Smrt Fidela Castra: konec poloviny dějin nezávislé Kuby
Radek BubenRadek Buben, spolupracovník Ústavu mezinárodních vztahů, komentuje osobnost a politiku Fidela Castra. Pro některé byl diktátorem, pro jiné vůdcem emancipačního hnutí. Toto dělení ale nepomůže k pochopení Castrova fenoménu. Byl totiž obojím.
Smrt Fidela Castra, šedesát let poté, co vyrazil z Mexika na nespolehlivé bárce s dvaaosmdesáti muži vstříc střetnutí se zkorumpovanou a krutou diktaturou, je novým momentem hlavně pro zamyšlení nejenom nad jeho postavou, ale také nad odlišnými perspektivami chápání světa za studené války (byť ta Castra k moci nevynesla a i proto její konec nutně neimplikoval ani jeho pád). Z hlediska praktického i symbolického se totiž režim na Fidelovu smrt výborně připravil.
Castrův odchod z reálných funkcí po roce 2006, doplněný o jasné upozornění, že jeho zdraví je opravdu podlomené, nachystal Kubánce na současné dění již o dekádu dříve. I fakt, že je Kuba jednostranickým a institucionalizovaným režimem (vzdor zjevné personalizaci), pomohl tomu, že smrt otce-zakladatele neuvrhne vládu do žádné kalamity. Z hlediska studia problému nástupnických krizí je tak kubánské řešení v letech 2006 až 2016 ukázkou (zatím) perfektně zvládnuté situace. Všichni měli čas se na ni připravit a vlastně nejde o reálnou změnu.
Sám Castrův příběh je pak v dějinách revolučních jednostranických režimů komunistického typu ojedinělý. Stejně tak vyniká v kontextu dějin menších rozvojových zemí. Castro se dostal k moci zcela bez sovětské pomoci a inspirace. Z malého ostrova udělal epicentrum světové politiky. Stalo se tak hlavně za pomoci hloupé a agresivní politiky USA, které nezávislost ostrova braly asi tak vážně, jako Putin Ukrajinu, a také díky Chruščovově odvaze angažovat se v oblastech, jež třeba na Stalinově mentální mapě ani neexistovaly.
V zásadě brilantní zvládnutí metod PR v době, kdy se tento termín prakticky nepoužíval, plus impulsivnost a obrovské ambice, se tak spojily s politicky ideálním momentem. Díky Castrovi je dnes Kuba politickým pojmem, ať už pozitivním či negativním, a nikoli „pouze“ výletním karibským ostrovem, jako třeba Dominikánská republika.
Pro země jihu se tak stal symbolem revoluce a naděje na změnu mladý Castro a nikoli šediví byrokraté ze států „reálného socialismu“ či stále zjevněji maniakální Čína let kulturní revoluce. Pomohla tomu i kubánská soft-power. Dobrý rum, slunce, doutníky či salsa, stejně jako španělština a rasově smíšená populace jsou jaksi univerzálnější než vodka, zima, kozáček, splín a obrázkové písmo.
Současně se Castrovi povedlo zapsat se do dějin svého (v mnoha oblastech opravdu jeho) ostrova jako faktický vůdce hnutí za nezávislost, samozřejmě po Josém Martím. Kuba formálně vyhlásila republiku v roce 1902. Castro tak fakticky či symbolicky vládl po celou polovinu její existence! Je až šokující, nakolik je Kuba, země historicky plná brilantních a zajímavých osobností, mnohdy ztotožňována pouze se svým bývalým lídrem.
Fenomén Castro
Fidel Castro je samozřejmě osobností štěpící jak veřejné, tak odborné mínění. Někteří zdůrazňují národně-osvobozenecký a emancipační charakter jeho hnutí, jemuž prý ublížily hegemonistické snahy USA a bipolarita světa, jiní mluví o diktátorovi zahleděném do sebe, který uvrhl relativně prosperující a strukturálně celkem vyspělou zemi do krize. Tato dichotomie, a mnohé jiné, může pomoct lidem v různém typu intelektuální tísně, ale nikoli pochopení Castrova fenoménu.
