Ačkoli jsem věděla už na gymnáziu, že chci jednou učit, rozhodla jsem se vystudovat „něco pořádnýho“. Stačilo se porozhlédnout, jací spolužáci a které spolužačky se na učitelství hlásí, a bylo rozhodnuto v podstatě samo — pedagogická fakulta mi zkrátka nebyla dost dobrá, já měla vyšší cíle než „záchrannou školu“.

Na vysoké jsem začala zjišťovat, že pedagogické fakulty a učitelství podobné pocity nevyvolávají jen ve mně. Byť se čeští učitelé a učitelky drží podle statistik poměrně vysoko na pomyslném společenském žebříčku, jejich současní žáci a studenti většinou učitelství nevnímají jako prestižní povolání. Podle průzkumu společnosti Scio (2016) mezi uchazeči o studium na vysokých školách téměř čtvrtina těch, kteří se na pedagogické VŠ hlásí, vůbec učit nechce, a na druhou stranu si celá pětina hlásících se na VŠ bez pedagogického zaměření myslí, že by je učit bavilo.

Pedagogické fakulty produkují dostatek absolventů na to, aby uspokojily poptávku českých škol. Problémem je ovšem alarmující procento těch, kteří nakonec do škol vůbec nenastoupí, protože třeba učit nechtějí a peďák byl tehdy jen „záchrana“, když nevyjde vysněný obor. Nakonec, já sama jsem to udělala stejně.

Jiní absolventi do školy nastoupí, po pár letech ale s díky odcházejí, často do soukromého sektoru. Podle mě je útěk nešťastných absolventů mimo školství stále ta lepší varianta — v té horší ti samí lidé do škol nakonec nastoupí, a byť učením otrávení, zůstávají. Na spočítání mých bývalých učitelů a učitelek, které jejich práce vůbec netěšila, by mi prsty jedné ruky nestačily; naopak ti nadšení a inspirativní byli bohužel spíše světlými výjimkami.

Touha po povolání, které dává smysl