Když padají sochy

V reakci na násilné pochody neonacistů v americkém státě Virginia začali protifašističtí aktivisté strhávat památníky připomínající jižanskou Konfederaci. I v českých zemích se o tom horečně diskutuje. Víme však, o čem vlastně mluvíme?

Podíváme-li se do české verze wikicitátů Roberta Edwarda Leea, najdeme zde samé protiválečné výroky a životní pravdy, se kterými se nikdo nemůže neztotožnit. Robert Edward Lee však byl jedním z vrcholných reprezentantů a hlavně bojovníků za udržení toho nejzrůdnějšího, co v historii bílých kolonizátorů severoamerického kontinentu můžeme najít. Byl v hloubi duše přesvědčen, že bílá rasa je biologicky nadřazená nebílým a že je vyvolena být vykonavatelem boží prozřetelnosti, když barbarskými a krutými metodami „kultivuje“ Afroameričany . Neváhal se pro to postavit do čela občanské války, která měla rozdělit progresivně se vyvíjející federaci a zachovat otrokářský systém v několika jižanských státech. Tolik celkem známá fakta z historie.

V návaznosti na násilné pochody neonacistů ve virginském Charlottesville, při nichž byla zavražděna protifašistická aktivistka Heather Heyerová, začalo z iniciativy dalších protifašistických aktivistů strhávání soch a památníků, které různými způsoby připomínaly Konferederaci, tedy snahu jižanských států odtrhnout se od federace a zachovat otrokářství. K „shitstormu“, který se následně strhl na sociálních sítích, se horečnatě přidávají i diskutéři z tuzemska, aniž by často něco o celé záležitosti věděli a viděli víc než pár záběrů na rozvášněný dav, vylévající si zlost na nebohých kusech bronzu, reprezentujících dávné generály a politiky, kteří prosazovali bílou nadřazenost.

1502736498536Krásu, sílu, statnost, jiskru v oku, smysl pro „rasovou spravedlnost“ a myšlenkového génia generála Leea bez dodatku, co byl skutečně zač, by dnes nikdo obdivovat neměl.

Na veřejný prostor mají rovný nárok všichni, proto tento text nebudu psát ani tak jako profesionální historik umění (přičemž je důležité zdůraznit, že tato profese má dvě složky: je třeba rozumět historii i umět vnímat umění), ale jako angažovaný občan, který nedávno nějakou dobu žil ve Spojených státech. Pokusím se tedy přímo reagovat na několik argumentů odpůrců odstranění konfederačních monumentů.

Mazání historie
Veřejný prostor je sféra, kterou všichni užíváme, všichni na ni máme nárok, takže si pyšně myslíme, že jí také perfektně rozumíme. Pravda ovšem je, že z rozhodování, co ve veřejném prostoru bude a co ne, je vždycky někdo vyloučen, a tak i přes veškerou snahu vzniká značně organicky a nahodile. Něco se rozhodne, umístí, postaví a je na větší či menší dobu hotovo. Psaní historie, respektive jejích paradigmat, je oproti tomu věc sice elitní, ale podstatně složitější, zdlouhavější, vyžaduje nekonečné hodnotové diskuse a není nikdy hotové.

Pomníky na náměstích nepíší dějiny a dějepis sám o sobě neumisťuje pomníky na náměstí. Kdyby se stržením pár soch, které se neslučují s hodnotovým systémem většiny Američanů, dal vymazat kus americké historie, znamenalo by to, že americké dějiny nejsou zrovna v dobré kondici. Respektive, stržením pár soch prostě historie vymazat nejde, tak to nefunguje a tvrzení opaku svědčí o tom, že mluvčí nemá základní představu o tom, jak vzniká dějepis a jak se přepisuje.

K tomu, abychom si připomínali předměty doby, jejichž hodnoty se s našimi současnými neslučují, slouží muzea jako bezpečný prostor, který dokáže vysvětlit kontext. V českém prostředí je požadavek zachování a ukazování soch představitelů překonaných totalitních režimů o to bizarnější, že depozity soch Leninů, Gottwaldů a dalších jsou zásadně neveřejné a Muzeum dělnického hnutí, disponující největší takovou sbírkou, mnoho let balancovalo na hranici životaschopnosti. Nyní také patrně jako součást Národního muzea neveřejné také zůstane.

