leccos o propastech lidské duše vůbec. A tedy - dost možná - i něco o sobě samých.
Tento film sám jsem neviděl; podle toho co jsem o něm četl jsem byl vůči němu a jeho smyslu apriori spíše poněkud skeptický; ale dokud jsem ho neviděl, opravdu nemohu v žádném případě odpovědně soudit.