Sláva eserům, hanba bolševikům!
Jan ŠíchaBlížící se sté výročí únorové revoluce v Rusku nám připomíná, že antikomunismus na levici má své dobré důvody. Téma je aktuální, když uvážíme vyjádření pana premiéra o komunistech nebo Stalinův dech ze Severní Koreji.
Kdyby u nás nepadl takzvaný reálný socialismus, bylo by to letos k nevydržení. Sté výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Ohňostroje, mávátka, školní akademie, mašírující vojáci a hrdě vztyčené rakety na náklaďácích, petice pracujících, transparenty, kam se podíváš. Ostražití práskači v ulicích, bdělé domovnice. Určitě by se zas někdo opil a vtipkoval, že říjnová revoluce byla v listopadu, Lenin se jmenoval Uljanov, Stalin Džugašvili, Trockij Bronstein, a pak to celé nemá být binec, když to bincem začalo. Určitě by ho sebrali a vyhodili z práce.
Blíží se kulaté výročí první z ruských revolucí z roku 1917. Za reálného socialismu se o této revoluci nemluvilo téměř vůbec, pokud ano, pak o jakési předskokance té revoluce pořádné.
Únorová revoluce v Rusku znamenala naději pro parlamentní demokracii, kterou říjnová revoluce smetla. Revoluční události z počátku března 1917 (podle našeho kalendáře) znamenaly civilizovanou a humanistickou reakci na poměry pozdní I. světové války. Rusko bylo vyhladovělé, armáda mizerně vedená, carský režim vykazoval kombinaci neschopnosti a agresivity.
Protesty 8. března 1917 vyvolaly v Petrohradu ženy, které stály frontu na chleba. Měřítkem revolucí by měla být cena, jakou jednotlivé strany přikládají lidskému životu. Car Mikuláš II., viděno touto optikou, představoval při únorové revoluci jednoznačně toho, kdo si lidských životů vážil méně.
Kerenskij, levý revolucionář dobrých mravů
Alexandr Fjodorovič Kerenskij, hlavní postava únorové revoluce, byl civilizovaný muž. Právník, humanista, orientovaný na Francii. Eser Kerenskij byl podle dobových měřítek sociální demokrat. Sociální demokracii mělo ještě dost dlouho trvat, než se až po další světové válce rozešla s marxismem.
Kerenskij hájil lidi v politických procesech carského režimu. Racionalita a obřadnost svobodných zednářů, ke kterým patřil, nebyla v chaotickém Rusku špatnou pomůckou. Když Kerenskij v roce 1970 v newyorském exilu zemřel, odmítla mu tamější ortoxní ruská církev pohřeb, protože podle ní spoluzavinil komunismus. Nezavinil. Jen neměl dost sil ubránit demokracii.
↗
Hlavní postava únorové revoluce, Alexandr Fjodorovič Kerenskij, hájil lidi v politických procesech carského režimu a zastával humanistické principy. Foto WMC
Byl to muž dobrých mravů. Na rozdíl od krvavé bolševické bandy, která přišla po něm, vraždila se navzájem a připsala si na vrub dvacet milionů mrtvých jen za dobu stalinismu. Bolševická revoluce, která nahradila slabý ruský pokus o parlamentní demokracii západního typu, hází negativní stín až do dnešní doby. Homo sovětikus, kterého vytvořil byrokraticko-policejně vedený státní kapitalismus Sovětského svazu, zůstane v dějinách jedinečnou, zvláštně polámanou lidskou odrůdou.
Až se v listopadu letošního roku bude vzpomínat na říjnovou revoluci v Rusku, měl by vyniknout motiv pomoci Německa Leninovi. Revoluce proti lidem, jako byl Kerenskij, se těšila podpoře válečného nepřítele Ruska, protože měla do Ruska vnést chaos. Povedlo se. Občanskou válku následovaly vlny teroru, hladomor na Ukrajině si vyžádal 3,2 milionů mrtvých v jedné z nejúrodnějších oblastí světa, slovo čistka se stalo politickou konstantou.
Aktuální rezonance kulatého výročí
Severní Korea, skanzen stalinismu, se v minulých dnech opakovaně dostala na přední strany světových novin. Úspěšně vyzkoušela raketu, kterou může zasáhnout Japonsko, pracuje na lepší, která zasáhne USA. Má jaderný program. Země, kde je pravidelně hlad, při pohledu z vesmíru vypadá jako černá díra, protože v ní skoro nic nesvítí, při pohledu zevnitř jeden pracovní tábor střídá druhý. Poté, co se ukázalo, že raketa dobře létá, nechal severokorejský vůdce v zahraničí zavraždit svého polobratra. Několik charakteristik stalinismu se nám tak ve světových zprávách nashromáždilo zároveň. Extrémní poloha autoritativního režimu nejen nevymřela zcela, zůstává tu jako dějinami vyzkoušená možnost. Fungující. Severní Korea má lidi pod kontrolou a staví opravdu dobré rakety.
Čeští komunisté, kteří jsou až na pár čestných výjimek skanzenem normalizace a maloměšťáctví, se pro změnu dostali do politického hledáčku pana premiéra. Připustil možnost vytvořit s nimi vládu. Na Facebooku se mezi mladými lidmi strhla mela, která způsobí voličský odliv těch mála mladých lidí, kteří se sociální demokracií spojují nějaké své politické představy.
Komunistická strana je a zůstane v naprostém rozporu s politickými představami sociální demokracie. Český premiér to ví. Ať má mediální a taktické výkyvy jakékoli.
Proto se lze jen dohadovat, proč, komunisty ani lidem nežádán, pan premiér o komunistech mluvil. Potřebuje se na sjezdu zbavit Bohumínského usnesení z roku 1995? Toto usnesení zapovídá sociální demokracii kromě velké komunistické strany i spolupráci se sládkovci, moravisty a různou levou drobotí zapomenutých jmen.
Kdyby se dnes schvalovalo usnesení s podobným politickým obsahem, musela by na prvním místě zakazovat spolupráci s antipolitickým hnutím ANO. Právě s tím hnutím, se kterým nešlo po volbách nevládnout a které sociální demokracie drží po celé volební období poměrně důstojně na uzdě. Pokus o zákon o střetu zájmů bude možná historie jednou chápat jako poslední systematický krok, který chtěl odvrátit likvidaci politické plurality.
