Co se nedočteme ve volebních programech o tématu školství

Petr Chaluš uvádí konkrétní návrhy kroků, které by měl obsahovat volební program jakékoli strany, které alespoň trochu záleží na úrovni vzdělávání a na tom, jak budou děti i dospělí schopni v budoucnu vnímat a přetvářet svět kolem sebe.

Stane se školství a vzdělávání důležitým politickým tématem před podzimními volbami? Odpověď na tuto otázku je snadná. Nestane. Vzdělávání u nás nepředstavuje rozhodující téma, a to ani před volbami. Vzdělávání nám přitom může dát moc nahlížet za obzory, poznávat sebe, druhé, svět. Pokud nevěnujeme pozornost sobě, druhým a světu, čemu ji tedy věnujeme? Volební témata budou nejspíše jako vždy zejména ekonomického charakteru – kdo a jak zajistí naše bohatství, případně ještě sociálně-fobická – která skupina lidí nás ohrožuje více než jiná. Peníze a strach zřejmě rozhodují volby ve větší míře než kapitoly ve volebních programech týkající se vzdělávání, přestože to nás může učinit bohatšími všechny a omezit v nás strach z jakýchkoli druhých.

Ignorujeme-li vzdělávání jako politické téma, ignorujeme vlastně to základní, co pro sebe můžeme společně (i politicky) udělat. Vzděláváním rozvíjíme sebe samé, pečujeme o svoji duši, o to nejcennější, čím jsme obdarováváni - o naše děti. Děti jsou důležité nejen proto, že mají roztomilé tvářičky, jsou mimo jiné základem udržitelnosti toho, čemu říkáme svět. Jsou tvůrci budoucí podoby světa. Jak jej budou tvořit, záleží na tom, co se od světa (i od nás) učí. Pokud politika ignoruje vzdělávání, znamená to, že je vážně nemocná: seberozvoj ani budoucí podoba světa pro ni není hodnota.

Téma vzdělávání možná není populární ani mezi voliči. My vlastně cokoli kolem škol nemáme moc rádi, a není se čemu divit. Školu si často spojujeme s přípravou na začlenění do struktur společnosti více méně bez ohledu na naši vůli, sny a touhy. Tento proces někdo občas obhajuje jako nezbytnou „socializaci“. Socializaci přitom můžeme vnímat jako rozvoj schopnosti žít společně s druhými, nejen jako proces usměrňování dětí k začlení se do systému.

Vzdělávání je někdy omezeně definováno jako příprava na život s cílem udržovat systém. Z tohoto pohledu pak na něm není nic zajímavého. Zajímavější je, pokud aspoň na chvíli připustíme (je to ještě vůbec legální?), že žádný systém neexistuje. Možná existují pouhé zájmy jednotlivých lidí, kteří vyprávějí příběh o systému, jak se to právě jim hodí. Vyprávějí příběh, ve kterém se musíme povinně začlenit do vedlejších rolí v systému (i v našem vlastním životě a světě). Pokud bychom rozvyprávěli demokratický příběh, že společnost svobodně vytváříme my sami, máme v ní hlavní roli, pak k tomuto vytváření nejvíce potřebujeme právě vzdělávání.

Zkusme na chvíli vnímat vzdělávání včetně školství jako cestu k tomu zásadnímu, čím jsme, k sebepoznání, poznání druhých, ke schopnosti žít, žít s druhými a vytvářet náš i společný svět. Jak by pak vypadala kapitola vzdělávání ve volebním programu? Mohlo by se vzdělávání stát tématem voleb, rovnocenným ostatním tématům? Nabízím zdarma všem politickým stranám několik hesel (kopírování možné i bez uvedení zdroje).

Bereme vážně primární cíle vzdělávání
Chceme vzdělané, sebevědomé občany, kteří budou schopni žít v souladu s přírodou, s druhými lidmi, rozvíjet poznání světa i kulturu života. Volební program by mohl obsahovat návrh konkrétního kroku: uzákonit, že tento primární cíl nesmí nic upozaďovat. Současný školský zákon poměrně dobře definuje hlavní cíle vzdělávání, jenže nikdo je zřejmě nečte. Při tvorbě novel a vyhlášek jsou ignorovány, možná jsou některým přímo pro smích.