Castro byl totiž obojím. Jeho mezinárodní a symbolický rozměr je jiný než role v domácím kubánském vývoji a než faktické politiky jím prosazované. Na první rovině byl symbolem emancipace takzvaného Třetího světa počátku 60. let, v době dekolonizace Afriky a Asie, konžské krize, alžírské nezávislosti, násirismu v Egyptě, Sukarna v Indonésii či rozbíhající se vietnamské války. Stal se též vůdcem, jenž je třeba v Jižní Africe mnohými stále považován za hlavního reálného bojovníka proti apartheidu, či politikem, který výrazně komplikovat život (nejenom) latinskoamerickým diktaturám.
Současně však Castro byl caudillistickým vládcem, schopným léta věznit i své spolubojovníky, pronásledovat homosexuály, přemýšlet po nocích o zcela nereálných projektech, do kterých pak Kubánce nutil, aby neúspěch sváděl buď na jiné, nebo si stěžoval, že v zemi stále přetrvává sobecká a kapitalistická mentalita, neschopná oběti. Již v raných fázích hnutí neváhal nařizovat popravy.
Jeho více než oprávněná kritika kubánské neokoloniální situace první poloviny 20. století a podřízení země USA, vyústila v zavedení Kuby do kompletní závislosti na východním bloku, hlavně poté, co se jím zcela dominovanému režimu povedlo rozvrátit kubánskou ekonomiku. Když karibská země musí dovážet základní potraviny či ovoce a zeleninu, nejde o důsledek blokády, ale o to, že cosi zcela základního nefunguje.
A těžko označit za politickou emancipaci pronásledování dnes celkem neškodné opozice, někdy i metodou podivné autonehody. Režim, placený od počátku 60. let hlavně z vnějšku (z Moskvy či Prahy a poté z Caracasu) by neměl jádrem své obrany dělat mj. fakt, že disent má vnější podporu.
Ale budoucnost Kuby již delší dobu nezávisela na Fidelu Castrovi. Dále ji ovlivní jednak výsledek vnitřních střetů a zájmových koalic uvnitř režimu, jednak budoucí politika Donalda Trumpa. V prvním případě budou aktéry nejenom straničtí a státní činitelé, technokraté různého typu, ale také armáda, jejíž ekonomické impérium a zájmy z ní činí faktor nikoli nepodobný Revolučním gardám v Iránu či vojákům v Barmě nebo Egyptě.
V druhém případě se zatím (!) zdá, že Trump se obklopuje odpůrci obamovského uvolnění a nenechává převážit svůj instinkt podnikatele. Faktorem v kubánském vývoji byla i Venezuela a ropné dodávky z ní, ale ekonomické problémy ji zatím postupně zcela vyřazují ze hry. Na konec však dodejme, že po arabském jaru by žádný analytik neměl vyloučit faktor nečekané lidové vzpoury, byť ta se nyní jeví jako vysoce nepravděpodobná.
Komentář vznikl pro on-line časopis Mezinárodní politika. Původní verzi najdete zde, stejně jako další rozhovory, analýzy a komentáře ze světa mezinárodních vztahů.