Pohled na krátké období mezi demokratickou a bolševickou revolucí v Rusku je dnes poučný. Tendence k autoritativnímu řešení věcí politických velmi zesílila.
Sláva eserům, hanba bolševikům všech barev! Zvolejme, dokud se to ještě smí.
Diskuse
JP
February 24, 2017 v 16.40
Ten paušální odsudek ruské (bolševické) revoluce je sice věcně bezpochyby korektní; ale nakonec prostě příliš plochý. Zase jednou se tu sugeruje, že celá ta bolševická revoluce (potažmo komunismus vůbec) vznikla jenom z toho, že nějaký pošuk Lenin vylezl na auto a začal žvanit.
Připomeňme si jenom, proč to byli ti bolševici, kteří získali v lidové mase natolik silnou podporu - ne sice většinovou, ale přece jenom silnou: byl to za prvé Leninův "Dekret o míru", a za druhé jeho "Dekret o půdě".
Ad 1: ruský lid měl už opravdu dokonale po krk zničující války, v které krvácel on sám, ale o které se stále více domníval, že je jenom nějakým soukromým válečným dobrodružstvím cara. Respektive - že je to jenom z jeden z dalších bojů imperialistických velmocí o kořist. A že už je zapotřebí těmto imperiálním choutkám jednou provždy udělat přítrž. To heslo komunistů, že je přece naprosto nesmyslné, aby vykořisťovaný proletariát jednoho státu bojoval se zbraní v ruce proti vykořisťovanému proletariátu státu druhého, namísto aby ruku v ruce bojovali všichni proti svým vykořisťovatelům - tak toto heslo neztrácí naprosto nic na své pravdivosti a přesvědčivosti. Ostatně, ani podnes ne.
A to souvisí i s bodem č. 2, s "Dekretem o půdě": ruský mužik měl opravdu už dost toho, aby dřel na své nabobské velkostatkáře. To heslo "ať půda patří tomu, kdo na ní pracuje" je stejně tak těžko vyvratitelné ve své mravní oprávněnosti, jako ono volání po míru.
Takže, tohle byly ty vlastní důvody, proč vůbec došlo k bolševické revoluci.
Připomeňme si jenom, proč to byli ti bolševici, kteří získali v lidové mase natolik silnou podporu - ne sice většinovou, ale přece jenom silnou: byl to za prvé Leninův "Dekret o míru", a za druhé jeho "Dekret o půdě".
Ad 1: ruský lid měl už opravdu dokonale po krk zničující války, v které krvácel on sám, ale o které se stále více domníval, že je jenom nějakým soukromým válečným dobrodružstvím cara. Respektive - že je to jenom z jeden z dalších bojů imperialistických velmocí o kořist. A že už je zapotřebí těmto imperiálním choutkám jednou provždy udělat přítrž. To heslo komunistů, že je přece naprosto nesmyslné, aby vykořisťovaný proletariát jednoho státu bojoval se zbraní v ruce proti vykořisťovanému proletariátu státu druhého, namísto aby ruku v ruce bojovali všichni proti svým vykořisťovatelům - tak toto heslo neztrácí naprosto nic na své pravdivosti a přesvědčivosti. Ostatně, ani podnes ne.
A to souvisí i s bodem č. 2, s "Dekretem o půdě": ruský mužik měl opravdu už dost toho, aby dřel na své nabobské velkostatkáře. To heslo "ať půda patří tomu, kdo na ní pracuje" je stejně tak těžko vyvratitelné ve své mravní oprávněnosti, jako ono volání po míru.
Takže, tohle byly ty vlastní důvody, proč vůbec došlo k bolševické revoluci.
February 25, 2017 v 8.25
Ty dva dekrety jsou opravdu symbolické, pane Poláčku. To, že půda má patřit těm, kdo na ní pracují, je opravdu těžko vyvratitelné. To je prostě elementární spravedlnost. Stejně jako právo neválčit - právo na život v míru.
Kdyby vlády dovedly zajistit tyto dva body: spravedlnost a mír, nebylo by možná ani žádných revolucí. Protože k čemu jsou vlastně revoluce, které toto základní nezajistí?
Kdyby vlády dovedly zajistit tyto dva body: spravedlnost a mír, nebylo by možná ani žádných revolucí. Protože k čemu jsou vlastně revoluce, které toto základní nezajistí?
February 25, 2017 v 9.44
Nakonec, kdyby vládcové nebyli padlí na hlavu, nemusela být ani francouzská revoluce.
JP
February 25, 2017 v 12.29
Ano, naprosto přesně, paní Hájková. Jan Šícha (zástupně pro celou kategorii stejně smýšlejících) veškerou vinu za brutalitu revolucí podsouvá jenom samotným revolucionářům - ale přitom nechce vidět tu p r i m á r n í vinu těch, kteří vytvořili takové nesnesitelné poměry, které teprve vůbec k revolucím vedou.
February 25, 2017 v 13.18
Svrhnout cara bylo v té době v podstatě jednoduché, protože se válkou historicky znemožnil. Naproti tomu bolševická revoluce byla opravdu riskantním podnikem. Mohli přece vědět, že nezískají celý národ, že? Z dnešního hlediska bych byla pro, aby to bývali raději přenechali tomu Kerenskému.
Nicméně pan Šícha zjevně chce, abychom Kerenského obdivovali. Tak to tedy nemůžeme.
Nicméně pan Šícha zjevně chce, abychom Kerenského obdivovali. Tak to tedy nemůžeme.
IH
S panem Poláčkem výše v podstatném souhlasím. Nejen co se týče role obou dekretů, ale i v konstatování primární viny vládnoucích struktur i jedinců. Spíše bych však oponoval názoru, že revoluce přichází za nesnesitelných poměrů. (Neplatí to ani o stávkách.)
Není samozřejmě revoluce jako revoluce, některé nemusíme mít při svých úvahách na mysli. Všimněme si tedy "klasické" Velké francouzská revoluce, která nepřišla hlavně z takového důvodu: o Bastile a jejich několika vězních bylo napsáno dost, o neúrodě a zmrzlých bramborách také něco, ale příčiny následných dějů jsou složité a vysvětlení nedostatečná. Snad pomůže paralela naší revoluce o 200 let později (netrvám samozřejmě na označení ani obdobnosti procesů). Věci se daly do pohybu ve chvíli, kdy bylo spíše lépe, ale naděje rostla rychleji. Status quo byl prostě shledán labilním. Asi tak jako malý viklan, který najdou kluci na výletě...