Primární nejsou zájmy trhu práce (ačkoli zpětná vazba z něj je důležitá) ani předměty ve škole, žádné známky, žádné přijímací ani závěrečné testy. Důležitý je rozvoj vnímání sebe v celistvém, smysluplném obrazu, ve spojení s druhými, se světem. Náš svět se mění před našima očima, roste význam globální odpovědnosti za Zemi i potřeba zvýšené lokální angažovanosti všech. Změny probíhají rychleji, než se na ně stíháme připravit. Pokud si uvědomíme primární smysl vzdělávání, může nám to hodně pomoci.

Každý může být vědcem i řemeslníkem
Objevování světa je důležité. Školy by nám všem měly pomáhat stávat se „nadšenými vědci“ spíše než „univerzálními dělníky. To neznamená učit se pouhé intelektuální vědě a vyhýbat se manuální praxi. Pracovat „rukama“ potřebujeme stejně jako dýchat, žít bez manuální práce je vlastně nepřirozené. Na úrovni středních škol by to například znamenalo například upravit zákony a vzdělávací programy tak, aby neoddělovaly striktně intelektuální vzdělávací dráhu vedoucí přes gymnázia a praktičtější vzdělávací dráhu vedoucí přes střední odborné školy.

Střední školu budoucnosti pak může představovat škola připravující „vědce řemeslníka“ nebo „řemeslníka vědce“. Diskuse o víceletých gymnáziích by ztratila smysl. Od první třídy na základní do konce střední školy bychom se mohli učit v univerzálně a vnitřně různorodě zaměřených školách a v rámci nich se svobodně profilovat. Pak bychom nepotřebovali ani státní přijímací testy na maturitní obory středních škol.

Podpoříme rodiče v roli vzdělavatelů
Nejvíce se toho učíme do tří let věku. Ve chvíli, kdy stát přichází se svým „pokrokovým“ nárokem na školku, jsou už základy vzdělání dítěte položeny rodiči. Od narození dítěte potřebují rodiče větší finanční i další podporu proto, aby mohli naplnit vzdělávací roli. Vedle zvýšení rodičovského příspěvku to znamená například také podporu komunitního setkávání rodičů s dětmi, kde se učíme od sebe navzájem.

Školky i školy by měly být „plné“ rodičů a částečně být rodiči spoluvedeny. Aktuálně rozdělené komunitní a veřejné přístupy by se měly propojit do jednoho otevřeného přístupu, minimálně do konce prvního stupně základní školy. Konkrétní zákon by mohl posílit roli komunity a rodičů ve veřejných školkách, školách i v Národní radě pro vzdělávání (nedávno pohřbeném potenciálně demokratickém nástroji).

Věříme dětem, rodičům a učitelům
Stát by měl v zásadě věřit dětem, rodičům i učitelům a zrušit například Českou školní inspekci s jejími nefunkčními kontrolními postupy. Vymazat z vyhlášek skryté i zjevné výhrůžky „sociálkou“ spojené s povinností školní docházky a aktuálně i povinným rokem předškolního vzdělávání. Učitelé by měli pochopit, že 90 procent rodičů je na jejich straně, pokud se chovají aspoň trochu lidsky. Rodiče by měli vědět, že děti často nemají v současné společnosti dostatečný respekt a více za nimi stát. Pokud je pro některé rodiče dítě hromosvodem frustrace, my ostatní rodiče a učitelé jim můžeme zkusit pomoci.

Stát by měl v zásadě věřit dětem, rodičům i učitelům a zrušit například Českou školní inspekci s jejími nefunkčními kontrolními postupy. Foto tumblr.com

Děti k učení nepotřebují vyhrožování testy, zkouškami a životním neúspěchem. Vedle iniciativ typu „úspěch pro každé dítě“ možná potřebujeme ještě více iniciativu „respekt pro každé dítě“. Místo různých testů srovnávajících výkon dětí by mělo být dostupné rozsáhlé bezplatné poradenství (dětem i dospělým) v oblasti vlastního rozvoje, objevování talentu a směřování v dalším vzdělávání a profesním zaměření.

Balík peněz a profesní etiky učitelům
Zvýšit platy učitelům chtějí aktuálně téměř všechny politické strany. Nikdo však neslibuje, že se jejich platy vyrovnají těm, které pobírají profese s aktuálně vysokým statusem (právníci, lékaři, architekti). Nejde ani tak o to, jak si vážíme učitelů, ale spíš jak si vážíme sami sebe a svých dětí. Zvýšením statusu, peněz a profesionality učitelů můžeme získat hodně.

