Akademický boj: Z devatenáctého století ani o píď!

Návrh rektora brněnské Masarykovy univerzity vyžadovat habilitační práce ve světovém, nikoli českém jazyce vyvolal živou debatu. Prospěje, či uškodí cizojazyčné prostředí akademické úrovni oborů?

Akademický senát Masarykovy univerzity (MU) schválil před nedávnem návrh rektora Mikuláše Beka na ustanovení povinnosti odevzdávat habilitační práce v angličtině nebo v jiném světovém jazyce. Hlavní cíl návrhu je poměrně zřejmý: otevřít univerzitu světu a zkvalitnit tak akademické prostředí. Směr, kterým se vedení MU vydalo, není nijak překvapivý a tvoří součást plánu internacionalizace MU již několik let.

V reakci na tento návrh se však strhla lavina národoveckých reakcí, která se z Facebooku (kam autor textu nechce mít přístup) přelila i do veřejně dostupného prostoru. Na rektorův návrh veřejně reagovali Jiří Hanuš, profesor Historického ústavu Filozofické fakulty MU, a Světlana Hanušová, vedoucí Katedry anglického jazyka a literatury Pedagogické fakulty MU, kteří tento návrh odmítají. Jedná se sice o vyjádření pouhých dvou příslušníků akademické obce, nebude však příliš spekulativní tvrdit, že jejich názor se odráží i u mnoha dalších akademiků, zejména zmíněných fakult. Jejich argumentace je totiž zároveň víceméně obhajobou statu quo.

Již název jejich textu, „Právo předložit habilitační práci v mateřštině“, nelze přejít bez povšimnutí. Máme-li na něco právo, znamená to, že je takováto záležitost zakotvená v právním řádu ČR. Pokud právní řád nic takového neobsahuje, žádné takové právo neexistuje. I pokud by autoři prosadili „Nárok předložit habilitační práci v mateřštině“, znamenalo by to, že v České republice budou odevzdávány habilitace i v polštině, romštině, ukrajinštině, vietnamštině nebo v jazycích dalších státem uznaných i neuznaných národnostních menšin. Nakonec by se třeba objevil i nárok na klingonštinu.

Pět tezí pro národní obrození
V samotném prohlášení sepsali autoři pět tezí, jimiž své odmítnutí návrhu obhajovat dizertační práce v angličtině zdůvodňují. Hned ta první je značně flagrantní. Autoři píší o potřebě historického fetiše národního státu a národního obrození, k němuž se máme upínat i dnes. Je zřejmé, že pro lid obecný bylo zrovnoprávnění češtiny a její rozvoj přínosem a jistým osvobozením. Totéž však platí v opačném gardu o světě vědy, jejíž některé obory zůstaly češtinou zakonzervovány a izolovány od zbytku světa až do dnešních dní.

A potom, který národní stát autoři vlastně míní? Myslí tím první republiku, tedy onen stát, kde se jako úřední jazyk používal jazyk československý? Ta už neexistuje. Nebo současnou republiku? Ta už ale na základě současné Ústavy ČR není národní.

Uni_211543116230082Péče o rodný jazyk znamenala v období národního obrození nesporný přínos. V současném světě vědy se však lpění na této tradici může stát značně kontraproduktivní. Repro DR

Autoři v tomto národoveckém duchu chtějí, abychom se s odkazem na národní obrození obdivovali „...dílu našich předků, jež není možné lehce odvrhnout“. Na rozdíl od obrozenců jsme se mohli učit v hodinách dějepisu, že k národním obrozením, bohužel, nedošlo jen v českých zemích, ale i v dalších zemích nejen střední Evropy. Výsledky svých národních sebeuvědomění sklízeli obyvatelé světa zejména mezi lety 1914–1918 a po přestávce i v letech 1940–1945. Na Balkáně je možné studovat proces národního sebeuvědomování dodnes.

Ve druhém bodě zpochybňujícím odevzdávání habilitací v angličtině autoři argumentují, že v cizím jazyce nelze tak kvalitně vyjádřit to, co v jazyce v rodném. Jistě, tato jejich kritika bídné úrovně výuky angličtiny v našem školství, univerzity nevyjímaje, je zcela oprávněná. Zůstává však otázkou, jak je pak možné, že na mnoha jiných univerzitách nikoli regionálního charakteru se renomovaní badatelé anglicky vyjadřují zcela běžně, aniž by angličtina (či jiný světový jazyk) byla jejich mateřským jazykem a aniž by tím kvalita jejich práce nějak trpěla.