V Rusku bylo samozřejmě za války zle, nicméně únorová (březnová) revoluce byla vlastně značně racionálním demokratizačním počinem a říjnová (listopadová) důsledkem nepevnosti poměrů. Revoluce se posléze většinou stane prostředkem mobilizace sil a tím i zkratkou v modernizační soutěži.
Není samozřejmě revoluce jako revoluce, některé nemusíme mít při svých úvahách na mysli. Všimněme si tedy "klasické" Velké francouzská revoluce, která nepřišla hlavně z takového důvodu: o Bastile a jejich několika vězních bylo napsáno dost, o neúrodě a zmrzlých bramborách také něco, ale příčiny následných dějů jsou složité a vysvětlení nedostatečná. Snad pomůže paralela naší revoluce o 200 let později (netrvám samozřejmě na označení ani obdobnosti procesů). Věci se daly do pohybu ve chvíli, kdy bylo spíše lépe, ale naděje rostla rychleji. Status quo byl prostě shledán labilním. Asi tak jako malý viklan, který najdou kluci na výletě...
V Rusku bylo samozřejmě za války zle, nicméně únorová (březnová) revoluce byla vlastně značně racionálním demokratizačním počinem a říjnová (listopadová) důsledkem nepevnosti poměrů. Revoluce se posléze většinou stane prostředkem mobilizace sil a tím i zkratkou v modernizační soutěži.
February 25, 2017 v 14.33
Ano, pane Kolaříku, máte pravdu. Ve volbách by asi neměli šanci. Ve volbách totiž zpravidla zvítězí ten, kdo umí lidi dobře oblbovat. Ovšem stejně jen na nějaký čas.
Proto já se politiky úplně vzdávám.
Proto já se politiky úplně vzdávám.
February 25, 2017 v 14.52
Já si myslím, že měli prostě o spravedlnosti jinou představu, pane Kolaříku. A věřili, že se jim podaří tu svou představu prosadit. Chápu to, protože já mám také vlastní představu o spravedlnosti. Nicméně, neprosazovala bych tu svou spravedlnost násilím, protože tato cesta není schůdná. Historie nás o tom dostatečně poučila.
MP
Svrhnout cara snadné nebylo a Kerenskij Rusku nevládl. Na to bylo na širé Rusi až příliš bojeschopných armád věrných carovi. Byl poražen jinou revoluční frakcí. To se tak v evropských revolucích stává. Kerenskij si zaslouží úctu jako slušný a odvážný demokratický revolucionář. Jako možný budovatel demokratického Ruska patří do říše fantazie a antikomunistických čítanek.
A je hanbou těch, kdo byli přesvědčeni, že musí Kerenského ve jménu revoluce odstavit, že pak měli potřebu vydržovat si historiky, kteří ho pomlouvali.
Kdyby měla být řeč o historické spravedlnosti, pak v tom, že muže, který ten převrat v Petrohradu vedl, čekalo později totéž (a cepín do oka jako pozdrav od Koby navíc)
Představu řádných voleb na obleženém území bojujícím (a porhrávajícím) s kontrarevolučními armádami a rozděleném na ozbrojené a navzájem si nedůvěřující frakce revolucionářů? Dobře, není úplně nereálná, jednou se to v dějinách stalo -- jako předehra k teroru Výboru pro veřejné blaho po zrušení nepohodlné části výsledků těch voleb.
P.s. Smutná bilance těch dvou dekretů:
-- vyvlastněná půda, která rozhodně velmi brzo nepatřila těm, kteří na ní pracují (k takovému vlastnění patří např. že mohou disponovat s tím, co vypěstují, neditují se jim státní odvody produkce a neumírají v obilnici Evropy v důsledku hladomoru)
-- intervenční a občanská válka, která trvala téměř stejně dlouho jako ta předchozí světová a podle všeho byla krvavější.
A je hanbou těch, kdo byli přesvědčeni, že musí Kerenského ve jménu revoluce odstavit, že pak měli potřebu vydržovat si historiky, kteří ho pomlouvali.
Kdyby měla být řeč o historické spravedlnosti, pak v tom, že muže, který ten převrat v Petrohradu vedl, čekalo později totéž (a cepín do oka jako pozdrav od Koby navíc)
Představu řádných voleb na obleženém území bojujícím (a porhrávajícím) s kontrarevolučními armádami a rozděleném na ozbrojené a navzájem si nedůvěřující frakce revolucionářů? Dobře, není úplně nereálná, jednou se to v dějinách stalo -- jako předehra k teroru Výboru pro veřejné blaho po zrušení nepohodlné části výsledků těch voleb.
P.s. Smutná bilance těch dvou dekretů:
-- vyvlastněná půda, která rozhodně velmi brzo nepatřila těm, kteří na ní pracují (k takovému vlastnění patří např. že mohou disponovat s tím, co vypěstují, neditují se jim státní odvody produkce a neumírají v obilnici Evropy v důsledku hladomoru)
-- intervenční a občanská válka, která trvala téměř stejně dlouho jako ta předchozí světová a podle všeho byla krvavější.
AM
February 25, 2017 v 15.39
Přesto "žvanění" revoluci zachránilo.
Ovšem ne Leninovo z auta, ale Trockého z vlaku.
V jednu chvíli rudí drželi jen Moskvu a okolí a neustále ustupovali ofenzívě bílých. Zdálo se, že revoluce nebude mít dlouhého trvání.
Ale tehdy začal Trockij ve svém legendárním pancéřovaném vlaku, oblečen celý v černé přiléhavé kůži, objíždět frontu a řečnit k vojákům.
Vojenští historici zmapovali jeho cesty -- po jeho návštěvách měly vojenské jednotky prokazatelně větší bojový zápal a nasazení a z obrany se obracely do protiútoku.
Byl to mimořádný rétor.
Ovšem ne Leninovo z auta, ale Trockého z vlaku.
V jednu chvíli rudí drželi jen Moskvu a okolí a neustále ustupovali ofenzívě bílých. Zdálo se, že revoluce nebude mít dlouhého trvání.
Ale tehdy začal Trockij ve svém legendárním pancéřovaném vlaku, oblečen celý v černé přiléhavé kůži, objíždět frontu a řečnit k vojákům.
Vojenští historici zmapovali jeho cesty -- po jeho návštěvách měly vojenské jednotky prokazatelně větší bojový zápal a nasazení a z obrany se obracely do protiútoku.
