Veřejnou diskuzi nedávno rozbouřilo rozhodnutí ministerstva školství zavést povinnou maturitu z matematiky. Domnívám se, že se jedná o další zcela nekoncepční krok, který odhaluje hluboce schizofrenní povahu současného školství.

Zásadní problém spočívá v absolutní základní neslučitelnosti transformační kurikulární reformy a principu plošného testování. Smyslem reformy českého školství mělo být mimo jiné zajistit rovnost ve vzdělání, individuální přístup k potřebám vzdělávání a celoživotní proces učení. Podstatou je změna vzdělávacích cílů a obsahu vzdělávání. Namísto reprodukce znalostí, vycházejících z direktivních učebních osnov, se cílem stalo rozvíjet a utvářet životní dovednosti, takzvané klíčové kompetence, a připravit žáky na praktický život.

V praxi to vypadá tak, že pro vzdělávání jsou vytvořeny poměrně volné Rámcové vzdělávací programy (RVP), na základě nichž si jednotlivé školy svobodně vytvářejí vlastní školní vzdělávací programy. V nich akcentují svou vlastní filosofii a vizi smysluplného vzdělávání. Měla tak vzniknout pestrá paleta škol, které využijí nově nabytou autonomii k tomu, aby přizpůsobily rigidní české školství 21. století.

Idea jednoznačně revoluční a mířící v zásadě správným směrem (odhlédneme-li od integrální ideologie přizpůsobování zdrojů pro trh práce), pakliže považujeme za smysl vzdělávání kultivaci jedince a rozvíjení jeho schopností a dovedností pro praktický občanský život.

↗

Lze plošně testovat učivo, když žádné povinné učivo už neexistuje? A pokud žák v testu selže, je to chyba jeho, nebo systému? Foto literateforlife.org

Neřešitelný problém nastává v okamžiku, kdy se do systému, založeném na individualizaci a diferenciaci vzdělávání, začne zavádět plošné testování. První vlaštovku znamenalo zavedení plošných přijímacích zkoušek na střední školy.

Ministerstvo tvrdí, že příjímací testy neobsahují nic nad rámec RVP pro jednotlivé ročníky vzdělávání, což je principiálně nesmysl. Kurikulární reforma a idea rozvoje kompetencí totiž vychází z předpokladu, že „konkrétní učivo“ je jenom prostředek k rozvíjení klíčových kompetencí.

Učivo v rámcových vzdělávacích programech je totiž jenom doporučené, nikoliv závazné. Škola má možnost zvolit si takové učivo a takové metody, o kterých je přesvědčena, že nejlépe poslouží k rozvíjení klíčových kompetencí a závazných očekávaných výstupů. Lze plošně testovat učivo, když povinné učivo již neexistuje?

Konkrétně, na základní škole se třeba učitel rozhodne, že pro rozvíjení očekávaného výstupu „dorozumívá se kultivovaně, výstižně, jazykovými prostředky vhodnými pro danou komunikační situaci“ využije principy dramatické výchovy anebo jiných inovativních pedagogických metod, jako je storytelling nebo filosofie pro děti. Na základě profesních zkušeností a studia odborné literatury dochází k závěru, že strukturalistická lingvistická výuka češtiny k dosažení očekávaných výstupů nevede.

Zcela v souladu s filosofií kurikulární reformy, kterou se je povinen podle školského zákona řídit, se rozhodne, že nebude učit druhy zájmen, protože jejich mechanické třídění žákům k dosažení výstupů nepomáhá. Žák však následně jde na příjímací zkoušky na střední školu, kde se po něm schopnost třídit zájmena požaduje. Selhal učitel, žák, nebo systém?

Učitel, který by chtěl učit podle svého nejlepšího svědomí, vzdělání a školského zákona, nyní stojí před dilematem. Pokud se rozhodne děti učit v souladu s filosofií kurikulární reformy, hrozí mu reálné nebezpečí tlaku ze strany rodičů, že děti nenaučí na příjímací zkoušky, a školy, jejíž kvalita je stále některými hodnocena podle počtu žáků přijatých na střední školy.

Druhá varianta spočívá v možnosti pokusit se telepaticky odhadnout, co  pravděpodobně ministerští úředníci považují za učivo, které neexistuje. Následně by měl obětovat hodiny určené ke vzdělávání na to, aby „učil“ vzorové příklady, ze kterých by se snažil žákům odvodit jakési „osnovy“ učiva, existující reálně už jenom v představách tvůrců testu.

Ministerstvo vlastně učitelům sděluje: musíte učit A, ale kontrolujeme náhodné výsledky B. Na jedné straně je vyžadován individuální přístup k žákovi, na druhé se vynucují kolektivní výstupy.

Ostatně — nejlepší argumenty proti ministerstvem zaváděným testováním klade ministerstvo samo. V letáku na podporu školské reformy určeném rodičům se píše: „změny vycházejí ze skutečnosti, že se všichni žáci nemohou naučit totéž a ve stejném rozsahu. Je nesmyslné chtít stejné výsledky od všech žáků, ale je velmi potřebné usilovat o to, aby každý dosáhl svého osobního maxima. Proto se klade důraz na individuální přístup — ve výuce i v hodnocení.“ Jistě, nejlepším způsobem aplikace individuálního přístupu v hodnocení jsou jednotné testy.

Plošné testování, ať už v podobě jednotných přijímacích zkoušek na střední školy, anebo formou rozšiřování státní maturity o povinnou matematiku, je zařazením zpátečky za jízdy. Osobně jsem přesvědčen, že státní testování v současné podobě je jedním z nejnebezpečnějších nepřátel skutečné vzdělanosti. Zrušme jej.