Nepodceňujme demokracii ve školství

Pokud chceme žít v demokratické společnosti, musíme začít už v základu, a tím je škola. Lidé se učí principům participace na veřejném životě z praxe a odmalička.

Na úvod začněme dvěma skutečnými příhodami. Před několika lety požádali rodiče žáka základní školy, aby jejich dítě neprocházelo plošným testováním v 5. a 9. třídě. Česká školní inspekce jim tehdy vyhrožovala, že pokud se dítě testů, tehdy nezakotvených v zákoně, nezúčastní, bude to chápat jako neplnění povinné školní docházky a pošle na ně „sociálku“ (dítě bylo přitom ve škole přítomné). Kafkovský případ číslo dvě: jiné dítě, jehož rodiče usilovali o změny ve škole, ztratilo klíček od šatny. Učitelka (ačkoli klíčky měla) prohlásila, že dítě nesmí chodit po škole v botách. Pokud by se zulo a chodilo bosé, je to třeba klasifikovat jako ohrožování zdraví dítěte ze strany rodičů. Máme tedy právo vůbec s něčím nesouhlasit?

Mnoho věcí, které považujeme ve školách za samozřejmost, je otázkou diskuse a vzájemné dohody. Mnoho věcí určovaných státem školám a školami pak ukládané dětem a rodičům přijímáme jako danosti, ačkoli o nich lze diskutovat. Základní rámce sice určuje školský zákon, v realitě však nakonec spíše než zákon určují různé dílčí pokyny, které mohou zákon překrucovat nebo vytvářet nedemokratické prostředí ve školách a v celém systému.  

Na střední a vysoké škole je situace přehlednější: pokud se nepřizpůsobíte systému, zkrátka končíte, vaše vina. Vzdělávání je ale hodnota, na kterou mají lidé právo. Proto také stát financuje školské instituce všeho druhu včetně soukromých. Nemělo by tedy být tak jednoduché někoho ze systému vyloučit. To se týká například i jednotných přijímacích testů a maturit. Jakékoli centralizované testování, které vede k vyřazování z dalšího studia, musí být předmětem neustálé diskuse. Hrozí totiž, že tisíce lidí (například z jiným druhem inteligence nebo ze sociálním znevýhodněním) stát diskriminuje a tupě je zastavuje na cestě za vzděláním.  

V médiích se nárazově ukazuje, že demokratická diskuse o školství může být mnohem širší, než jsme dosud zvyklí. Kdo vyřeší dilema, jestli slabikář užívaný ve škole má obsahovat básničku o tom, že holky jsou na světě proto, aby byly maminky? Kdo určí, která střední škola má mít povinnou maturitu z matematiky, a která ne, jestli škola může vyžadovat po rodičích podepisování domácího úkolu, jestli dítě může učiteli tykat, když učitel tyká jemu?

Někteří bohatší rodiče utekli z veřejného školství do soukromého, kde si kupují více demokracie, respekt k sobě a k dítěti. Co udělat s tím, aby ve veřejných školách a v celém systému bylo více demokracie?  V zásadě můžeme zejména otevírat diskuse na všech úrovních.

4965077324_c93bdd4ccc_bZákladem otevření diskuse je zlepšit komunikaci mezi dětmi a učiteli a začít budovat komunitu na nejnižší úrovni. Foto Spirit Fire, Flickr

Otevírat diskusi na všech úrovních
Začněme od základu. První rovinu, kde je třeba otevírat diskusi, představuje komunikace mezi dětmi a učiteli, ať už formou komunitního kruhu ve třídě, nebo žákovského parlamentu. K diskusi je vlastně všechno, co a kdy se budeme učit, co změnit na vzájemné spolupráci a vztazích, jak měnit organizaci výuky. Školní parlamenty jsou na základě studií alespoň trochu funkční asi ve třetině základních a středních škol. A i tam, kde jeví některé známky funkčnosti, často nenaplňují potenciál, který mají. Několik neziskových organizací a aktuálně jeden pilotní program ministerstva se snaží o rozvoj tohoto nástroje, jenže k demokracii ve škole máme pořád ještě daleko. Mnoho těchto snah sice nakonec existenci parlamentu posílí, jenže děti si na demokracii často jen hrají nebo jsou směřovány k méně konfliktním tématům, aby nijak neohrožovaly základy systému školy.

Další úroveň, která potřebuje radikální rozvoj, je úroveň školských rad a vlivu rodičovských sdružení. Školské rady jsou stále spíše trpěné, scházejí se co nejméně a jsou moderovány tak, aby se na nich nic nedělo. Ačkoli mají rodiče ve školské radě třetinu zástupců, jen málokdy skutečně diskutují o něčem závažném. Vypadá to, jako by ani neměli o čem, všechno je ve školách v podezřelém pořádku.