Byl to mimořádný rétor.
se ale přece konaly, až po říjnové revoluci. Eseři získali asi dvakrát více hlasů než bolševici. Parlament měl nepatrný vliv a když ho Lenin rozehnal, vyvolalo to jen malou pozornost.
Parlamentarismus a politická pluralita to mají v Rusku těžké.
Parlamentarismus a politická pluralita to mají v Rusku těžké.
February 25, 2017 v 20.16
Vymazat z historické paměti existenci zvoleného Ústavodárného shromáždění
je opravdu úctyhodný propagandistický výkon. A pak, že sovětská/ruská propaganda nefunguje a není potřeba si jí všímat, protože se přece můžeme spoléhat na svou schopnost kritického myšlení.
February 25, 2017 v 21.10
Putin je dokonce v bolševické propagandě tak fikaný, že bolševiky prohlašuje za zrádce národa:
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/putin-zkritizoval-lenina-polozil-pod-rusko-atomovou-bombu-re/r~d6c3f532c05e11e5bb3a0025900fea04/?redirected=1488053159
http://www.smartnews.cz/2013/01/02/z-porazky-v-prvni-svetove-valce-obvinil-putin-bolseviky/
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/putin-zkritizoval-lenina-polozil-pod-rusko-atomovou-bombu-re/r~d6c3f532c05e11e5bb3a0025900fea04/?redirected=1488053159
http://www.smartnews.cz/2013/01/02/z-porazky-v-prvni-svetove-valce-obvinil-putin-bolseviky/
February 25, 2017 v 21.49
Nemám ponětí. Já když chci něco vyhledat, třeba co říká Putin o bolševicích, tak si zadám do vyhledávače na Googlu slova "Putin" "bolševici" a ono už mi to něco najde.
Jinak musím poznamenat, že o existenci putinovské propagandy nepochybuji. Na mě ovšem neúčinkuje.
Jinak musím poznamenat, že o existenci putinovské propagandy nepochybuji. Na mě ovšem neúčinkuje.
MP
JK
On je rozdíl mezi všeobecnými volbami a ústavodárným shromážděním (které ze zcela pochopitelných technických důvodů nebylo zvoleno ve všeobecných volbách na území státu, pro který mělo ty zákony dávat). To vymazáno z paměti národa nikdy nebylo, i když jen jako pozadí pro historku v Dejinách VKS(b) o jeho rozpuštění délesloužícím stařešinou se slovy: "Stráž je unavena, jděte domu".
PK
Ano, volby by se od té doby konaly mnohokrát. Kdyby se udržel a parlamentní forma vlády. Když se podívate na dějiny, stalo se to málokdy. Od prvních všeobecných voleb ve Francii po revoluci 1848 -- ve kterých si lid statečně zvolil diktátora, až po svobodné volby v Egyptě aktuální paměti. Ostatně oni se na Rusi od té doby mnohokrát konaly, jen Putin se díky nim stal opakovaně přrezidentem a jednou premiérem -- nebo mu jednu volbu upírám?
On je rozdíl mezi všeobecnými volbami a ústavodárným shromážděním (které ze zcela pochopitelných technických důvodů nebylo zvoleno ve všeobecných volbách na území státu, pro který mělo ty zákony dávat). To vymazáno z paměti národa nikdy nebylo, i když jen jako pozadí pro historku v Dejinách VKS(b) o jeho rozpuštění délesloužícím stařešinou se slovy: "Stráž je unavena, jděte domu".
PK
Ano, volby by se od té doby konaly mnohokrát. Kdyby se udržel a parlamentní forma vlády. Když se podívate na dějiny, stalo se to málokdy. Od prvních všeobecných voleb ve Francii po revoluci 1848 -- ve kterých si lid statečně zvolil diktátora, až po svobodné volby v Egyptě aktuální paměti. Ostatně oni se na Rusi od té doby mnohokrát konaly, jen Putin se díky nim stal opakovaně přrezidentem a jednou premiérem -- nebo mu jednu volbu upírám?
ZJ
February 26, 2017 v 12.25
Problém referátu pana Šíchy je, že považuje dějiny za něco statického. Socializační poválečný rok 1947 ale vypadal jinak než reformní 1967, a ten zase jinak než normalizační 1977 či perestrojkový 1987 (když už jsme u toho sedmnáctkového výročí). I socialistická diktatura měla svou vnitřní dynamiku a usuzovat, že v r. 2017 by se slavilo sto let od bolševické revoluce jako za Husáka, je úsudek chabý.
Míchat pak dohromady bolševiky se Severní Koreou a s Babišem nedává valného smyslu už vůbec.
Míchat pak dohromady bolševiky se Severní Koreou a s Babišem nedává valného smyslu už vůbec.
VK
February 26, 2017 v 13.47
Obzvl. když se třeba ta Severní Korea k nějakému komunismu už vůbec nehlásí.
Naprosto nerozumím tomu, že ruské Ústavodárné shromáždění nebylo zvoleno ve všeobecných volbách na území státu, pro který mělo ty zákony dávat. Prozatímní vláda měla za úkol volby do ústavodárného shromáždění uspořádat a tento úkol splnila, byť i se zpožděním a s nedokonalostmi danými válečnou situací.
Volby do ústavodárného shromáždění byly jedním z hlavních cílů ruských reformistů v posledních letech carského režimu, podporovali je i bolševici do té doby, kdy v nich nezískali většinu. Pak nastoupila doktrína diktatury proletariátu, bolševici měli velkou podporu v průmyslových městech (a u vojáků), eseři a menší strany na venkově. Lenin měl k tomu shromáždění podoný postoj jako car Mikuláš k Dumě.
Je sporné, zda v Rusku mohla tehdy vzniknout tradice parlamentarismu, který nutné vede k politické pluralitě. Nestačí ústavodárné shromáždění zvolit, je třeba ho také respektovat a bránit. To se tehdy v Rusku nestalo. Občanská válka se nevedla mezi silami podporujícími Prozatímní vládu a bolševiky, ale mezi Rudou armádou a monarchisty, obě strany usilovaly o absolutní moc, ne o kompromis.
Ani po pádu Sovětského svazu parlament na dlouho významnou roli nezískal a opozice se za Putina vypařila. Parlamentní demokracie asi nemůže fungovat všude.