Pochopila to vrstva bohatých, kteří investují statisíce korun do vzdělání svých dětí v drahých soukromých zahraničních školách (které přibývají i u nás). Tam si zaplatí kvalitu, za dobrými platy se tam stahují i dobří učitelé. Smutná realita pro většinu rodičů, kteří sotva zaplatí obědy, kroužky a školy v přírodě ve veřejné škole. Co za vyšší mzdu od učitelů zejména očekávat? Například že vysokou profesní etikou podpoří ve vztahu učitel–žák děti v lásce k sobě, druhým a světu. V zákonech je důležité posílit i profesní sdružování, sebeurčení a seberegulaci učitelů jako profese.

Do školy co nejméně i co nejdéle
Nejde o to, kolik obsahu se naučíme a jak dlouho nad tím sedíme. Jde o to, co umíme a kdo jsme. Sedět nad učením ve škole bychom mohli klidně až od sedmi let, tím by se i omezilo i extrémní množství odkladů školní docházky. Snížení obsahu a doby učení v průběhu celé základní školy může pomoci zaměřit se na podstatné kompetence. Děti potřebují ke svému rozvoji volný pohyb v přírodě, kontakt s přirozenou komunitou, sousedy, tetami, kamarády.

Zároveň se všichni potřebujeme vzdělávat čím dál tím déle, nejlépe celý život. Paradoxně je však čím dál více 16- až 18letých mladých lidí vystaveno hrozbě ztráty místa ve společnosti. Nikdo je nepodporuje ve studiu střední školy a „nepovinnost vzdělávání od 16 let“ vlastně znamená, že vás mohou ze střední školy kdykoli vyhodit. Pak už vás čeká už jen pracák a nezáživná práce. Cílem vzdělávací politiky rozvinuté země by mělo být očekávání, že většina mladých lidí se vzdělává na úroveň bakalářského stupně. Diskutovaná maturita by se pak stala nepodstatná, ověřování a certifikace by přicházely později.

Škola je život a život je škola
Školní zdi by měly propouštět reálný svět a v reálném světě by měla být škola všude, kam se podíváme (ve smyslu různorodých vzdělávacích příležitostí). Babičky a dědečkové odsunutí mimo komunitu by měli podporovat děti ve školkách i školách. Ve školách by měli působit reální lidé z různých profesí a sdílet zkušenosti s dětmi. Děti by neměly být striktně rozdělovány do tříd a ročníků, aby zažily, jak se mladší učí od starších, a naopak. Škola by pro děti měla být něco jako „rodina“, přehledná komunita, kde se podílejí na jejím směřování, určování pravidel a cílů ve větším rozsahu, než jaký nabízí schémata žákovských parlamentů.

Dospělí, kteří se chtějí vzdělávat, by neměli být donuceni usedat do školních lavic v roli „dětí“. Všechny bariéry, které dospělým brání ve zvyšování úrovně kvalifikace, by měly být odstraněny. Vzdělávání dospělých by jim mělo být přizpůsobeno a mělo by být zdarma. Zaměstnavatelé by měli mít ze zákona povinnost podporovat své pracovníky v dalším vzdělání a rozvoji.

Máme vizi a otevřeně o ní s vámi komunikujeme
Tradičně nastavené ministerstvo školství se svými centralizovanými organizacemi se vyhýbá odpovědnosti za cokoli. Nenajdete na něm konkrétní odpovědné osoby, za jakýkoli problém může někdo jiný, přímo řízená organizace nebo kraj či jiné oddělení. Učitel, rodič, dítě jsou jen čísla ve statistikách.

Někdy to vypadá, že systém školství má za prvé uživit na něj navázané osoby, za druhé nasměrovat děti podle zakázky zaměstnavatelů a pak možná za třetí (nebo spíše už vůbec ne) podporovat děti v jejich cestě životem. Roli vizionáře a inovátora přenechává stát bezmocně neziskovkám. Inovace opisuje od zaměstnavatelů na základě příběhu o průmyslu 4.0., ze kterého vynechává potenciální nárůst nejistoty z mizení podoby práce a společnosti, jak ji známe. Stát by měl mít odvahu k vizím a inovacím založeným na vlastní silné a odpovědné odborné platformě v dialogu s těmi, kterých se vzdělávání týká nejvíc – s učícími se lidmi, s dětmi a rodiči.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.