Proč teď, a ne dávno?
Americké dějiny se značně liší od těch evropských. Systém vlády Spojených států je od roku 1776 založen na mírovém předávání moci. Nedošlo tu k žádné revoluci, tedy ani ke změně režimů a hodnotového systému, což s sebou nese radikální odstranění reliktů nevyhovující minulosti. Vyrovnávání se s minulostí zde probíhá prostě jinak. Po většinu dějin bílých kolonizátorů (tedy celých novověkých dějin) trvalo zotročení Afroameričanů, menší část pak segregace, kterou má navíc velká část národa ještě v paměti. Jen velmi krátkou dobu tu trvá legální rovnost, přičemž realita se s rasismem stále pere.

Vypořádávání se s nejrasističtější epizodou amerických dějin tedy vůbec neprobíhá opožděně. Donald Trump, který převzal vládu, sice nevyvolal revoluci, snad ani hodnotový posun nebo zlom, ale excesy prezidenta zjevně vyvolávají otřásání hodnot, na nichž současná Amerika stojí. Neonacistické pochody v Charlottesville a ty plánované v dalších místech proto nejsou stejnými extremistickými výstřelky jako dřív. Když dnes mohou opřít svou legitimitu o relativizující projevy prezidenta, vyvolává to nebývalou akci, která má oprávněný cíl změnit nastavení veřejného prostoru tak, aby neonacismus neměl co uctívat a čím se zaštiťovat.

Proč teď, a ne v budoucnu?
Na území Spojených států neproběhla žádná válka ani revoluce. Proč je tedy třeba odstraňovat sochy v době klidu a míru? Moderní dějiny středoevropského, post-komunistického státu jsou dle naší zkušenosti rozděleny na krátké etapy, postihnutelné pamětí jedné až dvou generací, kdy se kompletně změnil politický režim a s ním i jeho symbolika. Jindy sochy neničíme.

Jak je uvedeno výše, americká zkušenost je jiná. Radikální akce ve veřejném prostoru může být i důsledkem pozvolné společenské změny. Není třeba čekat na změnu režimu, abychom se zbavili špatných soch ve veřejném prostoru. Pokud by nám někde zbyla socha K. H. Franka, Heydricha nebo Hitlera, kteří byli podobně jako generál Lee přesvědčení o nadřazenosti jedné rasy nad jinými, asi bychom její stržení příliš neodkládali a pietně uctiví bychom k ní nejspíš také zrovna dvakrát nebyli.

Menšiny zaujatých nemůžou svévolně rozhodovat o veřejném prostoru
Veřejný prostor vždycky utváří nějaká více či méně zaujatá menšinová skupina. Jak podrobně ukázal historik W. Fitzhugh Brundage, konfederační památníky a pomníky byly vztyčeny nikoli v době Konfederace, ale většinou o mnoho desetiletí později (1910, 1913, 1926…) malými zájmovými skupinkami (třeba Spojené dcery Konfederace) díky obratnému a soustavnému lobbování v lokální politice. Mezi lety 1865 a 1890 vzniklo jen 30 památníků Konfederace, zatímco v následujících 50 letech celých 130. Spíše než o občanské válce (jejíž hodnotová legitimita je také diskutabilní) tak památníky Konfederace svědčí o následném stesku po otrokářském systému a jeho vzývání dalšími generacemi, což není obhajitelné už ani trochu.

Protože na rozdíl od některých zemí západní, jižní a severní Evropy, Kanady, Spojených států a mnoha dalších zemí žijeme ve státě, který je národnostně skoro homogenní, je pro nás těžké pochopit, že respekt k jinakosti a odlišnosti není jen kavárenský luxus, ale podmínka k přežití a soužití. Zjevně tomu těžko rozumíme, ale obětování několika soch, na nichž si aktivisté vybili spravedlivý hněv, je principiálně nepoměřitelné s jednáním neonacistů, jejichž hněv ukončil lidský život.

Jsou to nakonec jen sochy a symboly a nikde není psáno, že se nemůžou dostat do muzea i s viditelnými stopami poškození. Jejich kontext pak bude navždy fyzicky hmatatelný a snad o to didaktičtější. Krásu, sílu, statnost, jiskru v oku, smysl pro „rasovou spravedlnost“ a myšlenkového génia generála Leea už bez dodatku, co byl skutečně zač, stejně nikdo obdivovat nesmí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.