Nepodceňujme demokracii ve školství
Petr ChalušPokud chceme žít v demokratické společnosti, musíme začít už v základu, a tím je škola. Lidé se učí principům participace na veřejném životě z praxe a odmalička.
Na úvod začněme dvěma skutečnými příhodami. Před několika lety požádali rodiče žáka základní školy, aby jejich dítě neprocházelo plošným testováním v 5. a 9. třídě. Česká školní inspekce jim tehdy vyhrožovala, že pokud se dítě testů, tehdy nezakotvených v zákoně, nezúčastní, bude to chápat jako neplnění povinné školní docházky a pošle na ně „sociálku“ (dítě bylo přitom ve škole přítomné). Kafkovský případ číslo dvě: jiné dítě, jehož rodiče usilovali o změny ve škole, ztratilo klíček od šatny. Učitelka (ačkoli klíčky měla) prohlásila, že dítě nesmí chodit po škole v botách. Pokud by se zulo a chodilo bosé, je to třeba klasifikovat jako ohrožování zdraví dítěte ze strany rodičů. Máme tedy právo vůbec s něčím nesouhlasit?
Mnoho věcí, které považujeme ve školách za samozřejmost, je otázkou diskuse a vzájemné dohody. Mnoho věcí určovaných státem školám a školami pak ukládané dětem a rodičům přijímáme jako danosti, ačkoli o nich lze diskutovat. Základní rámce sice určuje školský zákon, v realitě však nakonec spíše než zákon určují různé dílčí pokyny, které mohou zákon překrucovat nebo vytvářet nedemokratické prostředí ve školách a v celém systému.
Na střední a vysoké škole je situace přehlednější: pokud se nepřizpůsobíte systému, zkrátka končíte, vaše vina. Vzdělávání je ale hodnota, na kterou mají lidé právo. Proto také stát financuje školské instituce všeho druhu včetně soukromých. Nemělo by tedy být tak jednoduché někoho ze systému vyloučit. To se týká například i jednotných přijímacích testů a maturit. Jakékoli centralizované testování, které vede k vyřazování z dalšího studia, musí být předmětem neustálé diskuse. Hrozí totiž, že tisíce lidí (například z jiným druhem inteligence nebo ze sociálním znevýhodněním) stát diskriminuje a tupě je zastavuje na cestě za vzděláním.
V médiích se nárazově ukazuje, že demokratická diskuse o školství může být mnohem širší, než jsme dosud zvyklí. Kdo vyřeší dilema, jestli slabikář užívaný ve škole má obsahovat básničku o tom, že holky jsou na světě proto, aby byly maminky? Kdo určí, která střední škola má mít povinnou maturitu z matematiky, a která ne, jestli škola může vyžadovat po rodičích podepisování domácího úkolu, jestli dítě může učiteli tykat, když učitel tyká jemu?
Někteří bohatší rodiče utekli z veřejného školství do soukromého, kde si kupují více demokracie, respekt k sobě a k dítěti. Co udělat s tím, aby ve veřejných školách a v celém systému bylo více demokracie? V zásadě můžeme zejména otevírat diskuse na všech úrovních.