Volby do ústavodárného shromáždění byly jedním z hlavních cílů ruských reformistů v posledních letech carského režimu, podporovali je i bolševici do té doby, kdy v nich nezískali většinu. Pak nastoupila doktrína diktatury proletariátu, bolševici měli velkou podporu v průmyslových městech (a u vojáků), eseři a menší strany na venkově. Lenin měl k tomu shromáždění podoný postoj jako car Mikuláš k Dumě.
Je sporné, zda v Rusku mohla tehdy vzniknout tradice parlamentarismu, který nutné vede k politické pluralitě. Nestačí ústavodárné shromáždění zvolit, je třeba ho také respektovat a bránit. To se tehdy v Rusku nestalo. Občanská válka se nevedla mezi silami podporujícími Prozatímní vládu a bolševiky, ale mezi Rudou armádou a monarchisty, obě strany usilovaly o absolutní moc, ne o kompromis.
Ani po pádu Sovětského svazu parlament na dlouho významnou roli nezískal a opozice se za Putina vypařila. Parlamentní demokracie asi nemůže fungovat všude.
JN
February 26, 2017 v 16.11
"... měl by vyniknout motiv pomoci Německa Leninovi. Revoluce (...) se těšila podpoře válečného nepřítele Ruska, protože měla do Ruska vnést chaos. Povedlo se."
Dnes je naproti tomu zajímavý postoj (či motiv pomoci) Ruska k probíhající kulturní revoluci a kontrarevoluci na Západě.
------------------------------------------------------
Dnešní motiv Ruska je pochopitelný stejně dobře, jako tehdejší motiv Německa (v roce 1917). Motiv dnešních kulturních revolucionářů (krásný nový svět) i kontrarevolucionářů (nechtějí "krásný nový svět") je také pochopitelný stejně dobře, jako motiv bolševiků (krásný nový svět) i bělogvardějců (nechtěli "krásný nový svět").
-------------------------------------------------------
Rusko nám prostě tu Velkou říjnovou socialistickou revoluci jen tak trochu oplácí :-) Těžko by to ale dělalo, kdyby tu Putin nenalezl dostatečný počet "Leninových užitečných idiotů".
------------------------------------------------------
Dnešní motiv Ruska je pochopitelný stejně dobře, jako tehdejší motiv Německa (v roce 1917). Motiv dnešních kulturních revolucionářů (krásný nový svět) i kontrarevolucionářů (nechtějí "krásný nový svět") je také pochopitelný stejně dobře, jako motiv bolševiků (krásný nový svět) i bělogvardějců (nechtěli "krásný nový svět").
-------------------------------------------------------
Rusko nám prostě tu Velkou říjnovou socialistickou revoluci jen tak trochu oplácí :-) Těžko by to ale dělalo, kdyby tu Putin nenalezl dostatečný počet "Leninových užitečných idiotů".
February 26, 2017 v 17.08
"...měla do Ruska vnést chaos..."
Chaos v Rusku byl už před revolucí. Způsobila ho zejména světová válka. Právě kvůli tomu chaosu vypukla revoluce.
Proč se neodsuzuje válka, zatímco revoluce ano?
Chaos v Rusku byl už před revolucí. Způsobila ho zejména světová válka. Právě kvůli tomu chaosu vypukla revoluce.
Proč se neodsuzuje válka, zatímco revoluce ano?
JN
já nemám rád ani války ani některé revoluce.
Tu v roce 1989 jsem snášel celkem dobře, zpočátku i s euforií. Dnes si ale (podobně jako Petr Pithart) myslím, že to bylo spíše než revoluce - předání moci...
A pokud jde o ty kulturní revoluce, ta čínská byla prostě velmi špatná, měla na svědomí mnoho mrtvých, rozvrácené hospodářství, zničené školství, škody na kulturním dědictví...
Cílem té současné (západní) kulturní revoluce je demontáž společnosti a kultury, tedy také a především demontáž (stávajícího) hodnotového řádu, kterým je každá kultura v dané historické době spojována dohromady a bez něhož nemůže fungovat. (Dříve byl kdekdo – třeba nějaký malorolník či živnostník - prohlašován za třídního nepřítele, proti kterému bylo třeba "bojovat", dnes je pro změnu kdeco – třeba sociální pohlaví či národ – prohlášeno za kulturní konstrukt, který je třeba dekonstruovat. Klasická levice viděla zotročení lidstva v hospodářských vztazích, dnešní pokroková levice vidí zotročení lidstva ve vztazích kulturních – (Adam Votruba).)
Jistěže hodnotové řády se mění z jednoho na druhý (Michael Hauser píše o epochálních hodnotových redukcích), ale neděje se to tak, že nový hodnotový řád nové elity vyprojektují. Domnívám se, že změny společenského systému přicházejí tak, že vznikne nějaká nová třída, která za daných historických podmínek prosadí svůj zájem. Myslím, že iniciátorem (dlouhodobější) historické změny nikdy nebyla ta podřízená třída, ale vždy nějaká nově vzniknuvší (VSa – internetový časopis Argument). Proto také nová levice hovoří o "zklamání z nerevolučnosti lidu" (jako dosavadní podřízené třídy), proto si musí (pokud mermomocí chce dělat revoluci a měnit svět) hledat nové revoluční subjekty prostřednictvím prosazování například genderového přístupu nebo multikulturalismu.
S takovýmito rychlými změnami společenského řádu, jejichž příčinou je člověk (přesněji řečeno - příčinou je spíše více lidský, a tedy zákonitě i násilný – protože mnoho lidí s ním nesouhlasí - projekt nějakého lepšího světa a spíše méně je příčinou dozrání historických podmínek k takové změně), tedy s takovýmito rychlými změnami společenského řádu je to podobné, jako s rychlými změnami klimatu (jejichž příčinou je pravděpodobně také člověk).
Pokud jsem dobře pochopil pana Poláčka (nevím), tak on v takovýchto omezeným množstvím lidí vyprojektovaných, mocensky prosazených a ne nutně úspěšných změnách společenského řádu vidí lidskou svobodu ((http://denikreferendum.cz/clanek/24551-nepotrebujeme-lepsi-kapitalismus-ale-jiny-svet#comment_77023)), já naopak v těchto mocenských změnách vidím zase to násilí a tu moc, pomocí které je prosazováno. Důsledkem těchto násilných (rychlých) změn "společensko-přírodního ekosystému" je jeho vychýlení z rovnováhy. Pokud se při troše štěstí nejedná o vychýlení fatální, i tak však návrat do oscilace kolem rovnovážného stavu tohoto "společensko-přírodního ekosystému" znamená mnoho utrpení a mnoho zničených lidských životů.