Druhý bod je pak završen tímto vyjádřením: „U habilitací v humanitních vědách by mělo jít mimo jiné právě o to: nikoli pouze o předložení vědeckých tezí, ale o způsob jejich vyjádření.“ Jinými slovy, neučíme myslet, učíme krasomluvu. A proč ne i krasopis? Krasopisem vyjádřená čeština je přece mnohem opečovanější než ta napsaná na plastové klávesnici vyrobené v cizině.

Podle zákona o vysokých školách se habilitační prací rozumí ta, která „...přináší nové vědecké poznatky, nebo soubor uveřejněných vědeckých prací nebo inženýrských prací doplněných komentářem, nebo tiskem vydaná monografie, která přináší nové vědecké poznatky, nebo umělecké dílo nebo umělecký výkon nebo jejich soubor, kterým je například vynikající veřejná umělecká činnost.“ Nevím, zda je ve smyslu zákona mezi umělecká díla možné počítat habilitační výstupy jakýchkoliv humanitních oborů. Pokud nějaké existují, pak jsou patrně marginální. Umění pro umění s náležitým využitím češtiny pak může být aplikováno spíše na divadelní fakultě.

Ve třetím bodě autoři tvrdí, že používání češtiny v akademické sféře přispívá k internacionalizaci české vědy. Taková internacionalizace podle autorů znamená, že činíme něco tak pokrokového, jako že citujeme zahraniční práce nebo překládáme zahraniční publikace. Toto je typický pseudoargument těch, kteří se snaží všemožným způsobem zabránit opravdové internacionalizaci univerzitního prostředí. Internacionalizovanou školou se totiž rozumí hlavně to, že na ní mohou studovat a pracovat všichni bez rozdílu mateřského jazyka, pakliže ovládají angličtinu (popřípadě jiný mezinárodní jazyk). Představa, že by na humanitních fakultách působili zahraniční kolegové, je zřejmě pro někoho velmi frustrující.

Nedůvěra k vědecké komunitě
Ve čtvrtém bodě argumentují autoři proti navrženému systému „proto, že implicitně vyjadřuje nedůvěru k vědecké komunitě a síti domácích oponentů“. S tím lze v podstatě souhlasit. Nestačí však okolo tohoto problému projít implicitně, je zapotřebí jej pojmenovat zcela explicitně. Nedůvěra vůči domácí akademické obci je na místě; zejména v případě humanitních oborů se jedná o malé skupinky navzájem propojených jednotlivců, kteří tvoří jistou oborovou mafii, která daný obor brání před vlivy zvenčí – tedy před jednotlivci s progresivním a kritickým myšlením a před cizinci. Jak si jinak vysvětlit, že i v rámci MU jsou obory (zpravidla ty větší), kde působí řada zahraničních vědců a kde se i katederní porady konají v angličtině, a zároveň zde dochází k určité fluktuaci studentů i zaměstnanců mezi dalšími českými univerzitami, což znamená, že dochází k permanentní interakci mezi různými badatelskými skupinami? Oproti tomu existují obory, kde zní výhradně čeština a kde studenti, kteří se zde učí, tu o pár desítek let setrvávají až do zaslouženého důchodu. Na takovýchto pracovištích se pojem dynamika nahrazuje pojmem ustrnutí.

Sami badatelé lokálního významu jsou často svými výsledky zcela mimo mezinárodní realitu. Habilitační práce představují nejednou přísně střežený statek, se kterým se ani všichni členové akademické obce nemají možnost podrobně seznámit. Soudě podle kvality mnoha obhájených veřejně dostupných doktorských prací (například na FF MU), lze jen spiklenecky usuzovat, jakou asi budou mít kvalitu veřejně nepřístupné a českým kolegiem oponované habilitační práce.
V tomto ohledu znamená zavedení lingua franca emancipační proces, který svobodně myslícím jednotlivcům napomáhá v zavedení kritického diskursu a aplikování odpovídajících vědeckých teorií a metod.

