Obama v Havaně aneb „Hasta la victoria siempre“?
Jiří SilnýPůl století konfliktních vztahů Kuby a USA končí jinak, než si obě strany představovaly. Spojené státy kapitulovaly, změny režimu nedosáhly. Na Kubě ale jistě není možné mluvit o nějakém triumfu socialismu.
Nedávno zesnulý uruguayský autor Eduardo Galeano ve své vtipné a moudré knížce o světlech a stínech fotbalu v kontextu dobových událostí (El fútbol a sol y sombra; jsou i překlady) vždy po několika letech své kroniky uvádí: „Dobře informované kruhy z Miami oznámily, že pád Fidela Castra je otázkou hodin.“
Fidel Castro ale přežil všechny atentáty a choroby a dočkal se i toho, že jedenáctý z amerických prezidentů, kteří se vystřídali ve funkci od doby jeho revoluce, přijel na Kubu jako zvaný host jeho bratra a spolubojovníka Raúla. Fidel (89) je dokonce starší než Rolling Stones, kteří samozřejmě nemohou chybět (kdo to bude dělat, až už nedokáží zahrát It´s Only Rock´n´roll?).
Vedle navyklé obezřetnosti a nedůvěry vůči USA, kterou Raúl vyjádřil tím, že se nenechal od Baracka poplácat po zádech, cítí bratři Castrové snad i jisté zadostiučinění. I přežít je vítězství. Je to ale to vítězství, o jakém snili s Che Guevarou?
Kubánská republika patří k řádce zemí, které v posledním století hrály daleko významnější roli, než by napovídala velikost jejich území nebo populace. Kuba je sice největší ostrov Karibiku, ale populaci má jen něco přes jedenáct milionů obyvatel. Přitom od revoluce roku 1959, a zejména od vyhlášení socialismu v roce 1961, vzdoruje rozmanitým snahám Spojených států, dosud nejsilnější světové mocnosti, o svržení kubánského režimu.
V roce 1962 jak známo hrozilo vypuknutí nukleární katastrofy, když se Sovětský svaz oplátkou za americké rakety v Turecku chystal instalovat na ostrově rakety svoje a Spojené státy reagovaly blokádou. Prezident Kennedy a sovětský vůdce Chruščov se nakonec dohodli a rakety si odvezli. Byla to zřejmě nejhorší krize studené války, jen na krok od rozpoutání pekla, bez podstatného rozdílu mezi vítězi a poraženými.
Dlouhá desetiletí poskytovala Kuba, „první socialistický stát na západní polokouli“, inspiraci a často i přímou podporu, a to i vojenskou, pro různá levicová hnutí Latinské Ameriky ale i Afriky a Asie. V Americe se však žádný z dalších pokusů o socialismus nezdařil, Spojené státy se o to postaraly.
Takže, jak se zdá, mezi oběma bratry s klanu Castrů nepanuje nijak vřelá shoda; nicméně podle všeho zestárlý revolucionář už nemá dost politické moci k tomu, aby stávající reformy - a tedy i uvolňování napětí vůči USA - mohl účinně blokovat.