Tím nijak nepopírám důležitou roli člověka a lidského rozumu při změnách společenského systému.
Tu v roce 1989 jsem snášel celkem dobře, zpočátku i s euforií. Dnes si ale (podobně jako Petr Pithart) myslím, že to bylo spíše než revoluce - předání moci...
A pokud jde o ty kulturní revoluce, ta čínská byla prostě velmi špatná, měla na svědomí mnoho mrtvých, rozvrácené hospodářství, zničené školství, škody na kulturním dědictví...
Cílem té současné (západní) kulturní revoluce je demontáž společnosti a kultury, tedy také a především demontáž (stávajícího) hodnotového řádu, kterým je každá kultura v dané historické době spojována dohromady a bez něhož nemůže fungovat. (Dříve byl kdekdo – třeba nějaký malorolník či živnostník - prohlašován za třídního nepřítele, proti kterému bylo třeba "bojovat", dnes je pro změnu kdeco – třeba sociální pohlaví či národ – prohlášeno za kulturní konstrukt, který je třeba dekonstruovat. Klasická levice viděla zotročení lidstva v hospodářských vztazích, dnešní pokroková levice vidí zotročení lidstva ve vztazích kulturních – (Adam Votruba).)
Jistěže hodnotové řády se mění z jednoho na druhý (Michael Hauser píše o epochálních hodnotových redukcích), ale neděje se to tak, že nový hodnotový řád nové elity vyprojektují. Domnívám se, že změny společenského systému přicházejí tak, že vznikne nějaká nová třída, která za daných historických podmínek prosadí svůj zájem. Myslím, že iniciátorem (dlouhodobější) historické změny nikdy nebyla ta podřízená třída, ale vždy nějaká nově vzniknuvší (VSa – internetový časopis Argument). Proto také nová levice hovoří o "zklamání z nerevolučnosti lidu" (jako dosavadní podřízené třídy), proto si musí (pokud mermomocí chce dělat revoluci a měnit svět) hledat nové revoluční subjekty prostřednictvím prosazování například genderového přístupu nebo multikulturalismu.
S takovýmito rychlými změnami společenského řádu, jejichž příčinou je člověk (přesněji řečeno - příčinou je spíše více lidský, a tedy zákonitě i násilný – protože mnoho lidí s ním nesouhlasí - projekt nějakého lepšího světa a spíše méně je příčinou dozrání historických podmínek k takové změně), tedy s takovýmito rychlými změnami společenského řádu je to podobné, jako s rychlými změnami klimatu (jejichž příčinou je pravděpodobně také člověk).
Pokud jsem dobře pochopil pana Poláčka (nevím), tak on v takovýchto omezeným množstvím lidí vyprojektovaných, mocensky prosazených a ne nutně úspěšných změnách společenského řádu vidí lidskou svobodu ((http://denikreferendum.cz/clanek/24551-nepotrebujeme-lepsi-kapitalismus-ale-jiny-svet#comment_77023)), já naopak v těchto mocenských změnách vidím zase to násilí a tu moc, pomocí které je prosazováno. Důsledkem těchto násilných (rychlých) změn "společensko-přírodního ekosystému" je jeho vychýlení z rovnováhy. Pokud se při troše štěstí nejedná o vychýlení fatální, i tak však návrat do oscilace kolem rovnovážného stavu tohoto "společensko-přírodního ekosystému" znamená mnoho utrpení a mnoho zničených lidských životů.
Tím nijak nepopírám důležitou roli člověka a lidského rozumu při změnách společenského systému.
February 27, 2017 v 5.59
Já v podstatě s mnohým souhlasím. Třeba s tím, že je zapotřebí, aby k něčemu dozrála situace. Jenže to není tak jednoduché zhodnotit, protože v tom hraje roli mnoho faktorů. I já se domnívám, že v dějinách se to prosazuje (nebo prosazovalo) většinou mimo lidské vědomí. Čili skutečně i ty revoluce přicházely jaksi mimo lidský záměr, když se utvořily vhodné podmínky, když dozrála nová třída atd. V Rusku nastaly podmínky pro buržoazní revoluci o více jak sto let než ve Francii. Možná je pravda, že nebýt tehdy v Rusku Lenina, skončilo by to únorovou revolucí a budováním kapitalismu.
Třeba takový Heller si také myslí, že je zapotřebí nového hegemona - nové třídy, která prosadí své zájmy. Ovšem on je přesvědčen, že toto se musí odehrát v produktivní sféře, nikoli v kultuře. Čili v základně, ne v nadstavbě. Proto přišel s teorií kognitariátu a ne s „novou levicí".
Ono bohužel to dozrávání je zdlouhavé a nepříjemné. Není od věci přirovnat ho k těhotenství – celé je náročné a poslední dny jsou už jenom čekáním, kdy to konečně přijde.
Ale jde skutečně o to, aby to, co se postupně prosadí nového, se nemuselo držet násilím. To máte pravdu.
Třeba takový Heller si také myslí, že je zapotřebí nového hegemona - nové třídy, která prosadí své zájmy. Ovšem on je přesvědčen, že toto se musí odehrát v produktivní sféře, nikoli v kultuře. Čili v základně, ne v nadstavbě. Proto přišel s teorií kognitariátu a ne s „novou levicí".
Ono bohužel to dozrávání je zdlouhavé a nepříjemné. Není od věci přirovnat ho k těhotenství – celé je náročné a poslední dny jsou už jenom čekáním, kdy to konečně přijde.
Ale jde skutečně o to, aby to, co se postupně prosadí nového, se nemuselo držet násilím. To máte pravdu.
JN
že nový hegemon se objevuje v produkční sféře, nikoli v kultuře. Nová levice ale nechce čekat na zrození nového hegemona ("mesiáše"); kdoví, zda by ho nakonec taky "neukřižovali", protože by třeba neodpovídal jejich představám správného revolučního subjektu.
Oni prostě nenávidí kapitalismus ("Římany"), podobně, jako ho nenáviděla dobře materiálně zajištěná mládež v šedesátých letech. K jeho svržení je tedy pro ně dobré cokoliv (když lid zklamal, je třeba "vyměnit lid" a "vzít to přes kulturu").
Oni prostě nenávidí kapitalismus ("Římany"), podobně, jako ho nenáviděla dobře materiálně zajištěná mládež v šedesátých letech. K jeho svržení je tedy pro ně dobré cokoliv (když lid zklamal, je třeba "vyměnit lid" a "vzít to přes kulturu").