V posledním, pátém bodě autoři tvrdí, že cizojazyčnost habilitací povede ke zvýšení formalismu při jejich předkládání. To, že si budou aspiranti muset nechat kontrolovat jazykovou úroveň angličtiny, nebude zřejmě až takový problém. Větší potíž nejspíš znamená, že si budou muset zvyknout na mnohem vyšší vědeckou úroveň a adekvátní kritickou reakci, která se v mezinárodním prostředí (tedy v tom na západ od nás) nevyskytuje nijak ojediněle.

Autoři se obávají, že limitovaná jazyková úroveň způsobí, že práce se omezí na pouhé formulování tezí, což způsobí jejich přílišné zkrácení. Zkrácení některých badatelských prací bych na jednu stranu chápal jako naději, neboť práce se nepíší pro radost ze čtení či psaní, ale primárně z potřeby sdělit informace. Na druhou stranu, práci principiálně nelze omezit na pouhé formulování tezí. Teze jsou pouhým začátkem práce. Po nich následují teoretické modely, analýza, syntéza, interpretace a diskuse. Nebo není v humanitních oborech vědecká forma výzkumu nutná?

Autoři dále argumentují, že nezbytnou součást práce tvoří tradice posuzování jazykové úrovně v duchu evropského humanismu (najednou, před chvílí ještě vlály národní vlajky). Já se však domnívám, že na akademickou půdu patří namísto argumentování tradicionalismem spíše moderní přístup, tedy přizpůsobení společenských institucí potřebám dneška. Argumentace potřebou přísného lingvistického dohledu je navíc licoměrná. Jak nakládají oponenti s pracemi psanými ve slovenštině? Je u obhajob přítomen lingvista? I přes blízkost obou jazyků je zcela mimo diskusi, že by studiem slovenštiny nepoznamenaný český akademik byl schopen posoudit jazykovou úroveň slovenské práce na stejné úrovni jako u práce v češtině.

V závěru textu pak autoři používají terminologii, která je pro staromilce snad povinná: sociální inženýrství, experimenty, módní trendy. Samozřejmě, všechny ty nejlepší světové univerzity jsou koncentrátem sociálních inženýrů, experimentátorů a módních návrhářů. Přesto jsou však z nějakého zvláštního důvodu tak dobré. Stejnou záhadu pak představuje skutečnost, že na nich nepracují žádní jazykoví leštiči.

Resuscitace opravdové filosofie
Používáním přídavného jména ‚humanitní‘ autoři přecházejí jednu skutečnost, a sice že do oblasti humanitních studií spadá i Fakulta sociálních studií, která se od FF kdysi emancipovala a dlouhodobě buduje modernější, pokrokovější a v neposlední řadě mezinárodní badatelské prostředí, například tím, že svoje doktorské studenty „vyhání“ za zkušenostmi do ciziny nebo že právě pro cizince zřizuje studijní obory v angličtině.

Autoři textu dávají všeobecně sice nevysloveně, ale zato velmi poměrně jasně vystoupit ostré hranici mezi humanitními a přírodovědnými obory. Jako by se jednalo o dva zcela odlišné vesmíry. Jedna z mála věcí, kterou mě nějak poznamenaly hodiny výuky matematiky na střední škole, byl výrok profesora, který po zjištění, že se premiantka třídy chystá ke studiu na FF, pronesl: „Víte, filosofie kdysi zahrnovala všechny obory. Byla chápána jako takové univerzální poznání. Jednotlivé obory se pak od ní začaly oddělovat, matematika, fyzika, historie… až v ní nezůstalo nic.“ Premiantka třídy po roce studia na FF MU odešla jinam.

Nad humanitními obory však není ještě třeba lámat hůl. Sám autor diskutovaného návrhu Mikuláš Bek působí na Filozofické fakultě. Třeba se jednou dočkáme doktorátů v angličtině a mezinárodních otevřených výběrových řízení na akademické posty. Třeba jednou dojde k resuscitaci opravdové filosofie.

