Nedávno zesnulý uruguayský autor Eduardo Galeano ve své vtipné a moudré knížce o světlech a stínech fotbalu v kontextu dobových událostí (El fútbol a sol y sombra; jsou i překlady) vždy po několika letech své kroniky uvádí: „Dobře informované kruhy z Miami oznámily, že pád Fidela Castra je otázkou hodin.“

Fidel Castro ale přežil všechny atentáty a choroby a dočkal se i toho, že jedenáctý z amerických prezidentů, kteří se vystřídali ve funkci od doby jeho revoluce, přijel na Kubu jako zvaný host jeho bratra a spolubojovníka Raúla. Fidel (89) je dokonce starší než Rolling Stones, kteří samozřejmě nemohou chybět (kdo to bude dělat, až už nedokáží zahrát It´s Only Rock´n´roll?).

Vedle navyklé obezřetnosti a nedůvěry vůči USA, kterou Raúl vyjádřil tím, že se nenechal od Baracka poplácat po zádech, cítí bratři Castrové snad i jisté zadostiučinění. I přežít je vítězství. Je to ale to vítězství, o jakém snili s Che Guevarou?

Kubánská republika patří k řádce zemí, které v posledním století hrály daleko významnější roli, než by napovídala velikost jejich území nebo populace. Kuba je sice největší ostrov Karibiku, ale populaci má jen něco přes jedenáct milionů obyvatel. Přitom od revoluce roku 1959, a zejména od vyhlášení socialismu v roce 1961, vzdoruje rozmanitým snahám Spojených států, dosud nejsilnější světové mocnosti, o svržení kubánského režimu.

V roce 1962 jak známo hrozilo vypuknutí nukleární katastrofy, když se Sovětský svaz oplátkou za americké rakety v Turecku chystal instalovat na ostrově rakety svoje a Spojené státy reagovaly blokádou. Prezident Kennedy a sovětský vůdce Chruščov se nakonec dohodli a rakety si odvezli. Byla to zřejmě nejhorší krize studené války, jen na krok od rozpoutání pekla, bez podstatného rozdílu mezi vítězi a poraženými.

↗

Návštěva prezidenta Baracka Obamy, nositele Nobelovy ceny míru a prvního barevného Američana na pozici „nejmocnějšího muže světa“, potvrzuje, že kubánský vzdor nebyl marný. Foto usdailypolitics.com

Dlouhá desetiletí poskytovala Kuba, „první socialistický stát na západní polokouli“, inspiraci a často i přímou podporu, a to i vojenskou, pro různá levicová hnutí Latinské Ameriky ale i Afriky a Asie. V Americe se však žádný z dalších pokusů o socialismus nezdařil, Spojené státy se o to postaraly.

V Chile byl Allendův pokus ukončen pučem, v Nikaragui nedokázali vítězní sandinisté vzdorovat intervenci a občanské válce a zároveň přesvědčit voliče o nutnosti pokračovat v socialistických reformách. I méně radikální programy končily pučem, vojenskou intervencí nebo odstraněním neposlušných reformátorů a nastolením násilných diktatur.

Až nové tisíciletí přineslo rozmanité pokusy o prosazení levicových programů v Latinské Americe, tentokrát důsledně demokratickou cestou vítězných voleb. Po kterých zákonitě někdy následují volby prohrané. Cesta z chudoby a závislosti je v podmínkách globálního kapitalismu dlouhá a obtížná.

Kuba tak zůstala výjimečným fenoménem. Izolace a autoritářské vládnutí přispěly k udržení režimu a dlouhodobé realizaci státně-socialistického experimentu. Životní podmínky pro široké vrstvy byly a jsou na Kubě skromné, ale ve srovnání s osudem skutečných chudáků v ostatních zemích kontinentu nepostrádá taková existence důstojnost, z které vyrůstala jak domácí podpora režimu, tak obdiv z ciziny.

V době, kdy se daleko vyspělejší země reálného socialismu hroutily jako kostky domina, dolehla na Kubu hodina pravdy — ztráta odbytišť a hlavně podpory „bratrských zemí“. V takzvaném „zvláštním období“ pro roce 1989 chybělo prakticky všechno. Ale i ekonomickou katastrofu režim přežil a Kubánci dokonce krizi využili k rozvoji příkladně udržitelného městského zemědělství.

Návštěva prezidenta Baracka Obamy, nositele Nobelovy ceny míru a prvního barevného Američana na pozici „nejmocnějšího muže světa“, potvrzuje, že kubánský vzdor nebyl marný. Ale především je to doklad, že časy se mění.

