Vzdělání není nesolidární parazitismus

Nedávné rozhodnutí poslanců proplácet doktorandům zdravotní pojištění alespoň minimálně narovnává poměry doktorských studentů. Zároveň poukazuje na širší problém vztahu české společnosti ke vzdělání a práci, jak upozorňuje Jiří Karen.

Doktorské studium, jehož smyslem je vlastní výzkumná a vědecká činnost, bylo donedávna degradováno řadou „protiflákačských“ opatření. V zásadě to znamenalo, že dospělý člověk měl vykonávat náročnou vědeckou a pedagogickou práci na úrovni plného pracovního úvazku za nějakých pět tisíc korun měsíčně. Studenti doktorského studia byli povinni si platit zdravotní pojištění – což zkrouhlo už tak chudinské doktorské stipendium (pohybující se na úrovni šesti až sedmi tisíc) hluboko pod práh příjmové chudoby.

Obzvláště studium humanitních doktorských programů je na základě koeficientů ministerstva školství považováno za finančně nejméně náročné. Humanitní vědec si zřejmě vystačí s chlebem, solí a knihou, myslí si úředníci ministerstva a předpokládají, že se sto šedesáti korunami denně průměrný intelektuál ve velkoměstě pohodlně vyžije. Řada doktorandů existenční tíseň řešila přivýdělkem, přičemž byla nucena zanedbávat studium a vědeckou činnost.

Mc2_5390Studující jsou v naší společnosti často chápáni jako ti, kteří na rozdíl od pracujících nedělají nic pro společnost. A to je velká chyba. Foto mindyaz.ru

Absurditu vysokoškolských učitelů-studentů žebráků si uvědomila nedávno i ministryně školství, která slíbila doktorandské stipendium od příštího roku navýšit na dvojnásobek. Jestli ke zvýšení opravdu dojde, je ve hvězdách, obzvláště vzhledem ke vzrůstajícím antintelektuálním pnutím ve společnosti – humanitní vědci jsou některými považováni za parazity na těle zdravě pracující společnosti. Návrh prezidenta Miloše Zemana zavést školné pro studenty humanitních oborů jenom dokládá tento neblahý trend.

Nakolik souvisí nenávist vůči vzdělaným lidem s uctíváním kultu tvrdé práce, která je v českém prostředí ubohých mezd natolik vzývána? Proč je doktorský student antropologie flákač, zatímco finanční poradce pochybné pyramidové společnosti tvrdě makající pašák?

Podle mého názoru se hluboko pod ideologickou (i náboženskou) slupkou kultu práce paradoxně skrývá solidární představa spolupráce při tvorbě společného světa. Zatímco studující „nedělá nic pro společnost, protože dělá jenom pro sebe“, „pracující zaměstnanec dělá něco pro ostatní – vyrábí, platí daně, vydělává na důchody“. Nakolik je tato dichotomie v současném kapitalismu falešná, je nabíledni – většina práce je na nic, další nesmyslná, ostatní škodlivá, jiná zabíjející a těch pár opravdu důležitých profesí (jako sociální pracovník) je poníženo mzdou, ze které nelze skoro důstojně přežít.

Jak dosáhnout společenské přínosnosti
Jednou z výzev současných společností je radikální přehodnocení smyslu a pojetí práce vůbec. Nastupující automatizace a digitalizace udělá z lidí dělajících nesmysly lidi nedělající nic. Jednou z možností, jak se na tento trend připravit, může být reformulace pojmu vzdělání. Základním (deklarovaným) smyslem práce a vlastně vůbec celého technicistního chaosu, ve kterém se topíme, bylo kdysi – pod křídly univerzálního humanismu – maximální rozvinutí potenciálu každého člověka. Myslím, že je třeba se k takovému pojetí vrátit. Protože dnes by John Lennon přehraboval regály v Bille, jak podotýká antropolog David Graeber.

Je nutno proměnit pojem společenské práce tak, aby zahrnoval práci na sobě samém – tedy vzdělání, protože harmonický jedinec s plně rozvinutým lidským potenciálem představuje bazální předpoklad smysluplné a soudržné společnosti, nehledě na reálné, praktické a politické přínosy vzdělaných lidí. Umím si představit státní programy, které motivují nezaměstnané k placenému celoživotnímu studiu. Je přece absurdní domnívat se, že horizontu vzdělání dosáhneme poté, co v pubertě a adolescenci přetrpíme peklo mechanické nudy povinné školní docházky.