Ze zkušenosti ale vím, že pokud se školská rada otevřeně ptá všech rodičů školy, jaké problémy se školou řeší a jaké změny by si ve škole přáli, sejde se poměrně bohaté spektrum podnětů. Rodiče velmi zajímají například nečekaně změny pedagogů, někteří mají málo informací o tom, jaké problémy má dítě při učení. Někteří chtějí pro děti více pohybu v přírodě nebo přijemnější prostředí budovy školy. Školská rada by přitom mohla rozhodovat i o mnohem závažnějších tématech: kterou učebnici nakoupit a proč, či dokonce při úpravě zákona, zda bude mít škola povinnou maturitu z matematiky nebo ne.

Zapojení komunit. Ale skutečné
Na místní a krajské úrovni sice probíhá aktuálně akční plánování v oblasti vzdělávání, jenže je dočasné (spojené s evropskými penězi) a má demokratické limity. Zapojuje sice různé zainteresované subjekty na místní a krajské úrovni: v místních a krajských akčních skupinách probíhá dialog s učiteli, řediteli škol, zástupci přímo řízených organizací ministerstva, zástupci zavedených neziskovek a zaměstnavatelů. Problém je v tom, že jsou to spíš zástupci těch skupin, které jsou na systém tradičně napojeni, a chybí tam ti, o které jde především – rodiče, děti i široká veřejnost.

Podělit se o evropské peníze nakrmením stávajících členů systému je snadné. Mnohem sofistikovanější by mohlo být včlenit do rozhodování o evropských penězích širší komunitu. V případě rodičů by to znamenalo podpořit sdružování rodičů na místní a regionální úrovni. Regionální a národní sdružení rodičů školních dětí běžně fungují v mnoha evropských zemích a poskytují systému významnou zpětnou vazbu. Podobně by mohlo fungovat sdružování mladých lidí, kterých se vzdělávací systém dotýká nejvíce, což se v tuto chvíli v akčních plánech bohužel neděje. Jako černý humor působí, když si v rámci demokratické participace místní akční skupiny učitelé a obecní úředníci odškrtnou, že rodiče tu zastoupeni jsou, protože někteří z nich jsou rodiče, ačkoli reálně reprezentují čistě profesní zájmy.

Podobně jako místní a regionální rady by měla dojít naplnění Národní rada pro vzdělávání. Současná politická reprezentace však nedávno její dlouhodobě plánovaný vznik zastavila a tento potenciálně demokratický prvek ze školského zákona vyjmula. V takové národní radě mohla probíhat veřejná diskuse asociací učitelů, odborů, Fóra Rodičů, zástupců studentů, zaměstnavatelů, výzkumných institucí a dalších o školství obecně. Probírat témata jako možná diskriminace dětí jednotnými přijímacími zkouškami, diskuse o povinném vzdělávání od pěti let věku a podobné významné změny přijímané nyní shora, na základě netransparentních vlivů. Nejlépe se jistě lobbuje těm, kteří mají finance na prosazování úzkých zájmů, nejhůře se lobbuje rodičům a dětem.

Pokud jde o zájmy dětí obecně, jsme jednou z mála zemí, kde chybí další demokratický prvek vzdělávání – „dětský ombudsman“. Ten se dívá na svět a vzdělávací systém prizmatem zájmu dítěte a naslouchá skutečným dětem (řízenými průzkumy). Dětem u nás nikdo doopravdy pozornost nevěnuje. Pokud se děti naučí, že jejich názor není podstatný, pak se tak chovají i v dospělosti a nemají pocit, že by mohly mít nějaký vliv na společnost, ve které žijí. I proto si nejspíše jako takto vychované dětí budeme volit podřízení politickému vůdci, manažerovi, který bude vše řídit za nás.

Téměř všechny demokratické prvky na všech úrovních vzdělávacího systému u nás selhávají. Buď neexistují, nebo existují, avšak nejsou nijak systematicky podporovány a rozvíjeny. Jedním z rizikových léků na nedostatek demokracie ve vzdělávání je jeho úplná privatizace. Zdá se to jako nereálné řešení, přesto příští volby snadno mohou dopadnout tak, že ve jménu zúžení státu k privatizaci dojde. Zbrklá privatizace škol bez širší demokratické vize přitom může přinést  méně rovnosti v přístupu k vyššímu vzdělání, svobodu volby jen pro někoho v něčem, více individualismu na úkor „bratrství“ – komunitního rozměru vzdělávání.

Pokud si současná demokratická reprezentace neuvědomuje, jaké limity demokracie ve vzdělávání u nás máme, nejenže se podílí na reprodukci „limitované demokracie“ v hlavách dalších generací, ale i na diskriminaci skupin nevyslechnutých dětí, rodičů i učitelů (například posilování centralizovaného testování výrazně determinuje roli učitele). Podílí se i na nárůstu rizika totálního výprodeje veřejného systému školství po dalších volbách, a tím otevírá dosud netušená rizika omezení demokracie ve společnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.