Autor donedávna studoval na FF MU, kde trpěl nedostatkem mezinárodního prostředí.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 12.Května 2017, 13:27:23

Proč třeba nezavést povinnost zveřejňovat habilitační práce v čínštině? - Ta se přece také stává čím dál tím více a rychleji "světovým jazykem"...

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Pátek, 12.Května 2017, 15:09:1

Odevzdávat, nikoli zveřejňovat :-)

Nejsem si jist, zda existuje legislativně vymahatelná definice světového jazyka, pokud jsem se s podobným problémem setkal při hodnocení vědecké produkce, uplatňoval se obvykle počet mluvčích daného jazyka. V takovém případě by ovšem měla čínština nad angličtinou hodně navrch. A světová univerzita jak je ta v brně má jistě dost docentů a profesorů, kteří zvládnou práci v nejsvětovějším jazyce posoudit.

Vážnější je, že se do první desítky nevejde němčina (je co do počtu mluvčích jedenáctá) a zcela vypadne latina -- dva jazyky, bez kterých se filosof obecně a každý, kdo se zabývá historií v širokém středoevropském regionu, neobejde.

Angličtina je jazyk, který používám na velmi základní úrovni. Přesto jsem dost často zaskočen produkcí mladých českých autorů odborných textů -- těžkopádnost, neobratnost a nuda jejich angličtiny , bohužel, obtěžuje i takového neznalce, jako jsem já. Hodnotit disertační práci napsanou v hodně špatné -- a u našich doktorandů spíše obvyklé -- angličtině je v každém humanitním oboru za trest: člověk nepozná, jestli se pisatel mimořádně hloupě vyjádřil, protože nevládne jazykem, anebo protože mu chybí vědomosti, řemeslo a nezbytná špetka nadání.


Myslím, že otevřenosti -- i té světové - sew více blíží dosavadní praxe, kdy doktorand může na většině českých škol obhajovat práci v angličtině, češtine a slovenštině.

ale pokud pan rektor Bek a pan trampota myslí, že lze jazykovou kulturu zavést vrchnostenským příkazem, mohou mít pravdu -- za takových padesát, šedesát let se to jistě zvládne.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Zajímavá otázka, Pátek, 12.Května 2017, 19:47:58

zda jde podobným nařízením pomoci studentům trpícím nedostatkem mezinárodního prostředí na universitě.
Anebo jestli nejsou ještě jiné cesty, jak postupně dosáhnout cíle.
Naopak je známo, že zrušení mezinárodního universitního prostředí je proveditelné rychle a účinně na celá staletí, viz Václav IV.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 13.Května 2017, 12:15:5

Ostatně: vzpomínám si, když jsem svého času v Německu psal svou magisterskou práci, žil jsem tehdy v německém jazykovém prostředí už asi šest či sedm let, z toho větší část jako student univerzity. Přesto mi to písemné vyhotovení mé práce dělalo nemalé problémy; a znovu a znovu jsem sklouzával k tendenci používat spíše vět holých, či přinejmenším jednoduchých, nežli abych se uchyloval ke složitým souvětím, která by ovšem daleko spíše měla potenciál umožnit mi vyjádřit mé myšlenky.

Právě z toho důvodu jsem značně skeptický vůči tomu, nutit právě tvůrce principiálně intelektuálně náročných textů k tomu, tyto sepisovat v řeči, která jim není vlastní a blízká.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 13.Května 2017, 12:59:35

Taky si myslím, že proti rodilému mluvčímu nemá ten, jehož mateřština je odlišná, v některých humanitních oborech vůbec šanci.
Ono se dřív nadarmo nebojovalo za to, aby se děti a mládež mohli vzdělávat v mateřském jazyce. Nejlíp se v něm myslí.

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové a Josefu Poláčkovi Sobota, 13.Května 2017, 13:33:23

Když se podívame na to 19. století, co tak rozčiluje pana Trampotu, uvidíme v konkurenci několika vzdělaných jazyků na našem území (a v Evropě vůbec) jedno jasně. Čeština báječně prosperuje s druhým vzdělaným jazykem. S latinou, němčinou, dnes by to mohla být angličtina. Pod podmínkou, že ten koncept dvou vzdělaných jazyků prostupuje celou vzdělávací soustavu. Jenže pan rektor jaksi zapřahá vůz před koně (put the cart before the Horse).

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.