Hodí se připomenout nepominutelnou prostředkující roli papeže Františka při sbližování USA a Kuby. A nejen v této souvislosti je významné i Obamovo gesto při současné návštěvě Argentiny, Františkovy vlasti, kde uctil památku obětí pravicové junty, podporované tehdy americkou vládou. Překvapivé bylo i nedávné setkání papeže a patriarchy ruské pravoslavné církve na komunistické Kubě. Kdo by to před pár lety považoval za možné?

Zjevně i skrytě se projevují ekonomické zájmy. Obama z Havany znovu vyzval kongres ke zrušení ekonomických sankcí, které USA vůči Kubě uplatňují od začátku šedesátých let. Existuje jistě mnoho amerických firem, které mají na ukončení zájem a pro tento krok hovoří i to, že sankce nesplnily svůj účel a tuto malou zemi nepřiměly kapitulovat.

To ovšem nebrání Obamovi pokračovat v sankcích vůči Rusku, kde se dá těžko předpokládat lepší výsledek a zároveň se s Ruskem obchoduje, kde se to hodí a chtě nechtě spolupracuje v boji proti Daesh. V obnovování spolupráce s Kubou jsou ovšem Rusové dál a myslí to vážně, jak dali najevo skutečně velkorysým odpuštěním dluhů, zbylých po Sovětském svazu. Možná i nějaké základny budou.

Číňané se také činí, Evropská unie přehodnocuje, jen Česká republika zatím odpuštění starých nedobytných pohledávek k normalizaci vztahů s Kubou využít zřejmě nehodlá… Asi to bude další případ, kdy budeme, tentokrát doslova, papežštější než papež.

Jde také nepochybně o lidská práva. Omezování občanských a politických práv přes lehkou liberalizaci na Kubě pokračuje a zavdává příčinu ke kritice. Popírání existence politických vězňů vyneslo Raúlovi Castrovi zaslouženou ťafku.

Snad další generace vůdců pochopí, že omezování práv zároveň brání využití tvůrčího potenciálu společnosti. Barack Obama formuloval své postoje velmi vstřícně, když vedle kritiky omezování politických práv Kubánců zmínil i úspěchy v oblasti práv sociálních a dokonce mluvil o poučení pro vlastní zemi a asi měl zejména na mysli svůj jen zčásti úspěšný zápas o všeobecné zdravotní pojištění.

Byl také velmi osobní, když na příkladu vlastní kariéry dokládal, že stále ještě platí americký meritokratický sen, který umožňuje povznést se i ze skromných poměrů až na stupínky vítězů. Ale za jeho vlády se znásobil počet Američanů, kteří nemají naději ani na uskutečnění tak skromného snu, jako je mít střechu nad hlavou.

Naplnit slib uzavření ostudného guantanámského vězení pro vězně z druhého konce světa se Obamovi zřejmě už nepodaří a návrat vojenské základny pod kubánskou svrchovanost je také v hvězdách. Snad si ještě někdo pamatuje Obamův pražský projev z roku 2009, kdy mluvil pozitivně o Pražském jaru a vyhlašoval program atomového odzbrojení.

Ale nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Jeho administrativa, nebo alespoň její část, kterou asi úplně nekontroluje, svou konfrontační politikou přispěla podstatně k tomu, že se v posledních letech mluví zcela vážně o nebezpečí Třetí světové války a zbrojí se o závod. Konfrontace tentokrát není spojována s Kubou, ale Turecko je do toho zamotané zas.

Časy se mění a konec jedné velké epochy s sebou přináší pochopitelně velmi protikladné tendence a události. Barack Obama tuto ambivalentnost velmoci, ustupující z všemocné pozice a přece ještě schopné všeho, ztělesňuje lépe než kdo jiný.

Amerika by jistě přivítala změnu režimu na Kubě, ale akce typu Zátoka sviní už jsou trochu démodé a navíc posledních pár intervencí nepřineslo zrovna oslňující vítězství. Možné nástupkyni Baracka Obamy, Hilary Clintonové, dříve ministryni zahraničí, vynesly některé dokonce nelichotivý titul Královna chaosu.

Je obtížné posoudit, zda politika sbližování povede ke konci socialistického experimentu podobným způsobem jako ve střední a východní Evropě na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Ani výsledky těchto převratů nejsou příliš oslňující a lákavé. Jisté je, že izolace Kuby pomalu končí a bude, doufejme, záležet zejména na Kubáncích, jakým změnám se otevřou a kterým partnerům dají přednost.

Obamova návštěva Kuby patří do přechodné doby a představuje jedno z těch nadějnějších znamení. Epocha, která končí, za mnoho nestála. Zatím nevíme, jestli ta, která přichází, bude ještě horší nebo jestli začneme pomalu chápat, že úplné vítězství nad druhými je příliš riskantní a nákladná strategie, že jen vzájemný respekt a spolupráce může překonat současná ohrožení lidstva.