Doktorské studium, jehož smyslem je vlastní výzkumná a vědecká činnost, bylo donedávna degradováno řadou „protiflákačských“ opatření. V zásadě to znamenalo, že dospělý člověk měl vykonávat náročnou vědeckou a pedagogickou práci na úrovni plného pracovního úvazku za nějakých pět tisíc korun měsíčně. Studenti doktorského studia byli povinni si platit zdravotní pojištění — což zkrouhlo už tak chudinské doktorské stipendium (pohybující se na úrovni šesti až sedmi tisíc) hluboko pod práh příjmové chudoby.

Obzvláště studium humanitních doktorských programů je na základě koeficientů ministerstva školství považováno za finančně nejméně náročné. Humanitní vědec si zřejmě vystačí s chlebem, solí a knihou, myslí si úředníci ministerstva a předpokládají, že se sto šedesáti korunami denně průměrný intelektuál ve velkoměstě pohodlně vyžije. Řada doktorandů existenční tíseň řešila přivýdělkem, přičemž byla nucena zanedbávat studium a vědeckou činnost.

↗

Studující jsou v naší společnosti často chápáni jako ti, kteří na rozdíl od pracujících nedělají nic pro společnost. A to je velká chyba. Foto mindyaz.ru

Absurditu vysokoškolských učitelů-studentů žebráků si uvědomila nedávno i ministryně školství, která slíbila doktorandské stipendium od příštího roku navýšit na dvojnásobek. Jestli ke zvýšení opravdu dojde, je ve hvězdách, obzvláště vzhledem ke vzrůstajícím antintelektuálním pnutím ve společnosti — humanitní vědci jsou některými považováni za parazity na těle zdravě pracující společnosti. Návrh prezidenta Miloše Zemana zavést školné pro studenty humanitních oborů jenom dokládá tento neblahý trend.

Nakolik souvisí nenávist vůči vzdělaným lidem s uctíváním kultu tvrdé práce, která je v českém prostředí ubohých mezd natolik vzývána? Proč je doktorský student antropologie flákač, zatímco finanční poradce pochybné pyramidové společnosti tvrdě makající pašák?

Podle mého názoru se hluboko pod ideologickou (i náboženskou) slupkou kultu práce paradoxně skrývá solidární představa spolupráce při tvorbě společného světa. Zatímco studující „nedělá nic pro společnost, protože dělá jenom pro sebe“, „pracující zaměstnanec dělá něco pro ostatní — vyrábí, platí daně, vydělává na důchody“. Nakolik je tato dichotomie v současném kapitalismu falešná, je nabíledni — většina práce je na nic, další nesmyslná, ostatní škodlivá, jiná zabíjející a těch pár opravdu důležitých profesí (jako sociální pracovník) je poníženo mzdou, ze které nelze skoro důstojně přežít.

Jak dosáhnout společenské přínosnosti

Jednou z výzev současných společností je radikální přehodnocení smyslu a pojetí práce vůbec. Nastupující automatizace a digitalizace udělá z lidí dělajících nesmysly lidi nedělající nic. Jednou z možností, jak se na tento trend připravit, může být reformulace pojmu vzdělání. Základním (deklarovaným) smyslem práce a vlastně vůbec celého technicistního chaosu, ve kterém se topíme, bylo kdysi — pod křídly univerzálního humanismu — maximální rozvinutí potenciálu každého člověka. Myslím, že je třeba se k takovému pojetí vrátit. Protože dnes by John Lennon přehraboval regály v Bille, jak podotýká antropolog David Graeber.

Je nutno proměnit pojem společenské práce tak, aby zahrnoval práci na sobě samém — tedy vzdělání, protože harmonický jedinec s plně rozvinutým lidským potenciálem představuje bazální předpoklad smysluplné a soudržné společnosti, nehledě na reálné, praktické a politické přínosy vzdělaných lidí. Umím si představit státní programy, které motivují nezaměstnané k placenému celoživotnímu studiu. Je přece absurdní domnívat se, že horizontu vzdělání dosáhneme poté, co v pubertě a adolescenci přetrpíme peklo mechanické nudy povinné školní docházky.

Namísto společenského tlaku „vykonávat nějaký bullshit job, abychom vytvářeli fake společenské prospěšnosti“ by nastoupila nepsaná povinnost „vybrat si oblast, ve které se budu kultivovat“. Je evidentní, že podobná revoluce by vyžadovala radikální přestavbu vzdělávacích systémů (hrůzu nahání představa, kterak by šlo podobnou myšlenku zneužít na základě státních testů podmiňujících základní příjem a přetvořit v byrokratickou šikanu podobnou například současnému státnímu testování).

Vzdělání není parazitismus. Naopak. Vzdělávání ve smyslu harmonického rozvoje všech stránek autonomního lidského individua je podle mého názoru jednou z mála nadějí humanističtější budoucnosti.