Nejsilnější obhajobu Fidela Castra u nás jsem četl od Daniela Veselého: http://blisty.cz/art/84676.html Pořád je to ale obhajoba a Daniel Veselý volá po vyváženém hodnocení. Hned vedle Britské listy sdílejí komentář z Guardianu http://blisty.cz/art/84683.html , podle kterého není důležité, že na Kubě je školství a zdravotnictví zadarmo, důležité je jen to, že Fidel Castro byl diktátor. Jenže ono to bezplatné zdravotnictví a školství — zdraví a vzdělání pro všechny — důležité je. Ne snad samo o sobě, jako že Kubánci sice sedí v kleci, ale nemají se tam nejhůř, důležité to je jako součást myšlenky pokroku a všeobecné rovnosti, myšlenky větší než Castro, Stalin, Trocký, Lenin, Napoleon nebo Jan Žižka z Trocnova, myšlenky větší než kterýkoliv vojevůdce a vládce, která těm vojevůdcům a vládcům, kteří jsou jejími nositeli, propůjčuje část své velikosti. Nositeli jaké myšlenky byli Pinochet, Hitler, Suharto, Mubarak, Reagan nebo Thatcherová? Ti všichni prosazovali nadvládu majetku nad lidmi, majetných lidí nad chudými a bohatých států nad zbytkem světa. I Winston Churchill byl větší než oni jen tím, že mu osud přivedl do cesty Hitlera a donutil ho tak bojovat proti ještě většímu neřádovi, než byl sám. Putin, Trump, Si Ťin-pching, as-Sísí, Erdogan, Cameron, Mayová a Johnson, ale i Merkelová, Hollande, Obama a Clintonová jsou stejně jako oni jen slouhové kapitálu, všichni proti lidem. Snad jen ten Obama se aspoň trochu snažil. Proto na pohřeb Castrovi posílají všichni státníci nanejvýše tak druhou až třetí garnituru. Nikdo z nich nesahá nebožtíkovi ani po kolena — ne proto, že by zavraždili, věznili a mučili méně lidí než on, ani proto, že by jich týrali a zavraždili více, na tom nakonec záleží stejně málo jako na zdravotnictví a školství. Fidel Castro byl větší než oni myšlenkou, které sloužil, i když ne dokonale, ne bez chyb, dokonce ani ne bez zločinů.
Sláva Castrovi! Ať žije revoluce! Socialismus nebo smrt!
To poslední byl pro Castra bojový pokřik, zatímco pro mě je to diagnóza naší civilizace. Kapitalismus znamená konec našeho světa.
A kapitalismus vítězí na celé čáře. Levice se pokorně zřekla všech svých hrdinů, nasypala si na hlavu popel za jejich hříchy, odvolala své ideály, složila zbraně a ustrašeně se stále dokola omlouvá, že si vůbec dovoluje nazývat se levicí, natož aby jí byla. Soukolí kapitalistické produkce se zadrhlo, na chudé lidi padla bída, aby bohatí nemuseli zpomalit tempo svého bohatnutí, a kapitál preventivně vytáhl zpoza závěsu parlamentní demokracie svou starou osvědčenou zbraň proti komunismu, fašismus. Zdá se to sice poněkud předčasné, vždyť vůbec nehrozí, že by sto let od oné ošklivé ruské revoluce došlo na novou, jen hrstka filosofů a ekonomů začla rozmyšlovat, zda by se náhodou nedalo hospodářství zorganizovat trochu jinak, zda by v něm nešlo dát všem lidem o něco větší podíl na moci, na té skutečné hospodářské, a větší, rovnější podíl výsledcích celospolečenské produkce, ale taková rebelie se musí zatrhnout včas. Tak ho tu zase máme, fašismus jako nový, ne zas tak sametový, a cestu k moci pro něj umetá nejlepší přítel fašismu, antikomunismus. Nad rakví Fidela Castra hlasitě křičí „Diktátor!‟, zatímco v USA se do Bílého domu stěhuje Donald Trump a Evropa vzhlíží k Viktoru Orbánovi a pošilhává po Marine Le Pen.
Převzali v Bristkých listech, tentokrát z Aeonu, i pojednání o tom, jak to ten kapitál dělá, že pokaždé s fašismem uspěje: http://blisty.cz/art/84679.html Úplně stačí mluvit o smrti, a lidi, světe div se, se začnou bát. Dřív bylo nutné poslat do ohnisek revoluce armádu nebo aspoň komanda záškodníků, vypravit intervenční vojska na Sovětský svaz nebo vést teroristickou kampaň proti Kubě. Dnes je to jednodušší, máme modernější média, stačí přehrávat v televizi záběry z války na druhém konci světa, případně pro větší účinek soustředit všechno zpravodajství a komentáře na nějaký ten teroristický atentát někde blíž. Hned se lidé semknou do malých skupin a začnou podezřívat všechny okolo, pěstovat nenávist proti všem, kteří se nějak liší, a volat po větší bezpečnosti, silnější armádě a vládě pevné ruky. Možná je zapotřebí strach a hněv trochu nasměrovat a věnovat více pozornosti vraždám spáchaným islamisty než případům, kdy si děti členů Národní střelecké asociace šli zastřílet do školy, ale možná i to je v zásadě jedno, hlavně aby lidi co nejvíc mysleli na smrt a měli strach.