MP
Nejde o to, zda byl cíl uspořádat volby a spustit tak mechanismus sebereprodukujících parlamentních procesu žádoucí či zde to s ním Kerenskij myslel vážně. to je myslím mimo rozumnou diskusi.
Volby konstituující novou moc po revoluci jsou vždy co do legitimity dosti problematické. Málokdy lze osm měsíců od počátku revoluce uspořádat volby, které by snesly poměřování kriterii příslušnými řádným volbám v mírových dobách (u nás se to víceméně povedlo v roce 1990, ale nepovedlo se to po roce 1918). Nicméně v ty tehdejší ruské byly příliš pochybné i z hlediska porevoluční benevolence kriterií příliš pochybné - s územími, na kterých se volit nemohlo, s dozorem ozbrojených frakci nad oblastmi voleb adt..
Prozatimní vláda udělala, co mohla a udělala ti, co se -- stran voleb, nikoliv stran obrany demokratické revoluce -- udělat slušelo. Ale všeobecné volby to v situaci občanské války nebyly a být nemohly. Byla to cesta k nim.
Volby konstituující novou moc po revoluci jsou vždy co do legitimity dosti problematické. Málokdy lze osm měsíců od počátku revoluce uspořádat volby, které by snesly poměřování kriterii příslušnými řádným volbám v mírových dobách (u nás se to víceméně povedlo v roce 1990, ale nepovedlo se to po roce 1918). Nicméně v ty tehdejší ruské byly příliš pochybné i z hlediska porevoluční benevolence kriterií příliš pochybné - s územími, na kterých se volit nemohlo, s dozorem ozbrojených frakci nad oblastmi voleb adt..
Prozatimní vláda udělala, co mohla a udělala ti, co se -- stran voleb, nikoliv stran obrany demokratické revoluce -- udělat slušelo. Ale všeobecné volby to v situaci občanské války nebyly a být nemohly. Byla to cesta k nim.
JN
February 28, 2017 v 11.24
Demokracie je dnes zpochybňována ze dvou stran:
Zaprvé je to (zjednodušeně a stručně řečeno) volání po silném vůdci, který vrátí do společnosti "normalitu a zdravý rozum".
Zadruhé je to (zjednodušeně a stručně řečeno) volání proti blbému lidu, který si sám neumí demokraticky vládnout.
-------------------------------------------
Tím prvním nebezpečím se DR zabývá a varuje před ním, tím druhým nebezpečím se ale nezabývá. Nejspíše proto, že tomu druhému nebezpečí nevědomky (ale i vědomě) podléhají právě elity.
Václav Bělohradský v Salonu Práva na otázku po změněné roli humanitních a sociálních věd (v kontextu globalizace, brexitu a volby Trumpa) odpovídá:
Globalizace je především mobilita a důsledkem mobility je rozpad tradic. Funkčním substitutem tradic byly v moderní společnosti právě sociální vědy (...).
Sociální vědy, především filosofie (...) ve společnosti mobility a změn vyprávějí příběhy, v nichž lidem nabízejí posttradiční orientační body, učí je rozlišovat mezi tím, co má být zachováno a co zbořeno, dělají je pozornými a citlivými k určitým nebezpečným aspektům kolektivního života, ohlašují a popisují masové a generační konverze k novým hodnotám. Ty příběhy obíhají ve veřejném prostoru a legitimizují změny, nebo naopak vyzývají k boji proti nim.
Ve společnosti hyperkomunikace, v níž dnes žijeme, ale sociální vědy ztrácejí stále rychleji svou váhu (...). Sociální vědy přestávají hrát roli funkčních substitutů tradic a to má v moderní společnosti zásadní důsledky, z nichž tím nejnebezpečnějším je poptávka po vítězství „normality a zdravého rozumu“ nad „lidu odcizenými intelektuály“.
((https://www.novinky.cz/kultura/salon/423552-filosof-vaclav-belohradsky-o-vzpoure-tech-normalnich.html))
Mohou tedy být sociální vědy funkčním substitutem tradic? Hrály už někdy takovouto roli? Je společnost v celé své šíři ochotna sociální vědy jako substitut tradic dobrovolně přijímat?
Zadruhé je to (zjednodušeně a stručně řečeno) volání proti blbému lidu, který si sám neumí demokraticky vládnout.
-------------------------------------------
Tím prvním nebezpečím se DR zabývá a varuje před ním, tím druhým nebezpečím se ale nezabývá. Nejspíše proto, že tomu druhému nebezpečí nevědomky (ale i vědomě) podléhají právě elity.
Václav Bělohradský v Salonu Práva na otázku po změněné roli humanitních a sociálních věd (v kontextu globalizace, brexitu a volby Trumpa) odpovídá:
Globalizace je především mobilita a důsledkem mobility je rozpad tradic. Funkčním substitutem tradic byly v moderní společnosti právě sociální vědy (...).
Sociální vědy, především filosofie (...) ve společnosti mobility a změn vyprávějí příběhy, v nichž lidem nabízejí posttradiční orientační body, učí je rozlišovat mezi tím, co má být zachováno a co zbořeno, dělají je pozornými a citlivými k určitým nebezpečným aspektům kolektivního života, ohlašují a popisují masové a generační konverze k novým hodnotám. Ty příběhy obíhají ve veřejném prostoru a legitimizují změny, nebo naopak vyzývají k boji proti nim.
Ve společnosti hyperkomunikace, v níž dnes žijeme, ale sociální vědy ztrácejí stále rychleji svou váhu (...). Sociální vědy přestávají hrát roli funkčních substitutů tradic a to má v moderní společnosti zásadní důsledky, z nichž tím nejnebezpečnějším je poptávka po vítězství „normality a zdravého rozumu“ nad „lidu odcizenými intelektuály“.
((https://www.novinky.cz/kultura/salon/423552-filosof-vaclav-belohradsky-o-vzpoure-tech-normalnich.html))
Mohou tedy být sociální vědy funkčním substitutem tradic? Hrály už někdy takovouto roli? Je společnost v celé své šíři ochotna sociální vědy jako substitut tradic dobrovolně přijímat?
JP
To není tak docela nezajímavá otázka.
