Inkluze aneb hněv uštvaných zvířátek

Někteří učitelé se staví k inkluzi odmítavě. Stát by měl prokázat, že se zajímá také o pracovní podmínky pedagogů a skutečně začít jejich situaci zlepšovat.

Fotka_j

Jiří Karen

27.03.2017 08:03

Související

Nedávný sociologický výzkum Eduin ukázal, že postoje české veřejnosti ke společnému vzdělávání – takzvané inkluzi – nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát z reakcí na sociálních sítích. Více než třiapadesát procent lidí inkluzi neodmítá, pokud jsou splněny jisté podmínky.

Z výzkumu nadále vyplývá, že největší obavy se týkají nedostatečné přípravy inkluzivní reformy s tím, že nejistotu ohledně praktické realizace společného vzdělávání na školách sdílejí i příznivci společného vzdělávání. Jak vypadá tedy inkluze v praxi?

Rozsáhlý výzkum uskutečnila také Asociace speciálních pedagogů v rámci své kampaně zaměřené proti inkluzi. Na základě šetření a výpovědi více než dvou stovek ředitelů základních škol dochází Asociace k závěru, že nastavený průběh realizace společného vzdělávání nenaplňuje proklamovaná očekávání a přináší nepřiměřenou administrativní a personální zátěž v rámci slibovaného zkvalitnění vzdělávání na všech typech škol v České republice.

Zpráva dále konstatuje, že problém představuje fakt, že problémoví žáci narušují závažným způsobem proces výuky. Echo24 na základě výzkumu dochází k „senzačnímu“ odhalení, že v českých školách dochází dokonce k paralýze výuky, kteréžto slouží jako vhodná propagandistická zbraň pravicovému tažení proti „neomarxistickému sociálnímu inženýrství“ na různých extremistických webech.

Ostatně odkazy na články Václava Klause ml. na stránkách Asociace naznačují, k jakým myšlenkovým východiskům se autoři studie hlásí. Je tudíž správné tento výzkum (založený na poměrně stručném a sporném dotazníku) odmítnout s poukazem na jeho ideologickou a politickou zatíženost? Mám za to, že nikoliv.

Přestože objektivnost pohledu na průběh výuky je sporná, výzkum dokumentuje jiný závažný problém – postoj ředitelů škol a pedagogických pracovníků k inkluzi. Z vlastní praxe můžu potvrdit, že vztah učitelů vůči inkluzi je drtivě a skoro konsenzuálně negativní. Proč tomu tak je?

Zájem o pedagogy
Myslím si, že za to z velké části může fenomén, který by se snad dal s trochou nadsázky nazvat „panická bezmoc uštvaného zvířátka“. Učitel je v současné době „lovná zvěř bez jakýchkoliv pravomocí“ – ze všech stran odstřelovaná (média, rodiče, ministerstvo, vedení, inspekce, žáci), nepřiměřeně přetěžovaná (učitelé jsou nejčastější obětí syndromu vyhoření, přičemž časové snímky ukazují, že učitelé pracují až deset hodin denně) a bídně placená.

Zatímco právní odpovědnost učitele dosahuje až absurdních rovin (učitel doběhne na dozor o minutu později, zfetovaný žák skočí z okna, plně trestně odpovědný je učitel), jeho práva jsou minimální a není žádným způsobem chráněn. Vystaven tlaku ze všech stran učitel instinktivně odmítá další zátěž v podobě reforem ministerstva na základě svých dlouholetých negativních zkušeností.

Lze se divit, že učitelova obranná reakce na požadavky inkluze je záporná, když mu lektoři ministerstva lhostejně sdělují, že „holt si musí dělat na jednu hodinu pět příprav pro různé skupiny inkludovaných, splnit očekávané výstupy, být speciálním pedagogem a dokázat sám zvládnout problémové žáky s AHDH a poruchami osobnosti, i když na to nemá vzdělání jednoduše proto, protože se jedná o jeho pracovní náplň“?

