Před pár měsíci jsem tu psala o bouřlivé situaci, jež vznikla nad nečekaným návrhem sloučit dvě základní školy v městské části Brno-sever. Záměr městská část ještě na podzim stáhla, k čemuž značně přispěl i protest rodičů a zaměstnanců školy.

Mohli bychom to brát jako příběh s dobrým koncem, ve kterém občanský aktivismus, hájící věc přesahující zájem zainteresovaných, zvítězil nad netransparentním záměrem politiků, o jejichž skutečných motivech se dodnes jen spekuluje. Je však namístě si zachovat zdravou skepsi.

Stačí totiž k dobrému konci to, že se podařilo zachránit jednu školu s nálepkou „inkluzivní“ před úplnou likvidací? Jak jsem uvedla už v předchozím článku, situace školy zůstává složitá.

Případ se sice týká školy v jedné brněnské městské části, může však být ilustrativním příkladem situace řady jiných škol po celé České republice. Celkový rámec se zásadně mění rozhodnutím ministryně školství, podle kterého bude stát nově platit školy dle počtu odučených hodin, a nikoli dle počtu zapsaných žáků. Opatření vstoupí sice v platnost až v příštím roce, má však pro životaschopnost všech škol zásadní význam.

Zejména ze škol, které byly ohrožené tak zvanou „optimalizací“, snímá toto rozhodnutí tíži, jíž musely až dosud čelit. Problém odlivu bílé majority z určitých škol, v anglosaském světě pojmenovaný jako „white flight“, však neřeší. Připomeňme si, že vina za to, že je potřeba dvě školy sloučit, se na podzim dávala ředitelce školy. Argumentovalo se přitom nezájmem rodičů, který byl však způsoben její ochotou k inkluzivnímu přístupu.

Podívejme se tedy na fenomén odlivu bílých dětí na příkladu popisované školy v Husovicích. Při loňském zápisu ze 110 spádových dětí, které dle bydliště měly nejblíže právě do inkluzivní školy, se dostavilo k zápisu 35 prvňáčků. Mezi nimi byl poměr romských a neromských dětí přibližně stejný. Vloni poprvé po čtyřech letech to škole umožnilo otevřít dvě první třídy, a to do značné míry právě díky zájmu romských rodičů.

Pětasedmdesát spádových dětí však jejich rodiče přivedli k zápisu na některou ze vzdálenějších škol v městské části. Na internetovém diskusním fóru se o tom bavili mimo jiné takto:

• „Jsme taky z Husek a právě se chci snažit prcka dostat někam na Lesnou.“
• „Spadáme na Cacovickou, ale tam nedám ani omylem.“
• „Cacovická - loni 14 dětí, z toho 6 jiné pleti + jeden propadlík,…“
• A reakce na předchozí komentář: „Dik za info zejména o Cacce, tu máme nejblíž, aspoň definitivně vím, že ne. Škoda, školka i škola na ulici a oboje nepoužitelné.“
• „…ředitel je rozumnej, když na něj de člověk slušně, a pak jsme se domluvili na celej rok, protože bydlíme v Husovicích mezi Romy a já chtěla, aby holka měla kontakt s dětmi svého věku.“

↗

Všechny děti musí mít bez ohledu na svůj sociální či etnický původ stejné startovací podmínky. To je základní princip demokratického školství. Foto ČT

Zkuste se osobně zeptat některého z autorů citovaných výroků, proč jejich dítě či děti nechodí do školy v jejich ulici. Uvedou sice různé osobní důvody, ale brzy pochopíte, že hlavní příčinou je ‒ a je třeba to říci ‒ nedat své dítě do školy, kam chodí „Cigáni“.

Co s tím může či hodlá zřizovatel školy udělat? Bude se držet skutečnosti, že zákon nezná pojem etnické dítě? Budeme-li se tvářit, že nevidíme rodiče, kteří se odvracejí od určité školy jen proto, že jí navštěvují romské děti, pak to nesvědčí o ničem jiném, než o neznalosti poměrů, přehlížení sociální reality, nebo o cynickém nezájmu o dění ve společnosti. V případě radních však ani neznalost, ani přehlížení či nezájem není dobrou vizitkou, neboť to, co se děje, vykazuje rysy segregace.

Akční plán inkluzívního vzdělávání to má systémově překonat. Od městské části s etnicky smíšeným obyvatelstvem bychom měli očekávat, že u všech škol na svém území bude zřetelně trvat na jejich inkluzivním potenciálu.

Právě to mají totiž nově ze zákona garantovat všechny školy. Takže není přijatelné, aby pět ze sedmi škol nadále segregovalo a hřálo se na výsluní rodičovského zájmu, zatímco zbývající dvě mají zůstat v roli Popelky. Samo vedení města Brna ve spolupráci s městskými částmi a základními školami by se pak mělo v dané souvislosti začít aktivněji zabývat koncepcí sociální inkluze, a speciálně desegregací.

Nepodaří-li se totiž městu prosadit opatření zajišťující etnickou a sociální desegregaci základních škol, bude konzervovat nízký společenský status škol s vyšším poměrem etnických dětí, zatímco ostatním školám ponechá etnickou i sociální exkluzivitu. Ale v případě, že se to bude dít, nebude možné říct, že město Brno zajišťuje zákonem definovanou povinnost rovných vzdělávacích příležitostí pro všechny.