Posledních pár dní můžeme na okraji společenského dění sledovat znovu debatu o antikomunismu. Boj proti komunistům zatím ještě nevede ODS, ale jen pravicová publicistika. A cílem prozatím není sociální demokracie, ale jen víření vody před volbou několika členů Rady Ústavu pro studium totalitních režimů koncem letošního roku. Záminkou je veřejná úvaha jedné historičky, že zkoumat každodennost života v minulém režimu může na naše dnešní otázky odpovídat mnohem lépe než opakování floskulí o totalitě. A municí pravicová notorieta, že jediným legitimním vypravěčem dějin minulého režimu jsou jeho oběti.

Debata o Ústavu pro studium totalitních režimů se jistě povede ještě během podzimu. A snad bude pracovat s větším rejstříkem argumentů, než je ten výše zmíněný. Čím více bude zdejší pravice mlátit ostatní po hlavě antikomunistickými floskulemi, tím spíše dopadne jako vlastní parodie. A tím spíše skončí v politickém boji zneužita nějakým tím miliardářem, když shodou náhod zjistí, že hrozba února 1948 se s únorem 2018 nebezpečně blíží. A na nějakém tom dotačním podvodu nesejde, když je třeba bránit demokracii před jasným a čitelným nepřítelem.

Příklady, kam směřuje politika antikomunismu, snadno najdeme nejen u nás. Opakovaně je vidíme, když někdo chce zbourat nebo prodat nějaký dům ve stylu socialistického realismu, i kdyby byl náhodou postavený o třicet let později. Příkladem budiž nejmenovaný miliardář ve středu ve Sněmovně. V čisté podobě jsme ji viděli v roce 2014, když starostka Prahy 2 Jana Černochová (ODS) prosazovala přejmenování tramvajové zastávky Odborů.

Dekomunizace veřejného prostoru

To, co před třemi lety odhalila Jana Černochová, ale nebyla náhoda. Její úspěšnou snahu o přejmenování jedné tramvajové zastávky dnes dotahují k dokonalosti její polští kolegové. Ti již před rokem hlasy všech stran pravicového Sejmu schválili zákon „o zákazu propagace komunismu nebo jiného totalitního zřízení“, který zakazuje propagovat komunismus v názvech ulic, mostů i náměstí.

Od října letošního roku pak záběr zákona bude rozšířen také na školy, školky, divadla nebo pomníky, pamětní desky, sochy nebo nápisy s výjimkou těch, které jsou na hřbitovech, nejsou vystavovány veřejně nebo jsou zapsány v rejstříku kulturních památek.

Jak se píše ve druhém odstavci prvního článku tohoto zákona, „za propagující komunismus se považují také názvy odkazující k osobám, organizacím, událostem nebo datům symbolizujícím represivní, autoritářský a nesuverénní systém vlády v Polsku v letech 1944—1989“. Platí přitom, že o tom, který název použít lze a který ne, rozhodne nakonec polský protějšek našeho Ústavu pro studium totalitních režimů — Ústav paměti národa. Pokud jde o ostatní totalitní zřízení, o těch se v zákonu nepíše.

Cílem je totiž ovládnutí veřejného prostoru a jeho „dekomunizace“. Jde o změnu názvů ulic, škol a dalších veřejných budov a prostranství pojmenovaných po politicích z let vlády polské komunistické strany, ale i po vojácích, kteří ve španělské občanské válce bojovali na straně republikánské vlády, po Obráncích Stalingradu, organizacích komunistického protinacistického odboje včetně odbojářů, kteří zahynuli v boji s hitlerovci nebo se účastnili jinak heroizovaného Varšavského povstání, ale nakonec i po lidech, kteří z různých důvodů zemřeli nebo byli popraveni dávno před druhou světovou válkou.

Pokud se má dnes znovu vracet debata, zda dávat hlas každodennosti či obětem, připadá mi, že jde o debatu, kterou už znám a kterou nebude těžké v hlavních argumentačních linkách sledovat. A jsem rád, že lze čekat debatu tak nudnou, protože znakem demokratické politiky je vědomí míry, se kterou může přistupovat ke změnám. Zda by naši pravicoví kolegové chtěli přejmenovat žďárský Stalingrad nebo základní školu Květnového vítězství, se ovšem raději neptám. Abych zbytečně nezpůsobil nějakou melu.