Zatímco svět se soustředí na ukrajinskou krizi a probíhající ruskou anexi Krymu, větší publicitě unikla skutečnost, že Rusko plánuje rozšířit svoji vojenskou přítomnost i do Latinské Ameriky. Ruský ministr obrany Sergej Šojgu minulý týden uvedl, že jeho lidé jsou blízko zdárnému uzavření dohody o vybudování vojenských zařízení v sedmi zemích v různých částech světa. A tři z nich, konkrétně Venezuela, Nikaragua a Kuba, se nachází právě v Latinské Americe.

Nemá se sice jednat o plnohodnotné základny — zařízení mají spíše sloužit k doplňování paliva a prodloužení dosahu ruských strategických bombardérů a ponorek. Přesto by úspěch takového vyjednávání byl od studené války bezprecedentní.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov přitom vyjádřil také v minulém týdnu podporu venezuelské vládě v jejím „úsilí o zamezení dalšího rozšíření nepokojů“. Pozornost vyvolalo rovněž připlutí ruské špionážní lodi do přístavu na Kubě, nevysvětlené ani jednou ze zúčastněných stran.

Na ruské plány v Nikaragui okamžitě reagovala Kostarika, která má se svým sousedem a prezidentem Ortegou dlouhodobé spory, a prohlásila, že instalace jakéhokoli podobného zařízení by nebezpečně vychýlila rovnováhu sil v regionu. „Jde zřejmě o součást nikaragujské politiky zastrašování,“ prohlásil kostarický ministr zahraničí Enrique Castillo. Kostarika nemá žádnou armádu a dlouho sleduje s obavami ruské vojenské dodávky sousední zemi.

Novodobý zájem Ruska o Latinskou Ameriku se datuje přinejmenším do roku 2008, kdy podnikl tehdejší prezident Medveděv velkou cestu po kontinentu. V té době se ruská politika vůči Latinské Americe změnila, stejně jako se změnil vztah Spojené státy-Rusko; prezident Putin totiž začínal svoji prezidentskou kariéru mimo jiné i opuštěním strategické radarové základny na Kubě v roce 2002.

Klíčové návštěvě Medveděva v listopadu 2008 přecházela válka v Gruzii a vytvoření protektorátů v Abcházii a Jižní Osetii. A právě tehdejší rozchod s americkými a evropskými partnery přiměl Rusko demonstrovat svou vlastní velmocenskou pozici a posilovat partnerské vztahy mimo jiné i v Latinské Americe.

V září, tedy bezprostředně po ukončení konfliktu v Gruzii, vstoupilo ruské námořnictvo poprvé od studené války do latinskoamerických vod, aby se zúčastnilo společného cvičení s Venezuelou. Následovala série podobných událostí: ruské válečné lodě navštívily v roce 2009 Kubu, ve stejném roce uzavřel Ekvádor s ruskou vládou dohodu o vojenské a ekonomické spolupráci při historicky první návštěvě prezidenta Ekvádoru v Moskvě. Bolivijský prezident Morales pak přímo požádal tehdejšího premiéra Putina, aby se jeho země více angažovala na jižní polokouli.

Ve stejnou byla uzavřena též řada vojenských kontraktů. Venezuela začala modernizovat svoji armádu za použití ruských technologií, s ambicemi na nákup letounů Su-30, tanků, obrněných vozidel a dokonce i ponorek a torpédoborců. Přidala se právě Nikaragua, která za výhodný obchod uznala Abcházii a Jižní Osetii jako samostatné státy. Ekvádor objednal při Correově návštěvě několik helikoptér, Rusko dodalo dvanáct vrtulníků Mi-35M také Brazílii a brazilská a ruská vláda ohlásily spolupráci na vývoji stíhacího letounu páté generace.

Už v roce 2010 ovšem začalo ruské angažování v Latinské Americe polevovat. Z rusko-brazilské spolupráce nevzešly konkrétní výsledky; Brazílie se rozhodla nakoupit stíhací letouny Gripen a nebýt špionážní aféry NSA, s velkou pravděpodobností by svou armádu modernizovala americkými stroji. Bolívie k ruské nechuti ohlásila intenzivnější protidrogovou spolupráci s Brazílií a Spojenými státy. Zůstala sice trojice tradičních spojenců Kuba, Nikaragua, Venezuela, Rusko však oblasti dlouho nic výraznějšího nepodnikalo.

Až do této chvíle.

Latinská Amerika jako by začala Rusko seriózně zajímat pouze v případě roztržky se Spojenými státy; svou vojenskou přítomnost v oblasti demonstrovalo po válce v Gruzii, nyní opět během ukrajinské krize. Kostariku a další země tedy snad může uklidnit, že z ruské strany se zřejmě ani tentokrát nejedná o žádnou vážně míněnou strategii pronikání na kontinent, ale o snahu políčkovat USA v regionu, který obě strany bývalého světového soupeření stále ještě považují za „zadní dvorek Spojených států.“ Ostatně jak Nikaragua, tak Venezuela již oznámily, že instalace jakéhokoli cizího vojenského zařízení by odporovala jejich ústavě, což závěr jednávání údajně velmi zkomplikuje. Ale jelikož americký torpédoborec míří do Černého moře, jeví se pravděpodobné, že do latinskoamerických vod zamíří na oplátku opět část ruského válečného loďstva.