To možná vysvětluje, proč se stal diktátorem Stalin — nebo proč se předně vůbec stal nejvyšším vládcem v Sovětském svazu právě Stalin — a proč se stal diktátorem Castro, i proč se vůbec na světě nedostává demokratických pokrokových režimů, proč všichni revolucionáři jsou buď diktátory, anebo poražení, zhusta rovnou mrtví. Dokud má kapitál moc, armády a média, zvítězí vždycky nejpevnější ruka.
Revoluce, jak říkal předseda Mao, není intelektuální večírek. Patrně jen kdyby celý svět ovládly pokrokové diktatury, byla by naděje na jejich překonání demokratickou revolucí, která by vedla ke skutečné demokracii, a ne jen k oligarchické diktatuře kapitálu, která si chvílemi, když se zrovna cítí dost silná a bezpečná, nasadí vlídnou masku a povolí svobodu bezvýznamného slova.
Levice se musí přestat stydět za své hrdiny. Jak chceme vítězit, když odmítáme mít cokoliv společného s každým, kdo to dokázal? Musíme se ke svým hrdinům přihlásit, beze studu a také bez milosrdných lží, z hrdosti na to, jak sloužili revoluci, čerpat sílu i k tomu, abychom pohlédli zpříma na jejich chyby a jejich zločiny, nezavírali před nimi oči a neomlouvali je. Jedině když přijmeme své hrdiny, dokážeme jít jejich cestou, a jedině když přijmeme jejich chyby, budeme mít naději nadělat jich sami méně a dojít dál.
Beze svých hrdinů nejsme nic než poražení otroci, kteří se plazí v blátě před vítězi třídní války a omlouvají se jim za vítěze svých bitev.
Již vzhůru, psanci této Země!
Ať žije revoluce!
Sláva Castrovi!
Ale překvapil mě pan Macháček. Pozitivně. Konečně trochu energie v tom našem levicovém umírání. Škoda jen, že už nevěřím, že to zde mezi těmi, kdo nedokážou vnímat skutečné motivy dějinných událostí, přece jen někoho probere k nějaké zásadnější analýze, slovu, akci.
Nejenže nemáme demokracii, protože nemáme demokraty (s respektem k názorům druhého v dialogu), ale nemáme ani revolucionáře ducha, protože nám chybí vize. Naše touha po uchopení toho, jaký tento svět být r e á l n ě může, je příliš malá a nepraktická ve srovnání s těmi, kdo mohou skrze své mocenské a finanční postavení na šachovnici světa měnit věci zcela konkrétně, k obrazu svému. Takže všude na celé čáře vyhrává konzervatismus těch, ktěří mají dobré karty. Jen žádné změny!, volají. Vše nechat samovolnému vývoji! Jakákoliv snaha po lepším světě vždy skončila špatně! Ano, těmito slovy se brání, tak účinně, aby měl někdo odvahu vidět dál, vidět svět, který by fungoval efektivněji, skromněji a s větší úctou k živým bytostem.
A nakonec vše závisí na obzoru několika desítek novinářů v těžkých médiích. Protože pokud by oni cosi pochopili hlouběji, pokud by si zvali jiné hosty, tak by již za několik let zcela změnili náladu v celé zemi. Ale kde je vzít? Novináře-reky? Odvážné a s ideály?
Nicméně, pane Rusku, vypadá to, že i Kuba se nakonec vrátí ke kapitalismu. Kapitalismus má patrně nějaké neodolatelné kouzlo.
Možná ho porazíme, až budeme znát lepší kouzla.