Nutno si ale uvědomit jedno: ty sociální vědy tu svou funkci "substituta tradic" mohly hrát či vykonávat jenom ve dvou zcela konkrétních rovinách (a zároveň érách):
1. jakožto r a c i o n á l n í způsob řízení, organizace společnosti. Tento - dejme tomu: "humánní" - racionalismus tuto svou roli hrál především právě v racionalistickém 19. století, kdy se ještě mohlo zdát že život společnosti i člověka samotného je možno v dostatečné míře organizovat a naplnit právě jenom tím racionalismem; zčásti se tento racionalistický entuziasmus obnovil ještě v letech poválečného boomu, až víceméně do konce let šedesátých minulého století.
2. jakožto součást e m a n c i p a č n í h o hnutí člověka a lidstva; v tomto smyslu ony "sociální vědy" do značné míry splývají s marxismem, respektive - opět v těch šedesátých létech - s postmarxistickými teoriemi a směry. Kdy se společensky kritické teorie spojily s emancipačními snahami především mladé revoltující generace.
Obě tyto možnosti sociálních věd být oním "substitutem tradic" se už evidentně vyčerpaly. Současný technokraticko-ekonomický racionalismus je nerozlučně spojen s latentní krizí kapitalismu, a s hrozícím ekologickým kolapsem. A emancipační hnutí marxismu jakožto pseudoreligiózní impuls také už zmizelo z historické scény.
Takže, můžeme celou úvahu uzavřít prostým konstatováním, že sociální vědy tu úlohu "substituta tradic" už nenávratně ztratily? - Tak jednoduché to zase také není.
V naprosto prvé řadě je totiž nutno se ptát, jakou k v a l i t u zcela konkrétně tyto "sociální vědy" vlastně v současnosti mají. A co si vlastně pod těmito "sociálními vědami" vůbec představujeme.
Ten plochý racionalismus pozitivistických věd skutečně už tuto roli tradic převzít - či suplovat - nemůže; a díkybohu za to.
Ale - ta tradice marxisticko-emancipační, to je poněkud jiná záležitost, připomeňme si že za ní stojí celá ta velká tradice evropského myšlení až po Platóna a Sokrata, za tím Marxovým projektem komunismu stojí stále ještě nějakým způsobem ta Platónova "idea", a tato platónovská idea má už zase velice blízko k postulované dokonalosti světa (antických) bohů.
Vraťme se znovu o krok zpátky: ty racionalistické společenské vědy ztratily svůj impuls svým plochým pozitivismem; marxismus ho ztratil svým nakonec také zjednodušeným, a v posledku také jenom racionalisticky respektive instrumentalisticky zploštělým pohledem na svět člověka.
Ale, pokud by se přece jenom podařilo obnovit, rekonstruovat tu původní linii sociálních věd, totiž tu linii jdoucí zpět až k té antice s jejím světem božské dokonalosti, kdy racionální poznání bylo jenom jednou ze dvou stránek jedné a téže lidské duše - pak by skutečně nebylo zcela vyloučené, že i ty sociální vědy opět (a pro tentokrát už právem) obnoví svůj status "substituta tradic". Ovšem, v tomto případě by se právě už nejednalo j e n o m o nějaký substitut; nýbrž staly by se jejich aktivním a vědomým spolutvůrcem.
Nutno si ale uvědomit jedno: ty sociální vědy tu svou funkci "substituta tradic" mohly hrát či vykonávat jenom ve dvou zcela konkrétních rovinách (a zároveň érách):
1. jakožto r a c i o n á l n í způsob řízení, organizace společnosti. Tento - dejme tomu: "humánní" - racionalismus tuto svou roli hrál především právě v racionalistickém 19. století, kdy se ještě mohlo zdát že život společnosti i člověka samotného je možno v dostatečné míře organizovat a naplnit právě jenom tím racionalismem; zčásti se tento racionalistický entuziasmus obnovil ještě v letech poválečného boomu, až víceméně do konce let šedesátých minulého století.
2. jakožto součást e m a n c i p a č n í h o hnutí člověka a lidstva; v tomto smyslu ony "sociální vědy" do značné míry splývají s marxismem, respektive - opět v těch šedesátých létech - s postmarxistickými teoriemi a směry. Kdy se společensky kritické teorie spojily s emancipačními snahami především mladé revoltující generace.
Obě tyto možnosti sociálních věd být oním "substitutem tradic" se už evidentně vyčerpaly. Současný technokraticko-ekonomický racionalismus je nerozlučně spojen s latentní krizí kapitalismu, a s hrozícím ekologickým kolapsem. A emancipační hnutí marxismu jakožto pseudoreligiózní impuls také už zmizelo z historické scény.
Takže, můžeme celou úvahu uzavřít prostým konstatováním, že sociální vědy tu úlohu "substituta tradic" už nenávratně ztratily? - Tak jednoduché to zase také není.
V naprosto prvé řadě je totiž nutno se ptát, jakou k v a l i t u zcela konkrétně tyto "sociální vědy" vlastně v současnosti mají. A co si vlastně pod těmito "sociálními vědami" vůbec představujeme.
Ten plochý racionalismus pozitivistických věd skutečně už tuto roli tradic převzít - či suplovat - nemůže; a díkybohu za to.
Ale - ta tradice marxisticko-emancipační, to je poněkud jiná záležitost, připomeňme si že za ní stojí celá ta velká tradice evropského myšlení až po Platóna a Sokrata, za tím Marxovým projektem komunismu stojí stále ještě nějakým způsobem ta Platónova "idea", a tato platónovská idea má už zase velice blízko k postulované dokonalosti světa (antických) bohů.
Vraťme se znovu o krok zpátky: ty racionalistické společenské vědy ztratily svůj impuls svým plochým pozitivismem; marxismus ho ztratil svým nakonec také zjednodušeným, a v posledku také jenom racionalisticky respektive instrumentalisticky zploštělým pohledem na svět člověka.
Ale, pokud by se přece jenom podařilo obnovit, rekonstruovat tu původní linii sociálních věd, totiž tu linii jdoucí zpět až k té antice s jejím světem božské dokonalosti, kdy racionální poznání bylo jenom jednou ze dvou stránek jedné a téže lidské duše - pak by skutečně nebylo zcela vyloučené, že i ty sociální vědy opět (a pro tentokrát už právem) obnoví svůj status "substituta tradic". Ovšem, v tomto případě by se právě už nejednalo j e n o m o nějaký substitut; nýbrž staly by se jejich aktivním a vědomým spolutvůrcem.
+ Další komentáře