Posledních pár dní můžeme na okraji společenského dění sledovat znovu debatu o antikomunismu. Boj proti komunistům zatím ještě nevede ODS, ale jen pravicová publicistika. A cílem prozatím není sociální demokracie, ale jen víření vody před volbou několika členů Rady Ústavu pro studium totalitních režimů koncem letošního roku. Záminkou je veřejná úvaha jedné historičky, že zkoumat každodennost života v minulém režimu může na naše dnešní otázky odpovídat mnohem lépe než opakování floskulí o totalitě. A municí pravicová notorieta, že jediným legitimním vypravěčem dějin minulého režimu jsou jeho oběti.

Debata o Ústavu pro studium totalitních režimů se jistě povede ještě během podzimu. A snad bude pracovat s větším rejstříkem argumentů, než je ten výše zmíněný. Čím více bude zdejší pravice mlátit ostatní po hlavě antikomunistickými floskulemi, tím spíše dopadne jako vlastní parodie. A tím spíše skončí v politickém boji zneužita nějakým tím miliardářem, když shodou náhod zjistí, že hrozba února 1948 se s únorem 2018 nebezpečně blíží. A na nějakém tom dotačním podvodu nesejde, když je třeba bránit demokracii před jasným a čitelným nepřítelem.