Namísto společenského tlaku „vykonávat nějaký bullshit job, abychom vytvářeli fake společenské prospěšnosti“ by nastoupila nepsaná povinnost „vybrat si oblast, ve které se budu kultivovat“. Je evidentní, že podobná revoluce by vyžadovala radikální přestavbu vzdělávacích systémů (hrůzu nahání představa, kterak by šlo podobnou myšlenku zneužít na základě státních testů podmiňujících základní příjem a přetvořit v byrokratickou šikanu podobnou například současnému státnímu testování).

Vzdělání není parazitismus. Naopak. Vzdělávání ve smyslu harmonického rozvoje všech stránek autonomního lidského individua je podle mého názoru jednou z mála nadějí humanističtější budoucnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Martin Profant - Praha 7

JIřímu Karenovi Úterý, 9.Května 2017, 10:13:22

Nedorozumění hned v druhé větě. Píšete o "náročné pedagogické práci" studenta doktorského studia -- ale tu řečené stipendium nehradí a hradit nemá. Doktorand by se měl na pedagogické práci podílet jen v rozsahu potřebném pro osvojení a rozvoj vlastní způsobilosti budoucího vysokoškolského pedagoga.

Ano, "měl by" ... taky znám případy, kdy nutí interní doktorandy, aby odučili de facto asistentský úvazek. Ale to je špatně. V prvé řadě nefér vůči studentům, které doktorandi učí.

Máte pravdu, MŠMT nechalo reálnou výši doktorandských stipendií klesnout za posledních dvacet let na polovinu jeho někdejší, tehdy hubené, reálné výše. Nedokázalo zabránit řadě idiotských kroků MPSV -- nejde jen o nesmyslné vyřazení části studentů z státních pojištěnců, ale o podmínky nezaměstnanosti, započítavaná praxe atd., kontinuální blbství od Škromacha k Marxové. Ale pracovní a sociální podmínky doktorandů mají v mnohem podstatnější míře v ruce školy a stipendia jsou jen jedna z bolestí.

JInak ta vaše vzdělávací utopie je půvabná. S těmi testy je to jednoduché, prostě ten základní příjem bude pro všechny. Stejně ho nejde zavést jinak než revolučně, tak proč troškařit?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Práce na sobě samém Úterý, 9.Května 2017, 16:22:24

Samo o sobě velmi inspirativní myšlenka, která svým způsobem oživuje starou antickou občanskou ctnost celoživotní kultivace vlastní osobnosti.

Ovšem, tehdy tato ctnost byla při životě udržována jenom prostředky ryze společenského (tj. mravně-hodnotového) působení; a je opravdu jen velice obtížné si představit, že by bylo možno něco takového převést na komerční bázi. V tom smyslu: já ti zaplatím, a ty se za to budeš kultivovat.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 9.Května 2017, 22:20:5

Komerční báze by snad byla naopak, pane Poláčku: "Zaplať, aby ses mohl kultivovat!"
To je totiž "normální" kapitalistický přístup. Přesněji řečeno neoliberalistický přístup (protože nějaké to vzdělání zdarma jsme tu i za kapitalismu přece jen měli).

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové Středa, 10.Května 2017, 11:03:2

My jsme tu měli vzdělání zadarmo už před kapitalismem. A máme ho tu dnes v rozsahu historický neobvyklém. A neobvyklém i ve srovnání se současným světem. Včetně toho, že je i z hlediska sociální situace dostupné pro devadesát procent populace.
Těch deset procent je neodpustitelný skandál, protože plynou v podstatné míře z bezohledné lhostejnosti české společnosti, ale zemí, kde je to jen deset procent, je jako šafránu v Pohlreichových receptech.
Malér je, že se u nás vzdělání co do kvality stále zřetelněji diferencuje podle vzdělanostního a sociálního kapitálu výchozí rodiny a státní politika se tomu nebrání, dokonce o tom mlčí. Ale to je o důvod víc, proč bránit a rozvíjet to, co máme, místo abychom mluvili jen o nedostatcích.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.