V Polsku například učitel na základní škole odučí osmnáct hodin týdně, zatímco český učitel na základní škole musí zvládnout celých dvaadvacet. Foto rd.com

V centru inkluzivní reformy je dítě, což by mohlo být chápáno jako pozitivum v případě, pokud by hned za ním byl učitel. V opačné situaci je bláhové domnívat se, že provedeme reformu vzdělání bez adekvátní podpory a zapojení základního kamene vzdělávání-pedagogů.

Lze docílit toho, aby učitelé aktivně podporovali ideály společného vzdělávání? Mohlo by zavádění inkluze sloužit i jako prostředek k ozdravění rigidního školského systému? Co je třeba udělat, aby byla krize školství zažehnána?

V prvé řadě je třeba razantně snížit úvazek přímo vykonávané pedagogické činnosti (tedy konkrétní odučené hodiny). Učitel, který přijde v sedm do práce, pak bez přestávky do dvou učí a běhá po dozorech, se těžko stane aktivním příznivcem faktu, že celé odpoledne a večer může věnovat psaní evropských projektů, byrokracii, opravování písemek a tvoření desítek příprav na další den.

V Polsku například učitel na základní škole odučí osmnáct hodin týdně, zatímco český učitel na základní škole musí zvládnout celých dvaadvacet. Ke snížení pracovní vytíženosti učitelů by přispělo i vyřešení otázky nenáviděných „dozorů“, kdy úkolem vysokoškolsky vzdělaného člověka je „okamžitě po zvonění se teleportovat na druhý konec školy a tam chodit dvacet minut po chodbě“.

Dalším z problémů je zhoršující se kázeň ve školách, šikana učitelů a růst počtu žáků s poruchami chování. Tato záležitost by se dala vyřešit vytvořením týmů školních psychologů, které by kdykoliv mohl učitel přivolat do hodiny a v jejichž popisu práce by bylo s problémovými žáky pracovat. Nelze očekávat od učitele, že v rámci hodiny zkrotí a ukázní tři výtržníky, zároveň se bude věnovat pěti inkludovaným a k tomu ještě dosáhne vzdělávacích cílů u zbytku – v tom má zpráva Asociace pravdu. Specializované týmy školních psychologů by vyřešily i problém humanitně vzdělaných nezaměstnaných.

Kromě týmu psychologů by učitelům pomohla i pozice odborného školního didaktika-psychologa, který by v rámci (povinných) konzultačních hodin s učiteli probíral vedení a průběh jejich hodin a informoval by je o nejnovějších pedagogických metodách. Didaktik by byl seznámen se situací v problémových třídách a pedagogovi by pomáhal při přípravě na hodiny.

Další progresivní změnou by mělo být zavedení profesního volna po určité době, určeného k dalšímu vzdělávání učitele a jeho osobnímu rozvoji. Současné snahy ministryně Valachové jsou jistým příslibem.

Nedůležitějším krokem by však muselo být sjednocení a ujasnění koncepce českého školství. Zatímco jedna ruka tvrdě prosazuje vzdělávání inkluzivní a v souladu s kurikulární reformou (založené na individuálním přístupu), druhá ruka stejně nemilosrdně vyžaduje plošné standardizované testy a státní maturity, které jsou vůči ideálům inkluze v ostrém protikladu. Učitel se tak zmítá ve schizofrenním víru, který jej utužuje v přesvědčení, že jediné, co lze dělat, je alespoň stát v negativistické opozici.

Josef Šlerka, jeden z autorů výzkumu Eduinu, zmiňuje v souvislosti s výzkumem, že velkým problémem naší společnosti se zdá být hluboká nedůvěra v systém. Myslím si, že právě tato nedůvěra českých učitelů v systém je klíčovým problémem současného školství. Lze ji nějak překonat? Podle mého názoru je jedinou možností pedagogům dokázat, že se o ně stát zajímá a že je ochoten jejich krizovou situaci aktivně a reálně řešit. V opačném případě naše vzdělávací soustava klesne o další stupeň níže.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.